Chirurgie v čase i nečase přízemně nadčasová
Ve dnech 14.–16. září 2016 se v Praze schází již 42. česko‑slovenský chirurgický kongres. Míval minulost ve společném státě, má přítomnost ve společné Evropské unii a nalezne svoji budoucnost snad tamtéž. Kdo ví, nepochybně však ve společné práci, které neubude.
Manuálně‑intelektuální chirurgii virtualizace světa příliš nepomůže, snad ji výjimečně přizdobí. Při této kongresové příležitosti je snad dobré veřejnosti i všem nám chirurgům připomenout aktuální pozici naší chirurgie. Dostupnost chirurgické péče představuje už jakousi samozřejmou jistotu společnosti v míru, jistě také, a nedej bože, za války. Oceňují ji a utíkají se k ní, ač s obavou, v případě potřeby všechny věkové kategorie občanů při úrazech v dopravě, ve sportu, v práci, při mnoha chorobách chirurgicky léčitelných, děti i dospělí, junioři i senioři.
Společnost ráda oceňuje, ale nerada naceňuje. A když, tak u nás atypicky v bodech, které mají podle neřádu dohadování hodnotu různou, často podkorunovou, v nejlepším případě je bod za korunu a tři haléře. Připomenu jen příkladem útržek ze Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami jako vyhlášky MZ ČR z roku 2015. Ošetření rozsáhlé rány v celkové anestezii má hodnotu 371 bodů, sešití roztržené šlachy ruky 652, operace zlomeniny kosti na předloktí 1 823, operace zlomeniny bércové kosti a kotníku 2 875, ošetření natržených jater 2 017, odstranění roztržené sleziny 2 538, odstranění žlučníku 2 220, resekce tlustého střeva pro nádor 4 906, odstranění ledviny pro nádor 2 370, odstranění trombu z ucpané pánevní žíly 2 709 a tak dále a podobně. Seznam je předlouhý.
Všechny tyto úrazy a chorobné stavy se lidí dotýkají ohrožením zdraví či života docela osobně. Možná i více než opravy auta nebo větší ošetření jejich pejska či kočičky, kde bývají ceny významně vyšší i za mnohem banálnější opravy a úpravy. Pak se však nelze divit, že v chirurgických oborech jsme se museli naučit fungovat s nákladovými koeficienty kolem 1,5. To znamená, že každých 150 Kč si musíme na operaci nějak sehnat, aby nám za ni bylo 100 Kč zaplaceno.
A kdo tedy doplácí oněch 50 Kč, aby chirurgické obory vůbec fungovaly? To je různé. Hradí se to v rámci veřejných nemocnic z výsledku jiných, lépe hodnocených a lehce ziskových oborů, nejlépe však z ceny práce zdravotníků, tedy z platů, případně lze‑li ještě jinak ušetřit na provozu. Na pacientech se zpravidla nešetří, není totiž jak. Soukromý sektor má možnost vybrat si lépe obory a výkony, na kterých neprodělává, nebo leccos vydohadovat.
Ale všimli jste si, že by chirurgové nějak veřejně reptali nebo byli dokonce na něco dotazováni v médiích? Nanejvýš na řádné zajištění služeb nebo na nějakou novou operaci, ne však už na její úhradu nebo podmínky trvalé připravenosti sloužit zdraví lidu dnem i nocí. A proč chirurgové nereptají tolik jako některé jiné skupiny lékařů? Mají se stále někde dohadovat a doprošovat dotačních milodarů od jakýchsi donátorů a přidělovačů, když samotné nastavení ceny práce už dávno uniklo rozumu? Prostě dále pracují, nemají čas se veřejně prezentovat, vesměs rezignovali.
K oslavě systému to není. Mladí lékaři se do chirurgické řehole nehrnou jako dříve, motivovaný operatér je ohrožený druh. Starší a již zapojení chirurgové našli různé strategie přežití, jak už to živé organismy umějí, sinicemi počínaje, přes mechy, hlemýždě až po státem chráněného čolka. Pohotovostní služby, stálá připravenost k akci, neplacené přesčasy a bodové příděly se pro naše chirurgy staly postmoderní normou a nevidí zde asi náměty pro mediální dramata. Možná bohužel pro ně, hlavně však bohudík pro všechny.
Zdroj: MT