Takřka kontinuálně se pohybujeme v konfliktním prostředí

• Od 1. ledna 2021 vstoupily v platnost nové smlouvy mezi MZ ČR a provozovateli vrtulníků letecké záchranné služby (LZS). Tyto smlouvy do velké míry definují systémová pravidla pro její fungování a tím určují, jak bude vypadat letecká záchranka v ČR v následujících osmi letech. Má se tedy fungování LZS nějak změnit?

Obecně se vlastně nic nemění. LZS byla zajišťována i v předchozím období ve víceméně stejném rozsahu. Fakticky došlo ke změně provozovatele vrtulníků na základnách v některých krajích, v některých krajích jsou prováděny speciální činnosti, někde létají např.24 hodin sedm dnů v týdnu.

• Podle MZ ČR se zakázku na provozování LZS podařilo vysoutěžit o miliardu levněji a mluví se i o zkvalitnění služeb...

Zmíněnými úsporami si tak jistý nejsem, nelze srovnávat předchozí veřejnou zakázku s touto. Ta předchozí byla jen na čtyři roky a soutěžilo se o jiný počet základen. Došlo i k redukci provozovatelů, protože většinu základen vysoutěžila společnost DSA. Nově tedy operuje v Jihomoravském, Libereckém, Královéhradeckém, Jihočeském, Ústeckém kraji a Kraji Vysočina letecká společnost DSA, pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj byla vybrána nabídka slovenské společnosti AIR – TRANSPORT EUROPE, stanoviště pro Plzeňský kraj i nadále obsluhuje Armáda ČR a Prahu a Střední Čechy pak Policie ČR. Máme tedy dva nestátní a dva státní provozovatele.

• Nový systém provozování vrtulníků má přinést sjednocení a standardizaci systému a fungování jednotlivých stanovišť bez ohledu na to, který provozovatel na nich vrtulník provozuje...

Ano, máme řadu pokynů, mezi nimi i metodický pokyn „Minimální podmínky pro spolupráci provozovatele vrtulníku letecké záchranné služby a poskytovatele zdravotnické záchranné služby“ z roku 2019, který provozovatelé vrtulníků mají povinnost respektovat, a který v situaci, kdy jsou vrtulníky provozovány více provozovateli pomáhá vytvořit jednotná pravidla pro všechny, ať se jedná o standardní denní provoz, noční provoz nebo podmínky při poskytování speciálních činností. Tímto se naše LZS opravdu opět posunula dopředu.

• Je LZS v ČR srovnatelná s vyspělými zeměmi?

Určitě, o tom nelze pochybovat. Je třeba si uvědomit, že technickou část, tedy kvalitu vrtulníků a aspekty letového provozu určuje mezinárodní legislativa, z níž není úniku ani o vlásek. To se týká bezpečnosti, certifikace, vzdělání pilotů, technického vybavení, podmínek letového provozu, nalétaných hodin letového personálu atd. Toto vše je dáno stejně pro USA, pro země EU, tak i pro nás. Stejně tak zdravotnická činnost je v tuto chvíli významně sjednocená. Angažuje se zde vedle MZ ČR, Asociace záchranných služeb a Společnost urgentní medicíny a medicíny katastrof, která zpracovala řadu postupů pro leteckou záchranku. Všichni se snažili, aby veřejná zakázka proběhla do prostředí, které bude významně unifikované a hlídané. Šlo o to udržet nebo zvýšit kvalitu poskytované péče a tím, že poskytovatelů je nyní méně, je to jednodušší. Jsem přesvědčen, že jsme minimálně na stejné úrovni jako kolegové v Rakousku nebo Německu, a to jak technicky, tak profesně zdravotnicky.

• Do jaké míry v loňském roce ovlivnil COVID-19 fungování nejen letecké ale obecně záchranné služby v ČR?

Zdravotnická záchranná služba, byť patří ke složkám integrovaného záchranného systému (IZS), vykonává jen z deseti procent činnost IZS. Jsme především poskytovatelem zdravotní péče, takže COVID nás organizačně pochopitelně významně postihl různým způsobem, v různých vlnách...

PRVNÍ VLNA COVID-19

• Když se podíváte zpátky, jak vypadala první vlna COVID-19 na záchrance?

Na jaře celý management záchranných služeb nedělal nic jiného, než sháněl ochranné prostředky a učil se, jak pracovat v kontinuální mimořádné události. Je jasné, že šlo o mimořádnou událost, která však netrvá den nebo týden, ale trvá měsíce....

Jiné bylo i spektrum pacientů. Jaro na záchrankách bylo jednoznačně o tom, že poklesl počet standardních výjezdů, a to hlavně proto, že se lidé báli. Jednak nás, jednak nemocnice. V té době byli zkrátka hodně opatrní zavolat si záchranku a dostat se do nemocnice.

• A když už si ji zavolali, v jakém poměru se jednalo o „klasické“ případy a kdy šlo o COVID?

Covidiových pacientů bylo tehdy minimum. Lidé měli strach, nebylo rozběhlé testování, a navíc měli takřka jistotu, že když pro ně přijedeme, tak je odvezeme. Ale v té době jsme se účastnili i jiných potřebných činností, jako byly mobilní odběrové týmy, pomáhali jsme na stabilních odběrových základnách, v podstatě jsme doplňovali personál nemocnic nebo lůžkových zdravotnických zařízení a pomáhali např. s transporty pacientů mezi nemocnicemi.

• Záchranářů určitě není nadbytek a v takto náročné době asi nebylo organizačně snadné vytvářet ještě mobilní testovací týmy....

V našem prostředí to bylo personálně opravdu dost náročné. Vytvořit v kraji pět tříčlenných odběrových týmů znamená, že v běžném provozu každodenně chybí 15 lidí. A záchranky tolik lidí nemají. Tím, že mají provoz atomizovaný do malých výjezdových základen, které jsou rozprostřené po celém kraji, mají jiné personální podmínky než nemocnice, která má 600 lidí na jednom místě, které lze nějak nahrazovat a přemisťovat. Pokud ale máte 600 lidí rozprostřených na tisících kilometrech čtverečních, nahrazují se špatně. Personálně to tedy byl docela zápřah, navíc i nás oslabily karantény. A práci samozřejmě ztěžoval i relativní nedostatek ochranných prostředků, které jsme postupně získávali a situaci se nám nakonec podařilo ustát.

Byli jsme zařízeni jinak než na zvládání pandemie, takže první vlna, která byla hodně nervózní, nás všechny unavila a vyčerpala. Nicméně vzhledem k tomu, jak často jsme byli ve styku s nákazou, se záchranářů nakazilo překvapivě málo. Pokud onemocněli, pak se většinou nakazili v sociálním prostředí, doma atd.

• Zpočátku naráželo operační řízení pandemie na značné problémy...

Hlavně v metropolích, jako je Praha se na začátku první vlny z jakéhokoli dispečinku, ať to byla 112, 155 nebo 158 stala informační centra pro cokoli. Než se rozjela callcentra, byla operační střediska záchranky, hasičů i policie na hranici technických možností. Lidé se ptali, kam mají do nemocnice, kde se testuje, co to je testování, co je koronavirus... Byl to masakr a začátek první vlny byl tímto významně poznamenán.

• Co vás v té době vyčerpávalo nejvíc?

Pochopitelně náročné byly a jsou výjezdy, kdy je třeba záchranáře obléct do ochranných prostředků. Byli jsme samozřejmě školení, jak se chovat při vysoce nebezpečné nákaze, která se výjimečně objevila - tým se v klidu oblékl do ochranných obleků, připravil biovak, sanitku k tomu speciálně určenou a vyrazil na místo.... Ale od jara je to každodenní praxe. A to je něco jiného. Jedete k zástavě oběhu, kdy víte, že jste měli vyjet „pokud možno včera“ ale i tak si musíte vzít tričko, roušku, brýle, pokrývku hlavy, rukavice, Tyvek – a to zabere čas. I když jste hodně rychlí. Nervozita roste, čím déle se oblékáte, tím jste nervóznější vy, i ti, co na vás čekají. Je to náročné pro všechny zúčastněné od operačního střediska až po pacienta. A samozřejmě při návratu, kromě toho, že se musíte opatrně vysvléci z ochranných prostředků, abyste se sami nekontaminovali, umýt se atd podle toho, v jakém riziku jste se pohybovali, následuje dekontaminace sanity a dekontaminace vybavení, která probíhá speciálními prostředky a postupy trvajícími až dvě hodiny. Takže podaří-li se všem třem sanitkám na základně vyjet v přibližně stejnou dobu ke třem COVID pozitivním pacientům, dostáváte se po jejich návratu kvůli dekontaminaci do časového stresu, který je obrovský nejen pro záchranáře, ale také pro operační středisko, které najednou musí posílat sanitky ze vzdálených míst...

Pominu-li to, že provádět kardiopulmonální resuscitaci ve všech ochranných pomůckách, je skutečné peklo, o kterém by mohly vyprávět sestry na odděleních ARO a JIP, které se o pacienty s těžkým průběhem starají, když musíte pacienta křísit, intubovat, napojovat na plicní ventilaci, a to vše navíc v nekomfortních podmínkách v miniaturním bytě mezi postelí, zdí a zrcadlem, nebo venku mezi dvěma kamiony v hromadě střepů...

Kromě toho, že nás to stálo spoustu peněz, které byly částečně kompenzovány, stál nás COVID spoustu úsilí a vedlejších nákladů. Nakoupili jsme třeba kontejnery na dekontaminaci posádek, různé dezinfekční přístroje a věci, které v normálním běžném životě nepotřebujeme a nevyužijeme. Pro záchranáře to ale byla a stále je obrovská zátěž. I oni se jako všichni nákazy obávají, nechtějí doma nakazit starší rodiče nebo děti....

V práci záchranáře se tedy sčítá běžný lidský stres, strach z nákazy, a navíc stres časový, profesní, obavy z toho, že se špatně obléknu, není prostor si mezi výjezdy odpočinout, protože buď dekontaminujete, nebo na sebe navlékáte ochranné prostředky... Pro záchranku COVID změnil život zásadně.

DRUHÁ VLNA COVID-19

• V čem očima záchranáře vidíte rozdíl mezi první a druhou vlnou koronaviru?

Jednoznačně se změnila struktura pacientů. V první fázi, tedy začátkem října, nijak zásadně neubylo standardních výjezdů, jako to bylo na jaře, ale extrémně přibylo COVID pozitivních pacientů, kteří už si záchranku zavolali. Lidi se přestali bát a nebylo výjimkou, že sami požadovali odvoz do nemocnice, pro případ, že by později nebyla lůžka, kyslík nebo ventilátor...Bylo ale i hodně pacientů, kterým skutečně nebylo dobře, které covidová pneumonie postihla ještě doma, takže jsme převáželi mnoho dušných a nestabilních nemocných. Budu-li mluvit za Jihočeský kraj, v nejhorším období jsme jich převáželi na 400 týdně. V jediném kraji za jeden týden přivezla jen záchranná služba 400 prokazatelně COVID pozitivních pacientů do nemocnic. A dovolím si odhadnout, že ve Středočeském kraji to mohlo být i 700-900 pacientů, obdobně tak v Praze či dalších krajích....

Navíc se ve druhé vlně přidaly problémy v sociálních zařízeních, kde počet nakažených prudce vzrostl, a ne vždy bylo zařízení počet nakažených schopno absorbovat. Na jaře bylo více nakaženého personálu a méně klientů, ale na podzim to byli bez výjimky všichni a v poměrně masivních počtech, kdy bylo naráz nakaženo třeba 70 procent osob v daném zařízení.

• A jak to bylo u pracovníků záchranky?

Celorepublikově jsme sledovali počty karantén a izolací na jednotlivých záchrankách a nikde se nám naštěstí nestalo, že bychom museli třeba zavírat výjezdové základny nebo rušit výjezdové skupiny. Nemocnost našich záchranářů tedy neohrozila činnost záchranné služby. Někde však, zejména kvůli karanténám, byla práce omezena a to tak, že jsme začali provozovat tzv. „špinavý“ a „čistý“ dispečink, např. v jižních Čechách byla najednou v karanténě polovinu operátorů.

• Jaké další situace vám podzimní vlna koronaviru přinesla?

Třeba porod v sanitce COVID pozitivní matky... Dostávali jsme se do řady zcela nových a nepředvídatelných situací, které by nás před tím nikdy nenapadly.

• Nakolik se zlepšilo operační řízení pandemie oproti první vlně?

To již fungovala call centra všeho druhu na hygienách, v nemocnicích, na ministerstvu, na krajích atd. I tak byl zpočátku i ve druhé vlně nárůst hovorů. Projevilo se oddělení operátorů a časové prodlevy, kde pro operátory záchranné služby bylo stresující, když na obrazovce viděli, že posádka sice již předala pacienta a za normálních okolností by mohla být k dispozici, avšak nyní kvůli nutné dekontaminaci na další výjezd nemůže...

...TŘETÍ VLNA

• A současnost? Jsme již ve třetí vlně?

Po poklesu v období před Vánocemi si myslím, že se nyní dostáváme do třetí vlny. Vidíme, že počty COVID pozitivních se dostávají opět na úroveň konce října, začátku listopadu, tedy těsně před špičkou druhé vlny. V jiných aspektech se situace v podstatě nemění, protože z druhé vlny jsme se vlastně neměli čas zcela dostat. Již nyní jsme v situaci, kdy jsme v prvním týdnu tohoto roku přivezli v Jihočeském kraji do nemocnic 300 pozitivních pacientů, což je okolo 40 pozitivních pacientů na nemocnici. A k tomu běží standardní výjezdová činnost, v níž se odrážejí běžné podmínky, tedy zima, tma, sychravé počasí, úbytek vitaminů, úbytek pohybu, je to období, kdy se chroničtí pacienti zhoršují stejně jako jakoukoli jinou zimu.

• Standardních výjezdů máte tedy na začátku troku 2021 zhruba stejně jako v jiných letech?

Jejich počet je o 5 až 10 procent snížený. Lidé se přece jenom bojí. Ubývají ti zbytní pacienti, kteří nás používali jako pohotovost. Ale těm v závažném stavu nezbývá nic jiného než nás zavolat. A těch, kteří volají s covidem přibývá, takže jsme v situaci podobné druhé vlně - časový stres, hodně nakažených v populaci, kdy vyjíždíme do velmi rizikového prostředí a práce neubývá...

• ....vidíte nějaké světlo na konci tunelu?

Myslím si, že v jakémsi prapodivném režimu budeme fungovat minimálně do pololetí, než se situace dostane do nějakých relativně normálu podobných podmínek. Do úplného normálu se budeme ubírat ale ještě hodně dlouho, neumím a nechci předvídat. Předpokládám, že i únor a březen budou vypadat obdobně jako začátek ledna. Zátěž pro záchranáře a pro zdravotnictví celkově bude enormní. Práci zdravotníkům na covidových jipkách určitě nezávidím, i když je fakt, že naši zaměstnanci ve větších městech se za směnu převlékají do ochranných pomůcek sedmkrát až desetkrát za směnu, což je také peklo.

• Co si slibujete od očkování? Hejtman vašeho kraje přišel s plánem, jak postupovat...

Je to razantní a myslím si, že dobrý plán. Máme optimálního hejtmana v optimální době, který má zkušenosti, navíc je velmi koncepční zdravotník a co je pro nás dobře, rozumí záchranné službě ale i intenzivní péči, protože byl v minulosti krátce záchranář a hlavě anesteziolog. Jeho komunikace s odbornou veřejností je proto významně zjednodušená a výrazně lépe se mu nacházejí srozumitelné a prakticky proveditelné cesty pro všechna potřebná opatření. Budeme se těšit a doufat.

Teď se řeší vakcinace u veřejnosti, jak na ni zareaguje. Jsem přesvědčen, že nám bezpochyby významně uleví. Minimálně klesne současný potenciál stresu, strachu, napětí a nervozity. Všem těm, kdo COVID neměli a nemají protilátky, těch je většina, se uleví, zdravotníci nebudou mít takový strach zasahovat. Očkování je určitě správná cesta a pomůže. Navíc pravděpodobně i sníží nejen mortalitu ale i dlouhodobou zátěž u těžkých pacientů. Minimálně pro zdravotnictví to bude dobře a jsem přesvědčen, že dobré to bude pro celou populaci, která by postupně mohla začít trošku normálně žít. V současné době populace určitě není v dobrém stavu duševně ani fyzicky a zdá se že ani co se týče očekávání do budoucna.

• Byli jste jako pracovníci záchranných služeb již očkováni?

Pokud vím, v prvním lednovém týdnu nebyli záchranáři očkováni, ale kolem konce tohoto týdne se v některých krajích nebo oblastech začínají očkovat i záchranáři zdravotnických záchranných služeb. Je logické, že nejdříve je potřeba proočkovat zdravotníky na JIP a na covidových pracovištích. Může však dojít k situaci, kdy do dané oblasti bylo dodáno více dávek vakcíny, než je schopno v dané chvíli aplikovat dané zdravotnické zařízení a je oslovena příslušná ZZS, kde bylo očkování původně naplánováno třeba o týden později. Předpokládám, že podle aktuální situace v jednotlivých krajích a nemocnicích budou záchranáři proočkováni nejpozději do konce ledna. Já osobně se nechám očkovat, jakmile to bude možné.

• Záchranář je nejenom povolání, ale, což ukazuje právě současná nelehká doba, i poslání...

Záchranáři se i za normálních podmínek setkávají se stresem v populaci. Nyní je ale enormní, už to všechno trvá dlouho a lidi jsou podráždění, nepříjemní, nespolupracující. Normální konfliktní situace, které jsme zvyklí každodenně zažívat, jsou nyní ještě vyostřené tím, že lidé toho všeho už mají plné zuby. Špatně se komunikuje, stres je umocněný jednak strachem z covidu, který se přidává k obavám ze základního onemocnění, jednak tím, že lidé toho mají dost a občas nezvládají své emoce. Takže ani to nám práci neulehčuje. Takřka kontinuálně se pohybujeme někde v mírně, jinde ve výrazně konfliktním prostředí. Ale je to povolání, které jsme si zvolili, chtěli jsme zachraňovat lidské životy, konat dobro a mít z toho dobrý pocit, někdy je to sice k nevydržení, ale tahle doba není pro nikoho zrovna lehká. A pracovat, byť to může být vyčerpávající, je pořád lepší, než sedět doma bez práce a přemýšlet, jak uživím rodinu.

Zdroj: MT