Přeskočit na obsah

Africká dívka Anyango a její příběh

Žila jsem v Zambijském městě Lufwanyama. Když mi bylo asi sedm, zjistili, že mám cukrovku. Pro celou mou rodinu to byla obrovská rána, dalo se to však předpovídat, vždyť jsem žila ve světě, kde nejméně tři čtvrtiny lidí trpěli cukrovkou prvního nebo druhého typu. Byla jsem však první z rodiny. V rodině jsme já, moje mamka a moji bratři Mhina a Tafari a moje sestra Sekai. Byla zlá doba, takže jsme sotva měli na jídlo a to, že by mamka platila ještě nemocnici, nepřipadalo v úvahu. Vždy se na mě jen ráno usmála, řekla hodně štěstí a odešla do práce. Mamka pracovala na poli a vždy jednou týdně nám odtamtud něco přinesla, v té době jsem nevěděla, že to je trestné. Můj život byl jinak stejný. Ráno jsem se nasnídala, ke každé snídani jsem měla vždy to samé, čaj, celozrnný rohlík a jednu kostičku čokolády, která pro nás v té době byla strašně vzácná. Po snídani jsem odešla do školy, která zde začínala už v pěti letech. Po škole jsem přišla domů a dívala se z okna, dokud nezapadlo slunce a mamka se nevrátila domů. Když se vrátila, udělala nám večeři a nakonec jsme šli všichni spát. Tak to pokračovalo ještě celé dva roky, ale bohužel nic netrvá věčně. Jednou jsem svůj den začala jako obvykle. Ráno jsem se nasnídala, potom jsem šla do školy, ze školy už jsem ale nevyšla. Bylo to asi při druhé hodině, když jsem najednou zkolabovala. Žádné oživování prý nefungovalo a tak museli zavolat do nemocnice, kde jsem se potom vzbudila. Ležela jsem v překrásně bílém pokoji a tak jsem si pro sebe řekla „už jsem v nebi?“ V tom se ozval bratr Tafari „ještě ne, mě se tak snadno nezbavíš.“ Tomu jsme se oba zasmáli. Tafari byl o rok starší než já, z nás všech nejstarší, ten den jsme spolu měli ve škole hodiny a tak ho do nemocnice vzali se mnou asi jako rodinného příbuzného. Byla jsem ráda, že jsem ho měla u sebe, většinu času mi totiž nahrazoval otce. Když jsem se trochu rozkoukala, uviděla jsem celý pokoj. Nebyl moc velký, jen jedna postel, jedna židle a kapačka, všechno bylo krásně bílé, prostě nádhera. Najednou přišla jedna sestřička, byla velmi mladá, nemohlo jí být více než dvacet tři let a také byla celá bílá, s krásnými blonďatými vlasy. Viděla jsem to v jejích očích, už toho na ni asi bylo moc, pohled na mě. Tehdy jsem neměla ani dvacet pět kilo, samá kost a kůže, jak říkali spolužáci. Ta sestřička se ale velmi snažila, jen ke mně došla, dala mi inzulín, pohladila mě po hlavě a zase odešla. To se opakovalo vždy jednou za den. Jednou, když mi přišla dát zase dávku, mě oslovila, nepodařilo se jí však vyslovit Anyango a tak mi začala říkat Angel. Začalo to tím, že se mě zeptala jak se mám. Postupně jsme si ale začali povídat více, nakonec jsme si dokázaly povídat celé hodiny, většinou jsme si povídaly o zemi, ze které pocházela, z jejího vyprávění mi ta země přišla báječná. Já ji naopak povídala o matce a o sourozencích. Ona zde byla na lékařské praxi. Jednoho dne jsem slyšela, jak si doktor povídá s matkou. „Pokud to nebudete moci uhradit, vaše dcera, půjde do domácí péče, a bez inzulínu u vás nevydrží ani týden.“ V nemocnici jsem ležela už dva měsíce a můj stav se viditelně zlepšoval. Teď jsem byla (jak říkaly sestřičky) v kritickém stádiu, ještě měsíc a mohla jsem se z toho dostat. Za dveřmi se najednou ozval třetí hlas, hlas té blonďaté sestřičky, se kterou jsem si tady stále povídala. „Já to uhradím a chtěla bych si promluvit s vámi paní Massoloco o samotě.“ Víc jsem už neslyšela a tak jsem čekala v pokoji. Nečekala jsem ani pět minut, ale připadalo mi to jako hodina. Otevřeli se dveře a mamka i Elis (tak se jmenovala ta sestřička) vešly dovnitř. Obě se na mě vážně podívaly a Elis promluvila. „Angel, mám pro tebe nabídku, ale je bohužel nevratná. Moje lékařská praxe je už skoro u konce a já se budu vracet domů a chtěla bych, abys jela se mnou. V Americe bys mohla studovat a mohla bys tam mít výbornou lékařskou péči.“ Když domluvila, měla jsem před sebou životní otázku. Jít s Elis do Ameriky, kde bych mohla začít znovu, nebo zůstat v Africe s rodinou. To bylo asi největší rozhodnutí mého života. Podívala jsem se do očí Elis, které na očích bylo vidět, že mi chce pomoct a že mi neublíží. Potom jsem se podívala do očí mamce, v nich byla mateřská láska, neboli to, co v Elisiných nikdy být nemohlo. Když už jsem se pomalu rozhodovala, že zůstanu v Africe, mamka řekla ta rozhodující slova „Nedělej to, dostala jsi druhou šanci, využij ji!“ to rozhodlo. „Pojedu do Ameriky.“ Tato věta bylo nejdůležitější a nejlepší rozhodnutí v mém životě, i když jsem o tom zezačátku pochybovala. V nemocnici jsem zůstala ještě týden, rozloučila se s rodinou a přáteli, sbalila si všechny své věci (i když těch moc nebylo). Nakonec jsem už byla připravená na cestu. Nastal ten osudný den. Den kdy jsem ze země, ve které jsem žila deset, cestovala do země, o které jsem věděla jen z vyprávění. Ráno jsem se probudila velmi brzy, dříve než obvykle. Snažila jsem si všechno zapamatovat: sourozence, mamku, náš byt a hlavně všechny vůně. Chvíli po mě se probudila i Sekai a obě jsme pozorovaly východ slunce. Nevím proč, ale tento zážitek mi utkvěl v paměti, to jak rudé slunce vyšlo nad hory a nakonec se změnilo v zářivě bílé. Chytila jsem tehdy Sekai za ruku a obě jsme tento obrázek pozorovaly. Nakonec se k nám přidal i Tafari, jen Mhina stále spal. Když jsme se dodívali na tu krásu, mamka nám udělala snídani. Ta snídaně byla výtečná. Dostali jsme ten den džem, pro který mamka musela hodně daleko a dokonce krásně studené mléko. Moje nejlepší snídaně v životě. Po snídani pro mě přijela Elis a obě jsme jejím džípem odjeli na letiště. Až tam jsem si uvědomila, že Tafariho, Sekai, Mhinu ani matku už nikdy neuvidím. Pohltila mě prázdnota. Nevím jak, ale Elis zjistila, na co myslím „Neboj se, budeme sem nejméně jednou ročně jezdit, abys je všechny viděla.“ Takže je ještě někdy uvidím, taková úleva. Na letišti jsme čekaly hodinu a potom jsme mohly nastoupit do letadla. Elis mi zamluvila sedadlo u okna, takže jsem cestou vše viděla: pole, domy, nakonec i auta. Krásný let, dokonce jsem i skoro zapomněla, že letím ve veliké ocelové krabici, která se může kdykoli zřítit. Přistáli jsme na Los Angeleském letišti a rovnou nasedly do krásného auta, nebylo stejné, jako ta co jezdila u nás, tam jezdily hlavně staré džípy a malé plechové krabičky. Tohle to byl (jak jsem se následně dozvěděla) Mitsubishi Outlander, docela i podobný džípu, tedy až na tu barvu. Autem jsme jely asi hodinu a půl a nakonec jsme vystoupili u vily na kraji L. A. Ta vila byla obrovská, měla tři patra a vypadala strašně moderně, když jsme vstoupily do chodby, nechtěla jsem jít dál, protože jsem jim to tam nechtěla zašpinit, ale Elis mě nakonec přemluvila a tak jsem do toho paláce pomalu vstoupila. Už mě tam čekal Elisin snoubenec, který vypadal stejně mile jako Elis. Zavedli mě do pokoje pro hosty, kterému vévodila veliká postel a noční stolek. Na kraji pokoje byl stůl s notebookem a tabletem. Prostě nádhera. V tom domě jsem ale moc dlouho nevydržela, protože hned druhý den mě Elis vzala do nemocnice, kde mě zapsali na listinu čekatelů na transplantaci slinivky, v nemocnici jsem potom zůstala ještě půl roku a po půl roce začala chodit do školy. Potom už se děla jen jedna velká změna, můj život pokračoval a já si pomalu zvykla na píchání injekcí inzulínu, Elis si nakonec vzala Sama (toho snoubence, který mě uvítal) a měli spolu syna Dannyho, každý rok jsme jezdili za mamkou a sourozenci a viděla je, jak vyrůstají. Ta veliká událost se mi stala v patnácti, dostala jsem se na první místo v listině čekatelů a nakonec dostala i novou slinivku, takže jsem mohla dál žít jako Danny a ostatní děti. Teď je mi už devatenáct let a studuji psychologii na vysoké škole, do budoucna bych chtěla pomáhat dětem v Africe, aby se mohly mít tak dobře, jako se mám já.

Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/africka-divka-anyango-a-jeji-pribeh-30/

Sdílejte článek

Doporučené

Na rodině stále záleží

20. 9. 2024

Nemělo by se to, nicméně děje se to stále. Měkké obory, jako je psychologie nebo ekonomie, užívají pojmy z fyziky, s nimiž zápolí i fyzika. Například…

Stačí se podívat

21. 6. 2024

Hodnocení druhých lidí na základě pozorování jejich tváře a těla je ovlivněno pocitem důvěryhodnosti a dominance.