Vánoční velryba na Anatomii

Ačkoli tento živočich nepatří mezi ohrožené druhy, neboť ve volné přírodě severního Atlantiku žije přibližně 50 000–60 000 kusů, v naší zemi je nepochybně unikátem. Představuje totiž jeden ze dvou exemplářů velryb v českých muzejních sbírkách.

Nejen o tom, jak rekonstrukce 350 kg těžkého a osm metrů dlouhého skeletu plejtváka malého (Balaenoptera acutorostrata) probíhala, které zajímavosti odhalila a proč jsou muzejní preparáty důležité pro výuku mediků, hovoří prof. MUDr. Karel Smetana, DrSc., přednosta Anatomického ústavu 1. LF UK, a Mgr. Andrej Shbat, Ph.D., z téhož pracoviště, který měl celý projekt na starosti. Zdejší Muzeum normální a srovnávací anatomie má tradici již od poloviny předminulého století a je evidováno Ministerstvem kultury ČR mezi celostátně významnými sbírkami (CES – Centrální evidence sbírek).

• Co z historických pramenů o plejtvákovi víme?

K. Smetana: Bohužel jen velmi málo. Části archivu Univerzity Karlovy, které se týkají i druhé poloviny 19. století, kdy se dá předpokládat, že se k nám plejtvák dostal, vyplenila na konci druhé světové války německá vojska a všechny důležité dokumenty shořely. Máme proto k dispozici jen minimum zpráv.

A. Shbat: Stoprocentně víme, že se tento mořský savec v našem muzeu nacházel už před rokem 1945. Podle dochovaných údajů jsme se domnívali, že se sem dostal někdy na počátku 20. století. Jedna z nepodložených zpráv uvádí, že zabloudil do ústí Labe v Severním moři a v brakických vodách zahynul. Novinová informace z konce 19. století uvádí, že si obyvatelé Královských Vinohrad stěžovali na silný zápach přicházející směrem od Vltavy. Ten však pocházel z vyvařování plejtváka myšoka – Balaenoptera physalus – v Karlíně, který patřil Národnímu muzeu, jak se nakonec ukázalo. Naše velryba tímto způsobem vůbec zpracována nebyla a prošla jen čistým preparováním bez jakýchkoli chemických či jiných úprav. Při současné rekonstrukci kostry plejtváka jsme ale objevili na jeho lebce cedulku, která podle písma pochází nejspíše z 19. století a popisuje, o jakého živočicha se jedná. Takže můžeme s určitou pravděpodobností říci, že už tady byl před rokem 1900.

• Jak rekonstrukce kostry plejtváka probíhala a jak dlouho trvala?

A. Shbat: První práce jsme zahájili letos v červenci a poslední úpravy proběhly teď v prosinci. Díky tomu, že náš plejtvák nebyl v minulosti nijak výrazně upravován, jsou jeho kosti dobře zachované, zakonzervované tukem, a nerozpadají se, navíc původní špatná preparace uchovala i některé měkké tkáně, což je v současnosti unikátní. Ačkoli tedy byla kostra zavěšena ze stropu, mohli jsme ji postupně rozebrat na jednotlivé části – obratle, žebra, lebku –, aniž bychom je jakkoli znehodnotili. Pokud se týká technologie restaurování, inspiraci jsme našli v přírodovědném muzeu, Museu Blau, v Barceloně, kde tuto metodu využili u plejtváka myšoka. To znamená, že všechny kosti byly nejprve očištěny v mýdlové vodě, aby byly odstraněny základní nečistoty. Poté byly aplikovány různé hydroxidové lázně, které odplavily všechen tuk z povrchu kostí a částečně také z podpovrchových oblastí. Nicméně uvnitř kostí byla tuková tkáň ponechána, aby i nadále zachovala jejich integritu. Následně pak probíhalo sušení a povrchová konzervace za použití antibakteriálních a antiplísňových látek, třeba thymolu. Možná to zní jednoduše, ale rozhodně to tak snadné nebylo. Celá rekonstrukce byla náročná na prostorové kapacity, kdy velká část prací probíhala na Akademii výtvarných umění v Praze. A pochopitelně byla náročná i časově, protože se muselo pečlivě sledovat setrvání kostí v jednotlivých lázních, aby se tkáně dobře očistily, ale nepoškodily.

• Kdo všechno se na restaurování plejtváka vlastně podílel?

A. Shbat: Bylo to opravdu mnoho lidí různých profesí. Kromě restaurátorky, která měla hlavní roli, to byli historik, sochaři, chemici, anatomové či antropologové. Oslovili jsme ale i kolegy z Kliniky pediatrie a dědičných metabolických poruch 1. LF UK a VFN, kteří provádějí analýzu DNA ze vzorku vřetenní kosti. Chceme si totiž ujasnit, o jakého plejtváka se skutečně jedná. Protože na již zmíněné objevené cedulce, která byla zrestaurována, stojí nápis Balaenoptera borealis – plejtvák sejval. Existuje ale i plejtvák jižní, Balaenoptera bonaerensis, velmi podobný tvarem i velikostí plejtváku malému, nicméně s jiným genetickým pozadím. Pokud se analýza DNA podaří, mohli bychom mít první výsledky v létě příštího roku.

K. Smetana: Rád bych ještě doplnil, že zdárné dokončení projektu by se neobešlo bez administrativní podpory našich kolegů z Oddělení strategického rozvoje Děkanátu 1. LF UK, protože část nákladů byla kryta z programu ministerstva kultury zaměřeného na ochranu movitého kulturního dědictví.

• Když už jsme u financování, kolik celý projekt nakonec stál?

K. Smetana: Rekonstrukce skeletu vyšla na zhruba milion korun, přičemž 250 000 jsme získali právě z dotace ministerstva kultury. Převážná většina dalších nákladů byla hrazena z darů, které fakulta dostala od soukromých dárců.

• Objevili jste při rekonstrukci velryby ještě nějakou další zajímavost?

K. Smetana: Určitě ano, a ne jednu. Například v tuku plejtváka jsme našli střepy skla, částečně zaseknuté a částečně jen přilepené. Pravděpodobně jsou to stopy po únorovém bombardování Prahy na konci druhé světové války, kdy byla mimo jiné zasažena i lokalita našeho ústavu a nedaleké budovy III. interní kliniky, tehdejší vojenské nemocnice.

A. Shbat: Na žebrech a obratlích jsme také odhalili několik sečných ran, které nebyly vidět, protože je zakrýval povrchový tuk a starý lak. Pocházejí nejspíše od velrybářů nebo pracovníků Anatomického ústavu, kteří plejtváka porcovali před preparací. Jak se potvrdilo, v oblasti bederní páteře dokonce prochází přímo přes meziobratlovou ploténku řez, který ho rozděloval na dvě části. Můžeme tak lehce uvažovat nad tím, jak asi došlo k přemístění velryby a jak se podařilo dostat do páteřního kanálu kovové tyče, na kterých byla v minulosti zavěšena. Za velmi důležité ale považuji to, že jsme při novém zavěšení kostry plejtváka dokázali opravit několik dřívějších nepřesností – třeba zaměněná žebra nebo nesprávně umístěnou hrudní kost či jazylku. Tuto malou kost se nám navíc podařilo kompletně zrekonstruovat, protože jsme její dvě chybějící části náhodou našli ve vitrínách našeho muzea. Z toho máme velkou radost.

• Co bylo z hlediska restaurování nejobtíženější?

A. Shbat: Myslím si, že hodně složitá byla obnova meziobratlových plotének a kůže na koncích předních končetin, tedy ploutví, které jsou u našeho plejtváka zachovány a činí ho skutečně unikátním. Osobně nevím o žádném muzeu ani v Evropě, ani ve světě, kde by měli podobné preparáty i s měkkými tkáněmi. Důvod je jednoduchý – tyto tkáně snadno podléhají degradaci, takže se jich restaurátoři většinou spíše zbavují. U naší velryby jsou naopak zakonzervované a zůstávají ve své plné kráse. Dalším velkým oříškem byla z mého pohledu změna zavěšení skeletu plejtváka. Původní závěsný systém, který patrně pocházel z dvacátých let 20. století, kdy se rekonstruovala budova Anatomického ústavu, byl sestaven ze tří nosných a dvou podpůrných kovových tyčí zapuštěných do betonu, přičemž lebka byla umístěna na vzdálenějším konci od vstupu do místnosti. Nakonec jsme se rozhodli, že bude lepší plejtváka otočit, aby příchozí návštěvníky vítal svým pohledem. Proto jsme museli úplně změnit i závěsný systém, jenž sestává z několika tenkých ocelových lanek připojených ke kolejnicím. Večer, když je přítmí, je plejtvák vlastně nejkrásnější, protože to vypadá, jako by plul vzduchem, levitoval.

K. Smetana: Řekl bych, že postupem času se stal srdeční záležitostí celé naší školy včetně jejího minulého i současného vedení. Cítím to tak, že vedle pelikána, kterého má fakulta ve znaku, je plejtvák jejím dalším důležitým a jedinečným symbolem.

• Jaké jiné unikáty v muzeu máte?

K. Smetana: Asi bych úplně nevyjmenovával jednotlivé preparáty, ale spíše bych upozornil na to, že celé naše muzeum je uspořádáním svých sbírek v České republice ojedinělé. Je totiž od počátku koncipováno jako muzeum srovnávací anatomie, to znamená, že umožňuje porovnávat vývoj stavby těla různých živočichů s tělem člověka. Můžeme zde tudíž sledovat třeba to, jak se během evoluce liší horní končetina člověka od ploutve plejtváka nebo křídla pelikána. A také můžeme pozorovat vztah mezi strukturou a její funkcí.

A. Shbat: Restaurování nám umožnilo trochu pozměnit koncepci muzea a vedle plejtváka jsme zavěsili i mořskou krávu, tedy dugonga indického, který patří do řádu sirén, a delfína skákavého. Jedná se o příklady dalších dvou mořských savců, kdy máme možnost srovnat nejen jejich končetiny, ale docela hezky je vidět i přetváření hlavy, čelistí, zubů a podobně.

• Pomáhá srovnávací anatomie ve výuce studentů?

K. Smetana: Muzeum je samozřejmě plně využíváno nejen pro vzdělávání mediků, ale i studentů ostatních nelékařských zdravotnických profesí, Přírodovědecké fakulty UK nebo středních škol. Jezdí k nám i zájemci ze zahraničí. Z hlediska medicíny mají muzejní sbírky velký význam mimo jiné pro pochopení vzniku některých vrozených vývojových vad, na které můžeme pohlížet například jako na ustrnutí na nižším vývojovém stupni. V této souvislosti byla velice populární aféra s thalidomidem, jenž se v polovině minulého století v některých státech využíval jako sedativum a hypnotikum u těhotných žen. Ukázalo se však, že jeho podávání vedlo k poškození plodu, a následně se rodily děti s fokomélií – atrofickou vrozenou vadou horních či dolních končetin. Stejně tak můžeme demonstrovat třeba vývoj srdce a oběhové soustavy a jejich případné vady u dětských pacientů, které se dají dobře pochopit právě na tom, jak funguje srdce obojživelníka nebo ryby. Myslím si, že i z tohoto pohledu je pro mediky zajímavé dozvědět se více o srovnávací anatomii.

• V čem jsou si plejtvák a člověk jako savci podobní?

K. Smetana: V základním stavebním principu, architektuře těla, kdy praplán obratlovce stále zůstává zachován, ačkoli je v obou případech modifikovaný. Obdobně jako člověk má i plejtvák přední končetiny, avšak v podobě ploutví, a má také základy zadních končetin, které jsou ovšem uschovány ve svalovině a tuku, protože je ke svému životu v moři nepotřebuje a jejich původní účel se vytratil. Tím se jen adaptoval na jiné prostředí. Na podobných příměrech si tak můžeme v našem muzeu ukazovat spoustu dalších zajímavostí ve vývoji lidského druhu a jeho předchůdců.

• Jaké plány máte s muzeem do budoucna? Čekají vás nějaké další rekonstrukce?

A. Shbat: Plánů máme docela hodně. Restaurování plejtváka byl opravdu jen začátek, i když asi největší, protože v nejbližších letech nás patrně nic rozsáhlejšího nepotká. V příštím roce bychom rádi zrekonstruovali další dva zavěšené preparáty, dugonga indického a delfína. Postupně bychom pak rádi trochu přetvořili celé sbírky do modernějších expozic včetně osvětlení a popisků, abychom je více přiblížili studentům a návštěvníkům. Chtěli bychom také lehce pozměnit koncepci muzea, trochu ji odlehčit a vypíchnout to, co se svými spolupracovníky zamýšlel již profesor Václav Seichert, který se dlouhodobě a systematicky věnoval uspořádávání preparátů. A sice vytvořit specializované okruhy – procházky, které by byly zaměřeny na vývoj jednotlivých orgánových systémů a které by prostřednictvím vybraných exponátů poskytovaly přehledné a lépe vstřebatelné informace. Extra velké zásahy do muzejních sbírek ale dělat nechceme. Paradoxně jsme měli docela štěstí v tom, že Anatomický ústav dříve nedisponoval velkými finančními prostředky, takže jsme se spousty věcí nezbavovali a dnes jsou cennější, než kdybychom měli nové. Například vitríny, které zde v muzeu máme k dispozici, pocházejí z přelomu 19. a 20. století, tudíž mají samy o sobě velkou historickou hodnotu. Navíc prezentují tehdejší způsob vystavování exponátů, což má svoje kouzlo.

K. Smetana: Méně může být někdy více. Ostatně Praha si své kouzlo dodnes uchovala také proto, že byla městem provinčním, nikoli hlavním jako Vídeň.

Zdroj: MT