„Bodník“ je moje černá můra

Každý autor je zvědavý, jak jeho myšlenky přijmou čtenáři. Vždy je to tak, že někomu se to líbí, někdo kritizuje, někdo zesměšňuje, někdo pochválí. A je to tak dobře.  Diskuse pod mým posledním článkem o stanovení práce lékaře byla poměrně velká a ukázala, v jakém podivném ekonomickém světě se „podnikající“ lékaři musí pohybovat. Všichni jsou tak trochu Alenky v říši ekonomických divů. Nemám patent na rozum a právě diskuse je to hlavní, o co mi jde. Neboť jen diskusí lze dojít k názoru, který je co nejblíže pravdě. A já tu pravdu o ekonomice v českém zdravotnictví už několik let hledám, a stále nevidím konec cesty. 

V tomto článku bych se chtěl věnovat další absurditě, ceníku. 

30. mimořádný sjezd České lékařské komory, který se konal 22. září 2016 v Praze má jako jeden z bodů závěrečného usnesení následující:

„Přeměna Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami v reálný ceník pokrývající náklady poskytovatelů zdravotních služeb a umožňující tvorbu přiměřeného zisku.“

Z logiky věci, když se o něčem usnese mimořádný sjezd ČLK, tak by to mělo být závažné téma. A ono je. 

Seznam zdravotnických výkonů s bodovými hodnotami, alias „bodník“, to je černá můra všech lékařů, kteří jsou placeni ze zdravotního pojištění a kterých je absolutní většina. 

My si teoreticky můžeme vykalkulovat nějakou cenu své práce. Budu-li soukromý zubař a budu-li poskytovat své služby za přímou úhradu, stanu se účastníkem trhu zdravotnických služeb. Každý můj výkon bude mít pro mého pacienta – zákazníka svoji cenu. Vypočítám si svůj ceník a ten předložím zákazníkovi, aby si jej prohlédnul a rozhodnul se, zda mých služeb bude chtít využívat. Do ceny výkonu musím započítat přímé a nepřímé náklady a zisk. Pro zisk nakonec podnikám.

Stanovení části ceny z nákladů přímých je poměrně jednoduché, za spotřebovaný amalgám a jiné materiály prostě něco zaplatím a vím poměrně přesně kolik. U nepřímých nákladů trošku těžší, protože musím počítat i s frekvencí výkonů, kolik jich asi tak za sledované období udělám a kolik peněz tedy mohu například z topení či mzdy své sestry do výkonu přenést. A nejtěžší je stanovit si složku, týkající se zisku.

U lékaře, který poskytuje své služby za přímou úhradu, do tohoto rozhodování vstupují tržní síly.  Pacient, zákazník, chce zaplatit za poskytnutou službu co nejméně, lékař- podnikatel, chce mít co nejvyšší zisk. Takže podle místních podmínek se někde v prostoru protne křivka poptávky a křivka nabídky. Podle toho bude mít soukromý zubař větší či menší zisk. Ale nikdy by se neměl dostat cenou svého výkonu pod přímé a nepřímé náklady. Pokud by to udělal, dostal by se do break-pointu a jeho podnikání by nabralo směr k likvidaci.

Lékař, který poskytuje své služby za tak nízké ceny, že nezaplatí ani náklady, není podnikatel, ale poskytuje charitu, protože jeho práci musí někdo dotovat. Tím ovšem nabourává tržní rovnováhu a poškozuje „nedotované“ lékaře soukromníky. Pokud soukromý lékař zjistí, že mu trh neumožňuje získat přiměřený zisk, tak pravděpodobně svoji živnost zavře, protože její pokračování by postrádalo smysl.

Většina podnikajících lékařů jsou „živnostníčci“ závislí na platbách od zdravotních pojišťoven. Živí se svoji prací. Protože nesmí své pacienty požádat o doplacení svých služeb, nedostanou za svou práci nic víc, než jim přidělí bodník. Takže je zcela logický požadavek, aby každý výkon v bodníku, uhradil přímé a nepřímé náklady a přinesl lékaři také nějaký zisk.

Pokud v ceně „bodníkového“ výkonu nebude započítán zisk, lékař je nucen vykonávat nedobrovolnou „charitu“. Charita je dobrá věc, ale má být postavena na dobrovolnosti. Pokud zaplacení výkonu v bodníku nezaplatí ani náklady výkonu, pak se jedná o státem schválené a podporované okrádání. 

Už body jsou absurdní. Když jdu do obchodu, nekupuji si nic za nějaké potravinové body, ale za peníze. Bodník je absurdita, má být ceník. Za svoji práci lékaře dostávám peníze, ne body. 

Ale horší než stanovení ceny výkonů v bodech je jejich výše. Bodník někdo někdy nějak stanovil i s nepřesnostmi. A život jde dál, zjištěné nepřesnosti by se měly korigovat, ceny vstupů se mění. Tak jako se neustále mění ceny potravin či benzínu, měl by se ceník každý rok revidovat a upřesňovat.  Pokud vím, tak se to neděje. Jestli ano, poučte mě. 

Cena práce

Další velký problém je stanovení ceny práce. Jestliže lékař nemůže od pacienta dostat doplaceno za svůj výkon a musí tedy přežít jen z platby od zdravotní pojišťovny, pak by mělo být jasné, jak kolik dostane zaplaceno za svoji práci. A tato cena jeho práce, tedy jeho zisk, nemůže být určena v tomto případě tržně ale administrativně. Jaká je tedy cena plně kvalifikované samostatné práce lékaře, která je zanesena do ceny výkonu v bodníku? Jak se stanovuje? Ví to někdo? Může mi to sdělit? Dohodovací řízení, (pokud vím, osobně jsem se nikdy nezúčastnil), je o stanovení ceny bodu, ne o přímé stanovení ceny lékařovy práce.

Každý výkon v ceníku práce, kterou proplácejí zdravotní pojišťovny lékařům, by měl uhradit přímé a nepřímé náklady a přinést lékaři taky onen „přiměřený“ zisk, kvůli kterému vlastně léčí, není-li jeho práce někým dotována. Pokud je v ceníku nějaký výkon tak ohodnocen, že nezaplatí ani náklady (jako např. u některých plomb), ale lékař jej vykonávat musí, tak je to, jak už jsem napsal výše, státem posvěcené okrádání. Je absurdní, že takový systém trvá už tolik let. 

Je zcela logické položit si otázku, jak může „soukromý“ lékař přežít, jestliže někdy od zdravotních pojišťoven nedostane zaplaceny ani náklady? Pak je ceník tak divně postaven, že naopak některé výkony jsou nadhodnocené a ze zisku z těchto výkonu se uhradí ztráta z jiných. To je distorze ceníku, která samozřejmě není správná už tím, že ordinace se pak orientuje na ty více ohodnocené zákroky. Anebo si lékař najde nějakou cestu k přežití. Nakonec musí, protože „soukromé“ ordinace stále existují. 

Nebylo by tak složité, kdyby vedení České lékařské komory oslovilo, například vedení Vysoké školy ekonomické, aby nějaký student napsal diplomovou práci právě o „bodníku“, každý výkon rozebral a zjistil, jak to doopravdy je. S výsledkem takové práce by se pak dalo konkrétně pracovat. Ale nevím o tom, že by vedení České lékařské komory něco konkrétního v tomto směru udělalo. Zdravotní pojišťovny či stát nic takového dělat nebudou, jim současný bodník vyhovuje. 

Máme tady toto usnesení mimořádného sjezdu „Přeměna Seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami v reálný ceník pokrývající náklady poskytovatelů zdravotních služeb a umožňující tvorbu přiměřeného zisku.“

Kdo je zodpovědný za to, aby se to stalo? Kdo na tom bude pracovat? Kdy se ona přeměna uskuteční? Jaký je přiměřený zisk?  Existují na tyto otázky vůbec nějaké odpovědi? Bojím se, že ne.

Zdroj: www.tribune.cz