Chtějí moc peněz? Ať si někdo spočítá hodiny

Protestní akce lékařů se točí kolem peněz. Skloňují se průměrné platy. Kolik si lékař ve skutečnosti vydělá a především za co?

Pokud bychom se chtěli dobrat objektivního čísla lékařských platů, tak v první řadě je zapotřebí vyškrtnout z průměru platy primářů, to za prvé a za druhé to přepočítat na hodiny. Protože platy zahrnují služby. Lékař přichází v sedm ráno do práce a odchází ve čtyři hodiny odpoledne dalšího dne. Je to vědomé porušování zákoníku práce.

Mít plat postavený na tom, že sloužím 24 a víc hodin denně, abych vůbec nějak žil, není přeci normální. Můj zástupce si to počítal a za poslední dva roky je jeho průměrný měsíční úvazek, 1,75. Když to přepočítám na hodiny tak to doktorovi s dvěma atestacemi a letitou praxí na oddělení vychází na 300 korun na hodinu. Jestli to někomu připadá jako nebetyčné přeplácení, tak prosím. A to je pouze ekonomické hledisko.

Z hlediska bezpečnosti mi ukažte někoho, kdo by letěl s pilotem, který osm hodin řídil letadlo, pak by 15 hodin sloužil a znovu letěl. Kdo by do takového letadla nastoupil? A přitom lidé uléhají na operační stůl chirurgovi, který takovouhle službu a hlavně zátěž za sebou má.

Hodně se také argumentuje tím, že zvláště lékaři v liberecké nemocnici jsou hodnoceni lépe než jinde. V průměru se hovoří o částce přes šedesát tisíc korun ...

Jak už jsem říkal, je třeba z tohoto průměru vyčlenit platy primářů. Musím říci, že díky současnému managementu si rozhodně stěžovat nemůžeme, nicméně si vydělte platy počtem hodin, vyjde vám částka, která odpovídá zhruba čtyřiceti tisícům čistého za 1,75 úvazku. Jestli je tedy tato suma pro lékaře s dvěma atestacemi vysokou odborností, léty praxe, se zodpovědností za část oddělení a nezřídka zahraniční zkušeností přemrštěná, ať každý posoudí. Mně to tedy nijak bombastické nepřipadá.

A to nemluvím o mladých lékařích, kteří nastupují za patnáct tisíc hrubého. Pořád dáváme za příklad Ameriku. Ano, i tam začínající lékaři slouží za hubičku. Ale po získání odbornosti je ten rozdíl skokový. V Česku spíš kosmetický. A v tom je ten zásadní rozdíl.

Já si spočítal, že jsem za třiatřicet let praxe třetinu života nespal doma. Někdy to bylo i čtrnáct služeb za měsíc.
To znamená, že v pátek jsem šel do práce a v pondělí odpoledne skončil. K tomu si připočtěte nesmírnou psychickou zátěž zodpovědnosti za živého člověka. Pacient to není kus plechu. A přitom na nás platí stejná důchodová kritéria jako na ostatní. Horníci mohli odcházet do důchodu dřív, my v nemocnici museli vydržet všechno. A tohle všechno jsou faktory, které k nespokojenosti lékařského stavu přispívají.

Dobře, nežádáme důchodovou reformu, ale ať ty doktory proboha slušně stát zaplatí. Ať si mohou různé služby koupit a mohou žít trochu důstojně a ne s vyplazeným jazykem.

A to nemluvím o možnosti dalšího růstu. Dřív tu byl vzdělávací systém pro mladé lékaře, který nám záviděly okolní země. Ten se politikům za přispění odborných společností podařilo dokonale rozložit...

Co říkáte názorům, že si berete pacienty jako rukojmí?

...to jsou populistické řeči lidí, kteří by měli převzít za stav odpovědnost, ale opak je pravdou. Také bych rád zmínil jedno. To, že lékaři dali výpověď, ještě neznamená, že ji dali této nemocnici, tomuto managementu. Jistě, papírově ano, rozhodně to však není vyjádření nesouhlasu s jejím vedením, ale s nečinností vlády.

Jsem přesvědčen, že většina z nich by se ráda vrátila a dřív, než bude prvního března, ale zatím nic nenasvědčuje, že by chtěli cokoliv řešit, hrají to s pokerovou tváří a spíš nás staví do role těch černých psů.

Není to záměrné vrážení klínu mezi lékaře a veřejnost?

Ano, já to vnímám jako záměr. A to, že vláda odsouhlasila desetiprocentní krácení platů ve státní sféře, byl poslední hřebíček. Navíc, politici by si měli uvědomit, že už jim nikdo nechce dovolit to bezuzdné rozkrádání, plnění stranických pokladen a nesmyslných kampaní za státní peníze.

Ale proboha, co to jsou státní peníze? Peníze z našich daní. Nejjednodušší definice státu zní - stát je pokladna, v níž jsou nastřádány peníze daňových poplatníků. A s nimi se zachází hrubě nehospodárně.

Analytici mluví o tom, že deset procent financí do zdravotnictví se ztrácí. Peníze proteklé zdravotnictvím činí 268 miliard. Tak si spočítejte, kolik z toho dělá deset procent to je 26 miliard. Přitom na pokrytí lékařských požadavků by jich stačilo pět.

Pokud nedojde k systémové nápravě, jsou lékaři rozhodnuti odejít. Navíc se přidávají další . V této souvislosti se hovoří o krizovém scénáři. Co si pod tím můžeme představit?

Po odchodu šestnácti lékařů nás tu zůstane devět. Dva budou muset střídavě sloužit na pokrytí intenzivních lůžek, zbytek zůstane pro anesteziologii, takže každá odbornost bude mít jednoho lékaře. Je tu určitá rezerva tří anesteziologů, kteří jsou na chirurgii, neurochirurgii. Ti by v krajním případě mohli vypomáhat při operacích s tím, že po službě nikdo neodejde domů. To je pochopitelné.

Kam tohle může vést?

Za prvé se budou řešit výlučně akutní operace, takže zákroky třeba jako kýla, to se prostě odloží. Otázka zůstává u malých nemocnic. A případného přesunu. Tam je to klíčové. Nejen z hlediska samotného fungování, ale i z pohledu pracovně právních vztahů. Frýdlantský anesteziolog u nás nemůže pomáhat, protože z hlediska zodpovědnosti za pacienta není naším zaměstnancem. A vyhlásit stav nouze není jednoduché. Situace je v tuto chvíli silně nečitelná.

Když se bavíme o penězích, kolik vůbec stojí péče na vašem oddělení? A nebereme někdy jako samozřejmost péči, na kterou prostě nemáme?

Lidé se rozčilují kvůli receptu za třicet korun a netuší, kolik stojí operace. Pacient na lůžku intenzivní péče, která v hierarchii resuscitační a intenzivní péče stojí úplně nejvýš, přijde prvních 24 hodin na 200, 400, i půl milionu. Léky, které podáme vyjdou 4 až 14 tisíc pro jednoho pacienta denně. To ale nikdo neví. Jak by mohl. Za první republiky fungoval takzvaný pokladenský systém, takže každý pacient viděl cifru, za kterou byl ošetřen.

Takhle to je například ve Francii. Lidé by pak věděli, že když dostanou kardioverter, tak mají v hrudníku přístroj za zhruba milión korun. Nebo biologická léčba - to jsou statisíce ročně. Lidé neznají hodnotu péče, a tak si těžko mohou vážit naší práce.

V téhle společnosti strašně chybí jedna věc. Úcta lidí k sobě i k druhým. Bez ohledu na to, co dělají - ať je to skvělý truhlář nebo chirurg, aby svou práci odváděli s hrdostí, že ji mohou dělat a aby si stejně tak vážili práce druhého.

Českolipský deník, JANA ŠVECOVÁ

Zdroj: Českolipský deník