30 sladkých let
Je horko, nedá se ani dýchat, lidé chodí jako mátohy, vlastně jenom ti, kteří chodí po svých, jinak se většinou raději čvachtají někde u vody. A to ještě jenom převážně ti, kteří si dovolují trávit svoji řádnou dovolenou v létě. Nemusí chodit denně do zaměstnání, užívají si volnosti, krásného počasí a vytoužených radostí svého života. Přesně takhle nějak to bývalo i za mého plnohodnotného života s rodinou, manželem a dětmi. Dokud .... Dokud jsem neuslyšela takovou, pro lékaře jistě nijak zvláštní větu, paní, máme tady velký problém. Tím problémem bylo určení mé diagnózy - diabetes mellitus. Moje slinivka břišní mě totiž přestala vyrábět tolik k životu potřebný inzulín, zkrátka, moje tělo mne, svým způsobem, zradilo. Toto se stalo přesně před třiceti lety. Žena v plné síle, bývalá sportovkyně, která má vychovávat a připravit do života své tři děti.
Právě tehdy začal můj „sladký život". Ale sladký opravdu nebyl! Pamatuji kovové stříkačky, pamatuji jehly, které se vyvařovaly v destilované vodě, opravdu pamatuji velmi, velmi těžké začátky. Začala jsem žít - život v podmínce. Pravidelné dietní stravování, píchání inzulínu, seznamování se s novými informacemi, edukací o životě s cukrovkou. Postupně jsem však zjišťovala, že „cukrovka", když jí člověk porozumí a poslouchá ji, je v podstatě docela bezpečná dlouhodobá nemoc. To taková rakovina, ta rychle zabíjí. To je velmi krutá paní, nemilosrdná ke všem, malým i těm dříve narozeným a vůbec není vybíravá. Takto posílena krutou pravdou o daleko horších nemocech a s mnoha dalšími vědomostmi jsem nakonec začala se svojí nemocí docela dobře spolupracovat, přijala jsem ji. Postupně jsem získávala jistotu při píchání inzulínu, začala jsem svůj životní úděl brát s odstupem a díky neustálé edukaci, i lepším přehledem.
A vyplatilo se. Dnes mám tedy třicetileté „nemocné jubileum"a sama se divím, jak to uteklo. Za ty roky sice přibyly určité komplikace a těžkosti, ale pořád to jde, pořád se držím. Na Syllabovu plaketu to už asi nebude, až tak daleko zase neplánuji. Těch 5O let života s diabetem stěží dosáhnu, protože mně už není ani 5O, ani 6O a tak tu zbývající sladkou dvacítku už asi těžko naplním! O své nemoci jsem se toho za tu dobu hodně dozvěděla, vyslechla mnoho odborných přednášek, rad, zkušeností. Inzulín si píchám, dalo by se říci, že s přehledem, skoro až automaticky a přesto anebo právě proto, se to stalo.
Mezi mnohé povinnosti babiček patří, když je zapotřebí, hlídání vnoučat. Určitě nic nového. Před svými vnoučátky jsem nikdy nezatajovala, že jsem nemocná, že mám tzv. cukrovku, i to, že si musím pravidelně píchat inzulín. Ba naopak, přiměřeně jejich věku jsem je s celou svojí nemocí pomalu seznamovala. Vyprávěla jsem jim o tom, že tato nemoc postihuje i malé děti, že na tom není pranic zvláštního, že se s cukrovkou dá dlouho žít. Takto si postupně na můj životní úděl zvykali a vůbec jim nepřišlo divné, když mě viděli, jak si několikrát denně injekci píchám. Všichni jsme to brali jako samozřejmost, rutinu, především však já sama.
Nedávno jsem hlídala vnučku Aničku, a to týden, bez problémů, prostě pohoda. Ráno jsme se vypravily do školy, po vyučování si splnily potřebné úkoly, den jako každý jiný. Týden utekl jako voda a byl poslední večer mé služby. S vnučkou jsme se večer trošku zapovídaly a já automatiky, jako vždycky před spaním, jsem si píchla basální noční inzulín. Tedy, myslela jsem si, že je to ten správný, noční... Jako blesk se mi naráz všechno přehnalo hlavou a věděla jsem, že je zle. Zatmělo se mi před očima! Co jsem to jenom provedla! Místo nočního inzulínu jsem si omylem píchla velkou dávku inzulínu krátkého. Jak to jenom z těla dostat zpět, jak by to šlo vysát, honilo se mi hlavou a věděla jsem, že nic takového prostě nejde. Teď nastanou určitě komplikace, zanedlouho budu mít hypoglykémii a to pořádnou! Musím na to všechno svoji dvanáctiletou vnučku především připravit, aby se o mne nebála, že to spolu určitě nějak vyřešíme. Bylo mě hrozně, bála jsem se o ni, aby sama neutrpěla nějaký šok, kdybych náhodou přece jen upadla do bezvědomí. V klidu jsem se jí všechno snažila vysvětlit, že kdybych náhodou opravdu omdlela, aby okamžitě volala sanitku 155, že určitě rychle přijedou a mně pomohou. Ale zároveň jsem ji neustále uklidňovala. Vysvětlila jsem jí, že budeme muset být vzhůru dlouho do noci. Já to určitě překonám, zvládnu sama, přece už vím, jak takovou situaci mám řešit. Ale dušičku jsem měla malou, co když ne, co když to mé „hypo" už nedokážu zvládnout!
Připravily jsme si tedy k televizi potřebné sladkosti, mobil, na papíře připravené slohové cvičení, co jsem vlastně provedla, to, aby Anička věděla, co má říct panu doktorovi, kdyby... Byla opravdu úžasná, nedala na sobě znát žádnou nervozitu, i když jsem věděla, že má strach, možná daleko větší než já. Abychom celé to napětí překonaly, dívaly jsme se spolu na televizi, sama okamžitě přišla s nápadem, že se budeme dívat na „ SHREKA", že to je to pravé. Bylo vůbec úžasné, jak se o mne starala. Vydržely jsme spolu takhle u televize daleko přes půlnoc, druhý den byla sobota, nemusela do školy. Postupně jsem si kontrolovala glykemii, a když jsem viděla, že se můj stav upravuje, Aničku jsem už definitivně uklidnila a poslala spát, že už budu určitě v pořádku. Pořád ještě byla trochu vyplašená, ale poslechla. Nebylo nutné volat záchranku! Také já jsem se postupně uklidnila a nabyla jistoty, že celou situaci už mám pod kontrolou a příště... Byly to ale opravdu perné chvilky!
Na něco takového se hned tak nezapomene. Anička se samozřejmě hned příští den o svůj napínavý noční zážitek rychle podělila se svým okolím a myslím, že o té mé sladké nemoci - cukrovce, je už na svůj věk dostatečně poučená!
Zdroj: http://www.rok1.cz/povidky/detail/3o-sladkych-let-15/