Báry story
Před pár týdny jsme při procházce potkali mladou kvetoucí ženu s kočárkem, která se radostně hlásila k mé ženě. Pochlubila se miminkem a přitom několikrát opakovala, jak je jí vděčná. Jelikož takhle významně se učitelce jazyků obvykle neděkuje, zeptal jsem se. Vyslechnutou story posílám dál.
V posledním ročníku vysoké se Bára nepohodla se školitelem a ten jí už poněkolikáté vrátil diplomku. Naposledy se slovy, že u něj neobhájí nikdy.
Báře začalo být špatně a praktický lékař bez problémů diagnostikoval podrážděný žlučník. Podrobnosti léčby neznám, ale nezabírala. Potom někdo, nevím, jestli už onen praktik nebo až nějaký specialista, Báře doporučil, ať si žlučník nechá vzít. A že zná jednoho skvělého chirurga...
"Žlučník, žádný problém!" prohlásil pan doktor v nemocnici, aniž by se zajímal o podrobnosti. "Buď si pár týdnů počkáte, až na vás přijde řada, nebo vás vezmu přednostně. Ale to by stálo čtyři tisíce."
Bára, která ještě nikdy nebyla ve špitále a netušila, jak to chodí, zrozpačitěla. Tím spíš, že jako přespolní studentka počítala každou korunu. "Já si to rozmyslím..."
"Je to na vás, slečno. Ale bez toho prevíta, "poklepal si chirurg pod pravé žebro, "zase budete moct jíst, na co máte chuť. Třeba i bůček!"
Na kursu pro pokročilé o tom Bára konverzovala. Hlavně ten "bůček" všem utkvěl v paměti, poněvadž vůbec nikdo nevěděl, jak se to řekne italsky.
Manželka nevyřčený otazník nepřeslechla. Vybavena jen prostým biologickým vzděláním, odpověděla opatrně: "Já vím, to musí být hrozný, když je člověku pořád zle, ale přece, takhle mladá ... Nechcete aspoň počkat, až se to vyvrbís tou diplomkou?"
"Co se může vyvrbit," povzdechla si Bára, ale s odkladem souhlasila. Problém s diplomkou nakonec vyřešila studentská petice děkanovi, Bára změnila školitele a s přehledem obhájila.
Závěr loučení nad kočárkem si pamatuji slovo od slova: "Bože, jak já byla tehdy blbá!"
Bojím se, že ne sama. Nechci však řešit míru blbství jednotlivých aktérů tohoto případu, mě zaujaly jiné věci, třeba: Někdy ta zlořečená čekací doba (nebo požadovaný úplatek)funguje kuprospěchu pacienta! Nebo: Jak brzy má lékař -notabene u mladého člověka - sáhnout po nevratném řešení? Či konečně: Nakolik má vyhovět momentálnímu přání pacienta (tím spíš klienta!), i když je z dlouhodobého hlediska vyloženě nemoudré? K tomu zážitek na vlastní kůži. Před mnoha lety jsem procházel životní krizí a chtěl jsem po své praktičce tehdy módní silné sedativum. Jeho jméno si už nepamatuji, ale na to, co mi řekla, nezapomenu nikdy (podobně jako Bára na "chirurgův bůček").
"Nic vám nepředepíšu, nechci vás zničit," rozhořčila se ta moudrá žena a načmárala na papírek jméno a telefon. "Zkuste ses tím poprat sám. A když opravdu budete muset, zavolejte téhle paní psycholožce. Je dobrá, pomohla už spoustě takových, jako jste vy."
Popral jsem se, psycholožce nezavolal. A své paní doktorce jsem nadosmrti vděčný.
Zdroj: Medical Tribune