Bezvědomí

Proboha! Co se to se mnou děje. Snažím se otevřít oči, ale nejde to. Víčka jsou těžká, jako olověná. Chce se mi spát. Hlava se točí a nic nechápe. Zdá se mi, že se v ní místo mozku převaluje rtuť. Chci vstát, ale ruce a nohy jen bezvládně leží a neposlouchají mé příkazy. Nezvednu ani hlavu. Nějaká strašná síla ji táhne zpátky na tu studenou a kluzkou plochu, na které se třese moje tělo. S velkou námahou pootevřu jedno oko.

     „No sláva. Konečně se probral." Slyším jako z velké dálky slabý hlas.

      „ Dáme mu ještě dvacet kubíků a potom sladký čaj." Cítím poplácání po tvářích a neznámý hlas říká:

      „No tak, pane Novák, nespěte nám zase. Jak se cítíte?" Otevírám znovu oči a vidím, jak kolem mne poletují samí andělíčkové. Na sobě mají bílá roucha a někteří z nich i bílé čepce. Ale vždyť to jsou samé andělky, říkám si v duchu. Je mezi nimi jen jeden anděl. Asi sám archanděl Gabriel, myslím si, protože náhle zmizel, aby si vzal ohnivej meč a zase někde udělal pořádek. Andělky mají pěkně baculaté zadečky, jako andělíčkové v našem chrámu. Tihle jsou cudnější, protože si je zakrývají, Že nemají křídla, mě tolik nepřekvapuje. I v nebi určitě probíhá modernizace. Jsou to asi raketové andělky a to jak těžké balistické, tak i lehké s plochou dráhou.   

     Nad tím vším se ve velké výšce klene bílá obloha. Tak vida, ani jsem si nevšiml, že jsem umřel. Trochu mě zaráží, že jsem rovnou v nebi a bez očistce. No nevadí. Mají zde asi stejnej bordel jako doma na zemi a tak jsem jim asi proklouzl.

     Ještě nějakou chvíli se trápím svým omylem. Jak se mi vrací vědomí, začínám chápat svoji situaci. Glukóza v mé krvi rychle zlepšuje můj hypoglykemický stav.            

      Že to nejsou žádní andělé, ale paní doktorka a sestřičky, je už jasné. Že nejsem v nebi, ale ve špitále je ještě jasnější. Jenom pořád nevím ve kterém. Zeptat se nemohu, protože jazyk se ještě motá jako opilcův a na otázky jenom nesrozumitelně hučím, nebo na znamení souhlasu přivírám oči. Je mi zima. Mám pocit, že ležím v ledové horské bystřině a ne na lehátku s protivně studeným igelitem, ambulance interní kliniky. Jsem tak propocený, jako kdybych právě vylezl z rybníka. Je konec září a nikde se ještě podle nějaké hloupé vyhlášky netopí. Pot mě nepříjemně studí a vytváří na mém těle známou husí kůži, která pokrývá i mého biskupa. Když se mi chladem rozcvakají zuby a paní doktorce je už jasné, že jsem z nejhoršího venku, říká sestřičce:

      „Dobro, prosím Vás, odvezte ho na dvěstědvojku a dejte mu ještě půl litru sladkého čaje. Teď už to bude v pořádku." 

      „Ano paní asistentko," odpovídá sestra a s těmito slovy odchází pro nějaký dopravní prostředek, kterým by mě odvezla na určený pokoj. Netrvá to dlouho. Dveře se otevírají dokořán a v nich se objevuje nejdříve známý univerzální čtyřkolák a za ním sestra Dobra. Řídí vozidlo jednou rukou a elegantně přistane u lehátka, na kterém se třese moje tělo. „

      „To je vám taková zima" ptá se.

       „Je," říkám už docela srozumitelně. S její pomocí se vyškrábu na přistavený vozík a vydávám se s krásným doprovodem na cestu. Jsem už docela schopen přemýšlet. Vrtá mi hlavou, jaké zvláštní jméno má tohle děvčátko ve světle modrých šatech, s čisťounkou bílou zástěrkou a velkým sněhobílým čepcem, skrývajícím její dlouhé, zlaté vlasy. Je to ještě dítě. Určitě teprve nedávno ukončila zdrávku. Dodávám si odvahu a ptám se jí.

      „To máte tak zvláštní jméno, nebo je to přezdívka?"

      „ Je a není," odpovídá na moji otázku. „To si jen tak zkracují mé jméno. Jmenuji se Dobromila."

      „Stejně je to zvláštní, že Vám říkají Dobro. Mohli by Vám přece říkat Mílo, ne?"

      „Nevím, proč si vybrali začátek a ne konec mého jména:"

     Později jsem pochopil proč. Byla to opravdu ztělesněná dobrota. Za celou dobu jsem ji neviděl na nikoho se zlobit.

     Dveře pokojů, které míjíme, jsou otevřené a z nich nás sledují zvědavé pohledy. Někteří zvědavci vycházejí na chodbu a se zájmem mě okukují. V duchu si říkám:

      „Pánové nic zvláštního. Docela obyčejný případ." To nakonec poznali i oni a v tichosti zalézají do svých pelechů, aby podali zprávu ostatním. Nemám jim to za zlé. Vím, jak se čas    na  nemocničním lůžku pomalu vleče a jak každá změna dokáže zkrátit ty nekonečné hodiny, dny a někdy dokonce i měsíce. Alespoň je na chvíli o čem povídat. Slyším z jednoho pokoje, jak rozvědčík vyslaný na chodbu, říká:

     „Ňákej docela mladej chlap, ale zelenej jak sedma."

Další slova zanikají ve skřípotu našeho vzdalujícího se vozíku.:Zdá se mi, že chodba nemá konce.  Konečně stojíme u dveří číslo 202.

      V pokoji je jen jedno volné lůžko. Ze zbývajících čtyř mě sledují čtyři páry zvědavých očí. Šesté, soudě podle zmuchlané deky a léků na stolku, je určitě obsazené, ale pacient se v tuto chvíli někde toulá. Postýlku mám na pohled pěknou. Čisťounkou a bílou, jak čerstvě napadaný sníh. Mám radost, že se nachází u okna. Můj stav se zlepšil natolik, že po zastavení vozíku sám seskakuji na pevnou zem. Mezitím jiná sestřička přináší čistý nemocniční dres a začíná převlékání. Je to stejné děvčátko, jenže trochu zrzavé a roztomile pihovaté. Z jejích velkých modrých očí kouká čertovina. Je rychlá jako vítr. Odhodí deku, naklepe polštář, na který ještě hodí čistý ručník a zmizí tak rychle, jak se objevila. V mžiku je zase zpátky s ramínkem na šaty a povídá:

      „Až se převléknete, dejte si šaty na ramínko a vyndejte si z tašky potřebné věci. Já vám to potom odnesu do šatny. Ju!"

      „Ano sestřičko," říkám a pokračuji v převlékání.

       Konečně jsem se vším hotov. Mohu se zachumlat do deky, skrčit se do klubíčka, nohou podhrnout měkkou přikrývku a utěsnit tak kdejakou skulinku, aby mi do pelíšku nikde nefoukalo, až si ho zahřeji. Snažím se usnout. Zmocňuje se mne únava a jako vždy po takové příhodě mě začíná bolet hlava.

       Ještě než se mi podaří usnout a zahřát se, přichází sestřička Dobromila s velkým skleněným džbánem, ve kterém se v rytmu její chůze vlní zlatý, teplý čaj. Postaví ho na stolek a říká:

       „Nedá se nic dělat, ale musíte ještě jednou vstát. Mám tu počkat, dokud to nevypijete."

Podává mi ruku, abych se mohl posadit.

      „Děkuji, sestři, ale to už zvládnu sám"

Rychle vstávám, abych jí dokázal, jak jsem na tom dobře a taky proto, abych se mohl co nejrychleji vrátit do příjemně vytopeného pelechu. Mám docela žízeň. Začínám dychtivě pít, ale po prvních doušcích se mi stahuje hrdlo a začíná zvedat žaludek. Čaj je totiž odporně sladký.

      „No, no. Vždyť to není tak hrozný," říká sestřička. Musíte se trochu přemoct. Zavřete oči, hoďte to do sebe a pak už budete mít od nás pokoj. Po krátké odmlce dodá:   

     „Alespoň na chvíli."

     „Jo. Tak to mi říkala maminka, když jsem byl malý kluk."

Usměje se mým slovům a já, abych jí udělal radost, zavírám oči a dopíjím ten odporný nápoj.

      „No vidíte a je to" Bere ode mne prázdný džbán a odchází. Konečně mohu usnout. Nespím ale dlouho. Probouzí mě jemný dotek na mém zápěstí. Pomalu otevírám oči. U postele stojí mladá paní doktorka a měří můj tep. Snažím se posadit. Volnou rukou zatlačí mé rameno zpátky do polštáře, záporně zavrtí hlavou, dokončí měření a povídá:

      „Tak a teď si vás pane Novák hezky vyzpovídám." Odhrne deku, posadí se na roh mé postele, přehodí si nohu přes nohu a na takto vytvořený pultík položí velké, černé desky, otevře je a začíná zpověď. Nejdříve vyzví všechno o mé rodině a pak o mně. Otázky se hrnou jedna za druhou. Abych si alespoň trochu odpočinul, tak na otázku,

     „které dětské nemoci jste prodělal?" říkám:

     „Mimo záškrtu, všechny."

Začíná je tedy jednu po druhé sepisovat. Je na ní, aby napsala všechny, protože já bych mohl na nějakou zapomenout. Občas se pro kontrolu zeptá:

     „A spálu taky?"

     „Ano, spálu taky," odpovídám.

Teď je čas, abych si ji trochu prohlédl. Odhadovat věk u ženy je věc ošidná a já se málokdy strefím. Řeknu tedy, že je mladá, protože do padesátky má ještě určitě daleko. Spíš poznám, čím se kdo zabývá. U téhle ženy bych se asi spletl. Má štíhlou postavu a nutno dodat, že to co vidím je bez kazu. Potkat ji mimo nemocnici, myslel bych si, že je modelka. Píše rychle, takže mi mnoho odpočinku nedopřává. Občas si postrčí brýle, které jí na jejím malém slovanském nosíku špatně drží. Ale dodávají jí vážnosti a navíc jí sluší. Nemohou zakrýt velké, hnědé oči, dlouhé řasy a dva krásně vyklenuté oblouky obočí, které není vytrhané, ale jen, s velkým vkusem upravené. Její smyslné rty ukrývají dvě řady krásných, bílých zubů. Nepoužívá rtěnku, protože jejich přirozená červeň, ani tvar to nepotřebují. Snad jen obočí a řasy si trochu načerní, protože proti světle kaštanovým vlasům se zdají být přece jenom černější. Ale kdo ví? To bych si musel sáhnout a to půjde asi těžko. Skončím tím, že je jemně opálená a líčení ostatních krás přenechám radši básníkům, protože ti to umí lépe. Je prostě moc hezká. Možná, že je dokonce krásná, ale to bych potom musel nahlédnout i do její duše. Snad se mi to podaří.

     Ukončila výslech, odložila pero a status na stolek a přikázala:

      „Odložte si do půl těla, ať vás mohu prohlédnout."

Nemohu rozepnout knoflík. Jsem nervózní a jako vždy, v přítomnosti ženy se mi třesou ruce.

Proto stahuji kabátek i s nátělníkem přes hlavu, abych paní doktorku příliš nezdržoval.

      „Nemusíte tolik spěchat. Sloužím dnes celý den a tak mám času dost."

Klidně čeká, než se mi podaří obnažit tělo.

      „Tak a teď se položte na záda!"

Sklání se nade mnou a proklepává můj hrudník. Pod údery jejích prstů duním jak prázdný sud. Důkladně mne proklepe, vezme se stolku status a něco do něho zapíše. Už od začátku mi na ní něco chybělo. Teprve teď zjišťuji co. Nemá na krku ani z kapsy jí nekouká fonendoskop, kterému já říkám „dlouhé uši." Znovu se sklání, rukama se opře o postel a přiloží své malé ouško na můj hrudník. Odposlech je určitě silný, protože i já slyším tlukot svého rozbouřeného srdce. Její nakrátko ostříhané vlasy šimrají má dmoucí se prsa. Dráždí a vzrušuje mě to. Poslouchá dlouho. Jsem tomu rád. Ale neustále se vrací na jedno místo a poslech přerušuje příkazy:

      „Dýchejte - zhluboka -nedýchejte- dýchejte normálně."

Všiml jsem si, že se na tom místě vždycky trochu zamračí. Ukončí poslech a nález zapíše do statusu. Nedá mi to, abych se nezeptal.

      „Paní doktorko, není snad něco v pořádku?"

Neodpoví hned. Zdá se mi, že přemýšlí. Náhle se usměje a říká:

       „Není to nic vážného. Jen nad sternem máte slabý systolický šelest. Ale při vaší tachykardii to může být funkční šelest. Nebylo by to nic divného při tepové frekvenci 150 za minutu. Uvidíme, co nám řekne kardiograf. S tím si zatím hlavu nelamte."

Znovu se mile usměje a přivádí mne tak ihned na jiné myšlenky. Potom promačká mé břicho se známým dotazem:

      „Bolí?"

Nebolí mě ještě nic. (to přišlo až v pozdějších letech) Vyšetření ukončila asi deset centimetrů pod mým pupíkem. Dál už si netroufá. Potom mi sahá na krk a vyšetřuje alespoň jednu z mých žláz a to štítnou. Několikrát mě klepne do čela s otázkou, zda mne to nebolí. Posvítí mi baterkou do oka, aby zjistila akomodaci mých vyvalených zřítelnic, a znovu vše zapisuje do statusu

     Tváří se normálně. Všechno je asi v pořádku. Rukou mi naznačí, abych si lehl na břicho, a stejně pečlivě vyšetřuje i mou rubovou stranu. Končí tím, že mne hřbetem ruky klepne do ledvin s otázkou:

     „Bolí?"

     „Nebolí."

Neboli znovu si lehám na záda. Zase přeskočí spodní partii mého těla, která nemá žádný vztah k mé chorobě a v mém jinošském věku je ještě v pořádku. Jsem jí za to vděčný. Musím si přehodit nohu přes nohu, aby mě mohla klepnout stříbrným kladívkem pod jabko a vyzkoušela tak mé reflexi. Praští mne několikrát a přidává na síle, protože má noha líně visí a nereaguje na její údery. Vystřídám nohu, ale druhá se taky ani nehne. Vezme tužku a špičkou přejede má chodidla a to je taky jediná partie mého těla, kde jsem ještě lechtivej. Trhnu nohou a mé koleno se zastaví těsně u její brady. To je taky poslední tělesný styk s paní doktorkou. Alespoň pro dnešní den. Zapisuje poslední objevy, které učinila na mém těle, zaklapne ty velké černé desky s číslem 3 /202, zastrčí si je do podpaží, zvedne se z mé postele, urovná mi přikrývku, otočí se na mě a říká:

     „ Napsala jsem vám nějaké „b" vitamínové injekce. Střídavě „b 12" a pyridoxin.

S inzulínem vás převedeme na trojí píchání denně. To děláme u všech. Je to pro vás, ale i pro nás lepší. Snáze můžeme předcházet nějakým hypoglykemickým stavům a lépe vás budeme moci zkompenzovat."

     „To budu muset i doma píchat třikrát denně? To by bylo pro mne nepříjemné."

     „Ale né. Před propuštěním vás převedeme zase na jedno píchání. I když dnes už se v zahraničí upouští od depotních inzulínů. Diabetici tam píchají inzulín i pětkrát až šestkrát denně. K aplikaci používají takzvaná inzulínová pera. No, snad se toho dočkáme i u nás. To jen na vysvětlenou. Dnes dostanete první „b" dvanáctku. Pošlu sem ještě sestru s tou injekcí a pak už budete mít od nás konečně pokoj."

     S těmito slovy odchází ke dveřím. Ještě jednou se otočí a říká:

      „Kdybyste, pane Novák, něco potřeboval, tak zazvoňte na sestru. Ale myslím, že už to bude v pořádku. Zatím pánové nashledanou."

      „Nashledanou paní doktorko," ozvalo se ze všech postelí."

       „Promiňte mi, že jsem se hned nepředstavil, ale nabyl jsem toho schopen. Teď to udělala za mne paní doktorka. Příjmení tedy znáte a jménem Jirka." První se ozývá můj soused.

      „Josef Světnička, jméno mé."

Vstávám z postele, abych mu podal ruku. Jeho ruka však nesměřuje vstříc mojí, ale o velký kus vlevo. Uchopím ji se známými slovy: „Těšilo mě."

Při tom mu hledím do tváře a vidím jen nepřítomný pohled dvou vyhaslých očí. Pan Josef je slepý. Na další posteli u dveří leží pan Ing. Karel Vypušťák. V protější řadě u okna mladíček s křídově bílou tváří, dětským tělíčkem, apatický ke všemu dění kolem.

       „Tonda Novák," říká a ledabyle stiskne mou pravici. Otočí se na druhý bok, zavírá oči a znovu usíná. Vedle něj se na posteli rozvaluje blahobytně vypadající pán, jménem Gejza Czako. Je krmičem vepřů na státním statku. Těžce dýchá. Otevřená ústa lapají po vzduchu a oteklé břicho arytmicky nadzvedává přikrývku. Má nemocné srdce. Spustí své oteklé nohy z postele, posadí se, podá mi ruku a říká:

      „Tož teda vítajtě."

Poslední postel je opuštěná.

       „Tam leží náš dědek, Franta Neužil. Pěkná podšívka. Je s ním hrozná sranda. Však to poznáte. Odvezli ho někam na vyšetření," informuje pan inženýr.

Vracím se do svého vychladlého pelechu, znovu se zachumlám do přikrývky, zavírám oči a snažím se upamatovat na všechno, co se dnešního rána se mnou dělo. Únava však vykoná své. Znovu usínám.

      Probouzí mne nezvyklý ruch v pokoji. Je poledne, čas oběda. Uprostřed pokoje stojí velký, nemocniční servírovací stolek. Z rozložených talířů se kouří. Starší paní, uklízečka a servírka v jedné osobě, roznáší polévku, zpestřenou plovoucími, červenajícími se kousky mrkve, na dně zahuštěnou bílými, zřejmě jen půlvaječnými  nudlemi. Na její hladině postrádám známá mastná oka. Je úplně proti zásadám mého dědy, který vždycky říkal:

      „V dobrý polívce musí lžíce stát."

V téhle by určitě nestála a po ní určitě nic. Navíc je úplně bez chuti. Jak se říká, neslaná nemastná. I když nemám hlad, sním ji, protože je alespoň teplá, a taky proto, aby si nemysleli, že jsem fajnovka.

       „Človíčku zlatej, co vám ale dám. V kuchyni nejste eště nahlášenej, tak pro vás nic neposlali. Ale počkejte, já to ňák udělám. Vy ste cukrář, že jó

      „Ano, jsem."

      „Víte co, já vám dám rejži a omáčku. Ale bez masa."

      „To nevadí," říkám. „Vždyť já stejně nemám hlad."

       „Len papkaj kamarát," ozýval se pan  Gejza,„lebo nám tady zchudneš." Já z toho žrádla  asi zdochnem.

      „Ale nezdechnete," říká paní Marie , uklízečka a servírka v jedné osobě.."Ste v nemocnici a ne na krmníku. Vydrželi to jiný, vydržíte to taky."

      „A zdochnem!" rozdurdí se naoko Gejza. „Však pozrite! Tieto čerešne  mám na ranajky, obed a večeru. Sedem čerešní na jedno jedlo. Budem si sťažovať u medzinárodného červeného kríža."

To rozesmálo paní Marii, protože měl redukční dietu a navíc musel ještě odvodňovat. Uraženě se otočí na posteli a dělá, že spí. Ještě ale nakvašeně dodá:

     „Však počkajte. Ona zajtra pride moja a potem uvidite."

       V tom se rozletěly dveře a do pokoje se vřítil na pojízdném křesle děda Neužil, doprovázený známou nám již pihovatou čerticí. Ta se nahlas směje a říká:

     „Vy ste mi, dědo, dneska dal. Až mě z toho bolí břicho. Vy ste pěknej kujón."

Děda se jen potutelně usmívá.

     „Čo vám nahovoril Evička," ptá se Gejza.

     „Zeptejte se jeho, ať vám to řekne. Já se stydím."

      „No sestři, že můžete takhle mluvit. Dyť sem vám řek jen pár vtipů, odpozorovaných přímo ze života. A já za to nemůžu, že život je samá sprosťárna. Vy ste eště mladá, ale taky to jednou poznáte. A i když je samá sprosťárna, je stejně hezkej. Možná, že právě proto je hezkej. Já bych ho teda za sebekrásnější smrt nevyměnil. No řekněte pánové, že mám pravdu," otočí se na nás děda s otázkou.

      Jen se usmíváme jeho životní filozofii. Evička mu mezitím pomáhá vstát z křesla a odvádí ho k posteli. Když se vztyčil v celé své výšce, narovnal záda a zavěsil se do toho něžného děvčátka, říkal jsem si: Tohle, že je děda? Vždyť je to chlap jak hora. Měřil dobrých 180 cm, rovný jako svíčka s hlavou hrdě vztyčenou. Jen šedivé vlasy, vějířky vrásek kolem očí a tvrdé mozolnaté ruce s vystouplými stařeckými žilami prozrazují dovršenou osmdesátku. Jeho nakažlivý optimismus by mu mohli závidět mnozí zdraví mladíci. Vždyť i Toník Novák se usmíval.

     „Tak dědo a zítra spolu jedeme na krční. Ať máte zase takovou náladu. Už se moc těším. A dobrou chuť."

     „To je Evičko taky dobrej vtip, přát mi k takovýmu žrádlu dobrou chuť. Ale s vašim  přáním, to snad přece jen spapám. Tak ahoj, nebo mi to vystydne."

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/bezvedomi-58/