Centimetry kriminálnictví
V průběhu roku 1870 se všestranně vzdělaný italský lékař a bývalý vojenský chirurg Cesare Lombroso, toho času přednášející na Univerzitě v Pavii, pokoušel vyšťourat nějaké anatomické rozdíly mezi zločinci a šílenci. Marně. Když si pak jednoho prosincového rána prohlížel lebku slavného lupiče, postihl ho záblesk jasnozřivosti.
"To nebyl jen nápad, ale záblesk inspirace. Zdálo se mi, že na té lebce znenadání vidím vše v plném světle: jako na rozlehlé planině pod planoucím nebem přede mnou ležel klíč k povaze zločinců. Atavistická bytost v sobě ztělesňuje ony divoké instinkty primitivních lidí a divokých zvířat. Tak se anatomicky vysvětlily ty ohromné čelisti, vystouplé lícní kosti, výrazné nadočnicové oblouky, osamocené čáry na dlaních, extrémní velikost očnic, vytažené uši časté u zločinců, divochů a opic, necitlivost k bolesti, velmi ostrý zrak, tetování, přílišná lenost, záliba v orgiích, nezkrotná touha páchat špatnost pro ni samu; nejen uhasit v oběti život, ale zmrzačit její tělo, rozsápat maso, vypít její krev."
Slovy evolučního biologa a historika vědy Stephena J. Goulda se zrodila "zřejmě vůbec nejvlivnější doktrína, jaká vzešla z antropometrické tradice". Lombroso ji poprvé představil roku 1876 v díle Luomo delinquente (Zločinný člověk). V témže roce získal profesuru v soudním lékařství v Turíně a tomu odpovídající vliv.
Typ zločince
Lombrosova teorie vrozené kriminality vznikla hybridizací antropometrie a tehdy módní evoluce. Podle ní v naší dědičnosti stále dřímají spády překonané vývojem a u některých lidí se znovu probouzejí k životu. Tyto jedince pak přirozenost směruje k chování opic nebo divochů, tedy chování zločinnému. Naštěstí lze tyto rozené kriminálníky identifikovat, neboť nesou anatomické znaky opice. Mezi opičí stigmata teorie řadí mimo jiné tlustší lebeční kost, jednodušší lebeční švy, velké čelisti, nízké čelo a malou mozkovnu, relativně dlouhé ruce, předčasnou vrásčitost, velké uši, absenci pleše, tmavší kůži, ostřejší zrak, sníženou citlivost k bolesti, neschopnost červenat se...
Ve snaze předejít námitce, že řada zvířat je vyloženě mírných, uvádí Lombroso přehled jejich zločinného chování (uvozovky u patřičných výrazů nechť si laskavý čtenář doplní sám): mravenec umanutě vraždí a trhá mšice; čápice se svým milencem vraždí svého manžela, bobři se spiknou k vraždě osamělého souseda; neukojený mravenčí trubec znásilní dělnici a tím ji bolestivě zraní, až zabije; jako zločinec je zde prezentován dokonce hmyz pojídající rostliny!
Časem Lombroso sestoupil od opic níže, kupříkladu majitelům vystouplých řezáků přisuzoval primitivismus hlodavců. Na sklonku života dokonce našel výmluvnou podobnost tváří některých zločinců a platýzů s očima na jedné straně těla.
Ze znaků sociálních ho zaujal především argot (rození zločinci "hovoří odlišně, ba jinak i cítí; mluví jako divoši, neboť uprostřed naší skvělé evropské civilizace opravdu divochy jsou") a tetování (mají prý převážně nezákonný až zvrhlý obsah, například na jednom penisu stál slogan "prostupuje vším").
Teorie všeho
Lombroso, který proměřil 383 lebek mrtvých zločinců a tělesné parametry 3 839 živých, pak všechen svůj další život věnoval výběru vhodných faktů, vymýšlení podpůrných argumentů či úpravám své teorie tak, aby vyhovovala faktům nepříznivým: "Zločinci mají menší mozky než normální lidé, i když někteří zločinci mají mozky mimořádně velké."
Proti četným důkazům o odvaze, dobromyslnosti a kultivovanosti některých přírodních lidí se ohnal antickým historikem Tacitem: "I když mezi divochy lze najít čest, morální čistotu a soucit, jsou impulzivita a lenost všudypřítomné. Divoši mají hrůzu ze soustavné práce, takže cesta k tomu, aby aktivně a metodicky pracovali, vede buď přes výběr nebo zotročení."
Výstižným příkladem Lombrosovy oboustranné argumentace je jeho názor na "Cikány": "Jsou domýšliví jako všichni delikventi, ale nemají strach ani stud. Všechno, co získají, utratí za pití a ozdoby. Mohou být bosi, ale jsou oblečeni v zářivě zbarvených šatech, bez punčoch, ale ve žlutých botách. Jsou neprozíraví stejně jako divoši nebo kriminálníci... Jedí poloshnilé mršiny, oddávají se orgiím, milují rámus a dělají velký povyk na jarmarcích. Při loupežích chladnokrevně vraždí a původně byli podezíráni z kanibalismu... Je nutno zdůraznit, že tato rasa, morálně tak nízká a neschopná kulturního a intelektuálního vývinu, rasa, která nikdy nevyvíjí žádné úsilí a která se v poezii nedostala za nejjednodušší verše, vytvořila v Uhrách úžasné hudební umění - nový důkaz génia smíšeného s atavismem, který tak často nalézáme u zločinců."
Lombrosovi, trojnásobnému otci, pak zbývalo už jen jediné - doplnit teorii kriminalizací předobrazu dospělého, tedy dítěte.
O tomto všeobecném symbolu čistoty a nevinnosti napsal: "Jedním z nejdůležitějších objevů mé školy je, že do určitého věku se v dítěti projevují nejsmutnější tendence zločinného člověka. Zárodky delikvence a zločinnosti se obvykle ukazují už v prvních obdobích lidského života... Člověk žijící ve vyšších vrstvách nemá ani ponětí, jakou vášeň pro alkohol mají nemluvňata. Mezi nižšími třídami je však až příliš často k vidění kojenec pijící s ohromným požitkem víno a destiláty..."
S dobrými úmysly do pekla
Však nedosti na tom; Lombroso své soudy rozšířil i na některé vrozené choroby a deformace, až nakonec prohlásil, že skoro každý rozený zločinec trpí více či méně epilepsií, a dokonce tuto nemoc prohlásil za známku morální degenerace. A poněvadž padoucnicí sám trpěl, razil paralelně teorii o genialitě jako zvláštním, vyšším druhu epilepsie; tvůrčí vytržení je podle něho ekvivalentem záchvatu.
Nu, není divu, že nakonec Lombroso ze své teorie uvařil bezobsažný, antilogický, všeobjímající guláš. Jakkoli měl oddané apoštoly, značná část vědecké obce jeho učení odmítla ("je to víc advokát než přírodovědec"). Zato laická veřejnost si v jeho vývodech přímo rochnila -teď je konečně každému jasné, jak to s tou zločinností je! Máš velkou ruku? Tak to bys zasloužil kouli na nohu - a do lomu s tebou!
K organizovanému průběžnému sortýrování lidí na základě jejich lombrosovsky podložené stigmatizace patrně nikdy nikde nedošlo, zato jsou známy četné případy, kdy lombrosovské znaky ovlivnily soudní rozsudek; ostatně sám náš mistr měření neměřitelného dlouho působil jako znalec z oboru kriminální antropologie. Takto třeba ze dvou bratrů vybral a "usvědčil" vraha jejich matky: "Je opravdu dokonalým typem rozeného zločince: velké čelisti, čelní oblouky, tenký horní ret, velké špičáky, necitlivost k dotekům, neobvykle velká hlava (znak génia v jiných kontextech, ale ne v tomto případě)."
Že doporučoval nešetřit trestem smrti, asi nepřekvapuje - rození zločinci prý jinak konat nemohou, budou z nich leda nenapravitelní recidivisté a jejich udržování v kriminále také něco stojí. Naproti tomu nelze zamlčet, že vrozeným pohnutkám připisoval pouze 40 % všech zločinů, zbytek prý páchají normální lidé z vášně, vzteku či zoufalství.
Pohřben zaživa
Pomineme-li subjektivní, psychologické aspekty, hlavní objektivní vadou Lombrosovy teorie zřejmě je, že určité extrémy z normálního, přirozeného rozložení četností (okraje Gaussovy "zvonové" křivky) u lidí, tedy ona "anatomická stigmata", srovnávala s průměrem téhož u velkých opic (řečeno školní mluvou "míchala jablka s hruškami"). Ale to je dnes, myslím, každému uvážlivému člověku jasné.
Cesare Lombroso, citovaný řadou literátů (Tolstoj, Hašek), zemřel čtyřiasedmdesátiletý 19. října 1909. Dožil se ještě ústupu obliby své teorie. Tu ovšem záhy nahradil jiný paskvil: sortýrování lidí podle testů inteligence. Ale o tom třeba jindy.
Zdroj: Medical Tribune