Bohémský život cukrového zrcadlení

Raz, dva, tři, teď! Chuť soli, citronu a stříbrné tequily mi vhání slzy do očí. Dnešek se vydařil. Ještě, že jsem na tu oslavu dorazila, i když mi nebylo moc dobře. Respektive, ještě v poledne jsem málem nevstala z postele, jako poslední dny pravidelně, ale coby extrémně společenský jedinec si tohle přece nemůžu nechat ujít. „Další kolo, dámy a pánové!", ozve se dva metry ode mě. Beru do ruky panáka a nechávám se strhávat vlnou večera. S každou další a další sklenkou je mi líp. Smích, cinkot skla, okolní dým. Začíná se mi motat hlava. Měla bych přestat pít, aspoň na chvíli. „Jsi oukej?", křičí mi Bára do ucha. „Jasně, proč by ne?" blekotám. Moc oukej, jak se Bára vyjádřila, popravdě nejsem. Je mi zle, ale rozhodně nepřipustím, abych odešla uprostřed víru večera. „Jsi nějaká zelená," dodává. „To je cajk!" odvětím a obracím se k ní zády. Dnešek si zkazit nenechám. Ničím a nikým. Sápu se po dalším panáku. Mám děsnou žízeň, potřebuji se napít. Nealka je tu mizerně málo, musím si vystačit s alkem. Samolibě se směji sama sobě.  Že jsem tu oblíbená, vím moc dobře. Taky mě to stálo dost sil a prohýřených nocí, abych si tuhle pozici vybudovala. „Čau Kačí, jak je? Co novýho? Dáme panáka?" hrne se ke mně Filip, čili Fil. Jo, ten Fil, kvůli kterému tu teď jsem. Takže se nenechám dvakrát pobízet, i když mi už značnou dobu selhává motorika. „Tak na zdraví," mrká na mě. Přitakám stejně. Na zdraví... Je mi zle, mám žízeň, hroznou žízeň. Potácím se po kuchyni k umyvadlu. „Kam prcháš?" slyším Fila jako v ozvěně. Potřebuji pít. Opírám se o stůl, hlava se mi točí. Vodu. Ještě pár kroků ke dřezu. Pouštím se stolu a blížím se. Konečně. Hlava se mi motá, nohy vynechávají. Poslední, co cítím, je tupý náraz hlavou do něčeho tvrdého. „Jsi v pohodě? Halo? Panebože, je asi v bezvědomí! Halo, Káčo? Volejte někdo záchranku!" Tma, která nebolí. Tak takhle to vypadá, ten konec, napadá mě. Je mi najednou fajn. Nechte mě umřít...

 Probouzí mě zvláštní ruch. Mezi víčky se mi prodírá tolik světla, že by to stačilo na spuštění jedné elektrárny. Aspoň to tak cítím. Jen co si oči přivyknout nenadálému přívalu světla, dochází mi, kde jsem. Bílá. Nechápu to. Proč jsou nemocnice tak bílé? Napadá mě dost iracionálně. Vždycky jsem byla jiná. Každého by hned napadlo, co tu sakra dělá. Mě ne. Je mi to jasný. Prostě jsem to přehnala s alkoholem a moje tělo nevydrželo ten fyzický nápor posledních dní. Zvedám ruku, abych si zkontrolovala paži levé ruky. Čekala jsem, že tam bude. I tak se mi z té představy dělá nevolno. Nemám ráda injekce, kapačky ani podobné věci, co má člověk v těle a které tam rozhodně nepatří. Pouštím ruku unaveně zpět. Ještě to není úplně ono. „Á, už jste vzhůru?" ozve se mi kdesi u nohou. Znovu otevírám oči a hledím na někoho v bílém plášti. Asi doktor. A dost fešák. „Jak vám je?" ptá se. „Už mi bylo i líp," odvětím. „Kdy budu moct jít domů?" zajímám se. Doktor se na chvíli zarazí, ale hned zase nasadí svůj zúčastněný výraz. „Až se všechno naučíte," odpovídá. „Jak naučím? Pane doktore, prostě jsem to přehnala. Vím to a příště budu opatrnější. Jen ta nemocniční bílá mi nedělá moc dobře, doma si určitě odpočinu líp," spustím příval slov. „Nerozumíte tomu, co vám chci říct. Vaše tělo neselhalo vyčerpáním. Nebo vlastně ano, šlo o jistý druh vyčerpání, který ale nenapravíte tím, že si odpočinete. Jste nemocná a musíte se naučit se svou nemocí žít." Tupě zírám do toho fešáckého obličeje. Blbost, nemocní vypadají jinak.

Žádné sladkosti, žádný alkohol, žádný extrémní pohyb, žádný společenský život. V jedné chvíli jakoby se zhroutil můj předchozí svět. Můj skvělý, bohémský a nepřekonatelný život plný všeho, co teď nesmím. Nebo vlastně prý smím, ale v omezené míře. Takže jako kdybych nesměla. V první chvíli jsem myslela, že si ze mě doktor dělá srandu. „Cukrovka? Tu snad mohou mít jen důchodci ne?" usmívám se. Apríl sice není, ale fešák v bílém docela hýří vtipem. „Je pravda, že senioři diabetem trpí častěji, než mladí lidé. Oni ale trpí druhým typem, vy patříte k tomu prvnímu, který často postihuje děti, mladé i starší jedince," vysvětluje. „Jednoduše řečeno, přestává vám fungovat slinivka, která produkuje inzulín, bez něhož nemůžete žít." dodává. „Co to pro mě znamená?" přerušuji ho. Doktor popojde blíž k mé posteli. „Budete muset kontrolovat, jak se stravujete. Množství i druh jídla. A podle toho si budete do těla muset inzulín mechanicky dodávat. Pomocí jehel.  Nemáte se čeho bát, všechno vás naučíme a zjistíte, že se dá celý režim zvládnout v pohodě," uklidňuje mě, když vidí, jak mi pomalu tuhne můj trošku ironický výraz. „Teď ještě odpočívejte, odpoledne se za vámi přijdu podívat a vše znovu prokonzultujeme," otáčí se a mizí. Mám pocit, že s bouchnutím dveří se zavírají dveře i od mého života. Jehle? V životě nebudu schopná si píchnout injekci! Pravidelně při odběrech krve omdlévám! Hlavou mi letí spousta iracionálních myšlenek. Můj jediný společník na dalších pár hodin. Oni a cukrovka, kámoška na celý život. Prý.

Žaludek se mi nervózně stahuje, v hrudi mi srdce buší jako na poplach, ruce se třepou jak po celodenní šichtě. Panika. Držím v ruce inzulínové pero s jehlou na konci. Je celkem krátká, ale dost dlouhá na to, aby mě vyděsila do nepříčetnosti. Do teď mě píchaly sestry. Fakt to tolik nebolí, ale to jsem na to nemusela koukat. Teď už je čas, abych se vše naučila sama. „Kateřino, no tak. Zvládají to tu i malé děti, pro vás to musí být hračka," povzbuzuje mne celkem robustní sestra. To se ti to řekne, když to děláš dennodenně, letí mi hlavou. Nadechnu se a třesoucí se rukou zapíchnu jehlu do paže. Zmáčknout dávkovač, osm vteřin počkat. Uf. Ruce se mi třepou, motá se mi hlava. Musím si lehnout. Hysterka jsem, nadávám si v duchu. Jestli budu takhle vyvádět pokaždé ze svých čtyřdenních inzulínových dávek, můžu se s normálním životem rozloučit. Musím se vzchopit.

„Čau kámo," ozve se ode dveří. Bára, Baža, Brambora. Ta nikdy nezklame. „Ty se tu pořád flákáš?" cukají jí koutky. „Víš jak, strava zadarmo, ubytko v podstatě taky. Tak kam bych se hrnula, " odpovídám ve stejném duchu, abych jí nezkazila radost. Sotva se dosmějeme, nazouvám pantofle a jen v pyžamu vyrážíme na obhlídku nemocničního areálu. Sice je polední klid, pohyb mi ale určitě neuškodí. Jen co Baža spustí lavinu slov, co kde a jak nového, je mi o sto procent líp. Jako by nic z toho nebylo. Všechno jako dřív. I tak to Báře moc dlouho nevydrží. „Heleď, Kačí...Něco jsem o té tvé cukrovce četla. Jaký to je, když máš málo toho cukru?" vyzvídá opatrně a sleduje moje reakce. Co už, jednou to přijít muselo. A koneckonců, hypoglykemii mám za sebou z dnešního rána, tak proč se nepodělit o nejčerstvější dojmy. „Ani nevím, jak to popsat," přemýšlím. „Hrozně se třepeš, jakoby ti byla zima, ale není. Spíš tě oblívá pot. A taky bys pořád jenom jedla, dokud se ten cukr zase nesrovná. Je to zvláštní stav, takhle jsem si vždycky představovala stav na drogách. Jsi úplně mimo, zmatená a všechno se kolem tebe míjí jako v mlze," vzpomínám. „Aspoň ušetříš za drogy!" reaguje Bára svým sarkastickým způsobem, co mi tu mezi tím vším vážně bílým chybí. „Kozo, jednou mě zabiješ!", uštědřím jí mezi salvou smíchu přátelský políček. „Jo mimochodem," dodává ještě. „Volala mi tvoje máma, co že sis to chtěla kupovat za tu zrcadlovku. Tak tě možná čeká překvápko, ale nikomu ani muk!"..

O půl roku později

Sluneční paprsky se opírají o lavičku, kterou jsem si poctivě na celé odpoledne uzurpovala jen pro sebe. Ruce se mi třepou stejně jako tenkrát, kdy jsem si měla poprvé píchnout inzulín. Teď je to ale z toho důvodu, že je zoom na mé zrcadlovce přiblížen na maximum, takže nemůžu pořádně zaostřit. Dneska je krásně. Povedlo se mi už pár super kousků. Chlapík zakopávající o obrubník nebo dítě se zmrzlinou, která mu stéká po rukou. Na zrcadlovku jsem šetřila už dlouho a naši se mi po mém nemocničním zážitku rozhodli finančně vypomoci. 
„Čau Kačko," ozve se mi v zátylku. Lekám se a cukám rukou. Zakleji a otáčím se, abych pořádně vycepovala toho, kdo mi zkazil zachycení tohohle okamžiku. „Jsi furt stejná!" směje se Filip, když vidí mou rozčílenou reakci. „Proč bych neměla být?" usmívám se. „Nevím, dlouho jsem tě neviděl. A jak se máš? Slyšel jsem, že jsi byla teď nějakou dobu v nemocnici," oťukává mě Filip. „Byla, ale už jsem v pohodě. Musím se teda víc hlídat, ale jinak je všechno skoro při starým," reaguji. Znervózňuje mě, co a kolik toho o mě ještě ví. Hlavou mi letí situace, ve které jsme se viděli naposledy a kdy jsem se chovala tak hloupě. „Jojo, vím. Mám o cukrovce svoje informace. Vypadáš spokojeně, to je super," probodává mě očima. „Hm, tak co jiného mám dělat," chci z tématu nenápadně vybruslit, protože mi úplně příjemné není. Samozřejmě se mi občas po tom starém a zcela bohémském životě zasteskne. Ale pochopila jsem, že ho můžu žít v jiné formě dál. Stále se scházím s přáteli, občas si dám i trochu vína a pobavím se. Navíc jsem našla novou vášeň ve focení a psaní, která mě vedla k podání přihlášky na mediální studia. Zelený nápis přijata mě dostal do takové euforie, že jsem si musela vzít kostku cukru, co u sebe pořád nosím, protože jsem se dostala do ´svého cukrového stavu´, jak tituluje mé hypoglykemie Baža. 
Filip si všimne mého zaváhání, a proto pokračuje: „Víš, jsem v posledním ročníku na medině, tak mě napadlo, že bych svou závěrečnou práci zaměřil na diabetes a konkrétně tvůj životní příběh. Pokud by ti to vadilo, vykašleme se na to, ale myslím si, že to stojí za zvážení," opatrně mi vysvětluje. „Můžeme se vídat častěji," pokračuje. „Nebo se můžeme vídat častěji i bez té práce. Třeba občas zajít na kafe...a tak," znejišťuje. S každým dalším a dalším slovem mluví víc potichu. Nechávám ho chvilku tápat v nevědomí a pak téměř stejně sebejistě, i když úplně jinak než dříve, odpovídám: „To můžeme, ale jen pod jednou podmínkou." Filip na mě upře své oči plné otázek. V koutcích mi cuká, ale stále držím vážnou tvář.„Že mi nebudeš do toho kafe nutit cukr!" směji se už naplno i s Filipem.
            Život je bláznivý, nebetyčný a plný neuvěřitelných náhod a situací. A taky neuvěřitelně krásný. Byl, je a bude, pokud ho tak budu vnímat. Změnila se pro mě spousta věcí a hlavou mi každodenně letí mnoho otázek, co smím a musím. Pokud ale budu chtít, a že vážně chci, nemění se pro mě nic. Můžu být šťastná, svá, opravdová a úspěšná, pokud zvládnu ovládat svůj život i svou nemoc. Život totiž není o lítosti, nýbrž o přístupu. Když zvedám k očím zrcadlovku, abych zvěčnila Filipa s přivřenými víčky, pod kterými se dere slunce, napadne mě jediná věc. Děkuji Ti, osude, za to, že jsi mi dal šanci obrátit svůj život. Na líc, nikoli na rub.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/bohemsky-zivot-cukroveho-zrcadleni-69/