Bylo mi skvěle

Probouzím se. Všude je tma, mrkám, abych jí přivykla, ale nedaří se - stále nedokážu rozeznat, kde jsem. Něco mi říká, že neležím ve své posteli, ve svém pokoji, dokonce ani v našem domě ne, jen si nedokážu vybavit proč. Dál mrkám a stále mě obklopuje absolutní tma. Ve snaze zjistit, kde to jsem, se soustředím i na ostatní smysly a teprve tehdy rozeznávám protivné pípání, které díky neměnnému rytmu působilo naprosto přirozeně. Ten zvuk, je to jako z doktora House. Jsem tedy v nemocnici? Proč je tu ale taková tma? Vypadl proud? Ale co potom to pípání? Zvedám hlavu a hledám jakýkoliv zdroj světla - ten pípající stroj nemá žádný monitor? A co okna? Dveře, zpod kterých vychází světlo z chodby, kontrolka televize, rádia nebo jiné elektroniky? Prostě nic?

Zmatená se vytahuju do polosedu. Rukou nahmatám chladný kovový okraj postele, něčím se ale zachytnu. Druhou rukou se snažím vyprostit a hmatem cítím pásku, nějaké drátky, poznávám kanylu píchnutou v zápěstí. Jsem tedy skutečně v nemocnici. Ne, že by mě to uklidnilo... Rozeznávám další tichý zvuk, pomalé odkapávání - jsem snad na kapačce? Proč?

„Á, už jste se probrala," ozve se poté, co vpravo ode mě cvaknou a vrznou dveře, pravděpodobně dveře... Nevidím, komu ženský starostlivý hlas patří, ani odkud přišla!

„Co se děje? Kdo jste? A kde jsem?" neskrývám strach, jsem vyděšená, srdce mi zběsile tluče, je mi horko. Vrznutí, cvaknutí, rychlé kroky doprovázené tichým skřípáním gumových podrážek.

„Uklidněte se, slečno. Jste v nemocnici. Všechno vám hned vysvětlím."

„Proč je tu taková tma?" Rozhodně jsem se neuklidnila. Do očí se mi hrnou slzy.

„Tma?" vyhrkne žena překvapeně a hned se zarazí, jakoby se lekla, že řekla něco špatně. Kroky ustaly. Je velmi blízko, cítím to, musí stát těsně vedle postele, přesto ji stále nevidím.

„Vy mě nevidíte?" ptá se a mnou naplno cloumá panika. Před obličejem cítím slabý průvan vzduchu. Rozbrečím se.

„Vydržte chviličku, zavolám doktora. Bude to v pořádku. Výjimečně se u hypoglykemického záchvatu může objevit dočasná slepota. Kroky se vzdalují. Cvaknutí, vrznutí, vrznutí, cvaknutí. Zůstalo jen pípání, a kdybych se soustředila, určitě bych rozpoznala i to protivné odkapávání. Ale nemůžu se soustředit. Ve spáncích mi nepříjemně tepe. Zalapám po dechu. Slepota? Jsem slepá?! Záchvat... Jaký záchvat?

Záblesky.

Vybírám dárek. Krásná plyšová žirafa s velkýma vypoulenýma plastovýma očima, plyšovou kytkou v tlamě a červenou mašlí kolem dlouhého krku.

Zvoním u dveří a částečně zrcadlovým průzorem vidím rozesmátý obličej oslavenkyně a mé nejlepší kámošky Moniky v jednom. Už jsme se několik let neviděly, protože jsem se s rodiči odstěhovala, tak je obrovské nadšení oboustranné. Zve mě do domu, kde se pozvolna rozjíždí oslava ve velkém stylu. Ve všech místnostech, kterými procházíme, mi někoho představuje, nebo ukazuje na velké obložené mísy, nádoby s pitím, tácy obkládané jednohubkami. Narazíme na několik repráků, ze kterých duní rytmická taneční hudba. Rychle se dávám do řeči s ostatními, sklo ťuká o sklo, připíjíme si na Moninu plnoletost. To se přece musí zapít! Nepřeháním to, jen si cucnu.

Zábava je v plném proudu. „Elis, že? Jsem Tomáš. Půjdeš tančit?" zakřičí mi do ucha tmavovlasý vytáhlý kluk. Zarazím se. Měla bych zkontrolovat hladinu krevního cukru. Všechno potřebné k tomu mám, stačí pár vteřin. Tomáš mě zvláštně pozoruje, je netrpělivý. Mávnu nad tím rukou. Jeden tanec, nic se nemůže stát, když tak si prostě půjdu sednout, je mi skvěle a skvěle se bavím. U jednoho tance nezůstalo. Špatně se mi dýchá. Polévá mě horko, mám mžitky před očima. Tomáš se povážlivě naklání do strany a s ním i všechno ostatní. Usínám.

„Dobrý den, jsem doktor Pastelka..." vyrušuje mě ze vzpomínání příchod doktora. Jeho další slova vnímám jako zpoza závěsu nebo hustého mlhového oparu. Slyším jednotlivá slova, ale nedávají mi žádný smysl. Znovu opakuje slova jako „záchvat, na pozorování..." Jak se to mohlo stát? Bylo mi přece pořád tak dobře! Skutečně jsem se bavila. Tak kdy se to zlomilo? „Dodržovat pravidelný režim, dočasné oslepnutí..."

» » »

Nebylo dočasné. Devět let už žiju v absolutní tmě, jenom proto, že mi nejvíc záleželo na tom, co si o mně myslí ostatní, a že mi v tu chvíli bylo dobře.

Žijeme přítomností. Je to špatně?

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/bylo-mi-skvele-61/