Fórum: Medici za covidu na pomoc nemocnicím

Vzhledem k velké vytíženosti lékařů i sester, jejich větší nemocnosti a narůstajícímu počtu pacientů s COVID‑19 mohou být medici pro nemocnice velkou pomocí. Kraje už dostaly seznamy. Podle krizového zákona může být studentům 4. a 5. ročníku medicíny pracovní povinnost nařízena, zatím funguje pomoc na bázi dobrovolnictví. Zajímalo nás: Co si myslíte o nasazení mediků do výpomoci v nemocnicích v krizi? Jak moc by měli pedagogové vycházet vstříc medikům, kteří pomáhají v nemocnicích? Umíte si ze své studentské zkušenosti představit, že je reálné zvládnout při studiu medicíny, byť po omezenou dobu, pomáhat?

• Prof. MUDr. Richard Češka, CSc., FACP, FEFIM,

předseda České internistické společnosti ČLS JEP

Stručně a jasně: Je to správné. Nechci rozhodně medicínu stavět nikam nad ostatní obory, je ale nesporný fakt, že přeci jen je to profese postavená na práci s lidmi, s jejich utrpením, a také práce spojená s jistým osobním rizikem. Vím, že se mnozí snažili a snaží i lékařství postavit jen jako kategorii byznysu, ale ono to tak prostě není. (Tím v žádném případě neříkám, že lékaři i další zdravotníci nemají být správně finančně ohodnoceni!). Proč tento úvod? Medikům dá totiž pobyt / práce na klinickém oddělení v období krize mnohem víc než přednáška, seminář nebo sledování webináře. Medicína není o biflování faktů, ale o vztahu k lidem. Fakta doženou, doučí se, ale zkušenosti práce ve zdravotnickém týmu jim usnadní vstup do reálné praxe. Kde jinde než na přetíženém klinickém (nebo jiném) oddělení se setkají s reálným chováním zdravotníků, s přístupem lékařů ve stresu k nemocným? Kde jinde najdou i cestu k pacientům, kterou někdy mladí lékaři hledají dlouho? I my (a kolegové často stále) jsme jako medici stáli v uctivém odstupu od nemocného, kterého jsme měli vyšetřit. Samozřejmě, znalosti jsou nezbytné. Opravdu je ale ve svém medicínském životě doženou. Jen u nás, na interně, která je královnou medicíny (asi jsem někoho naštval, elitář), absolvují zkoušku, státnici a v praxi pak zkoušku po kmeni a atestaci. To si z těch knížek zapamatuje aspoň něco každý. Jiná věc je, kdo a jak by měl pomáhat. Poslední ročník by se asi měl připravit především na státnice, aby byli brzy plnohodnotnými a kvalifikovanými lékaři. Ani zde bych se ale krátké pomoci nebránil a klidně bych ji započetl jako „stáž u lůžka“. Studenti posledních dvou ročníků by pak měli pomáhat určitě „skoro na pozici lékaře“, a jistě by účinně mohli pomáhat sestrám. I když práce „méně odborné“ bude jistě také dost, asi bych neplýtval silami lidí, kteří přeci jen mají aspoň základní schopnost podat lék, udělat odběr biologického materiálu nebo aplikovat injekci. Studenti nižších ročníků se jistě mohou uplatnit i na pozici sanitáře. Zdůraznil bych ale ještě jednu věc. Absolutní dobrovolnost. Kdo chce jít pomáhat o své vůli, bude desetkrát platnější než ten, komu to přikáže vyhláška či zákon. A ten, komu je pomoc v nemocnici z nejrůznějších důvodů jen nemilou povinností, udělá posléze více škody než užitku. Pro sebe i pro ostatní. V každém případě bych chtěl poděkovat všem, kteří se zapojí jakýmkoli způsobem a pomohou.

• MUDr. Monika Hilšerová,

místopředsedkyně Sekce mladých lékařů ČLK

V první řadě je třeba si uvědomit, že každý student medicíny je jiný, má rozdílnou rychlost učení, jiné zázemí, různé povinnosti. Proto ne všichni medici jsou schopni vykonávat dobrovolnickou činnost, byť by třeba i chtěli. Podle mého názoru je důležité, aby nasazení mediků v nemocnici splňovalo dvě podmínky: Musí být dobrovolné a nesmí negativně ovlivňovat vzdělávací proces medika. Medici, kteří byli dobrovolníky u nás ve VFN, byli medicínou nadšeni a opravdu je těšilo, že mohou být součástí péče o pacienta. Zároveň jim personál vycházel vstříc s rozvrhem, takže byla nastolena, řekněme, symbióza. Jakmile se z výpomoci stane povinnost, budou muset jít do nemocnic všichni medici, i ti, kteří nechtějí nebo nemohou, bude to vyčerpávající jak pro ně, tak i pro nemocniční personál. Také by bylo dobré se zamyslet nad tím, jakou práci by mohli medici vykonávat, aby jim pomohla k jejich budoucímu povolání. Například odebírání anamnézy a komunikace s pacientem jsou zkušenosti, které se budoucímu lékaři určitě budou hodit, ale pokud medik jen sedí před počítačem a zapisuje data do excelovské tabulky, jeho klinickou praxi to nenavýší. Dalším faktorem je doba, po kterou by měl medik vypomáhat. Samozřejmě, většina z nás předpokládá, že tento stav nebude trvat dlouho, ale co když se bude jednat o půl roku, nebo i delší dobu? To by už jejich vzdělávání určitě ovlivnilo, a pokud by vyučující přimhouřili při zkouškách oči kvůli tomu, že přece pomáhali, laťka znalostí by šla bezpochyby dolů. Nebo se nakonec medici stanou nedílnou součástí zdravotnického systému a budou suplovat personální nedostatek, který by měl být již dlouhodobě a systematicky řešen?

• Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,

rektor Univerzity Karlovy

Pomoc našich studentů ve zdravotnických a dalších zařízeních se do současné doby osvědčila a je velmi žádaná. Při první vlně pandemie COVID‑19 se téměř 3 000 studentů medicíny okamžitě dobrovolně zapojilo do práce v nemocnicích, hygienických službách či na call centrech. Spolu s dalšími našimi studenty, včetně těch z ciziny. Studenti Pedagogické fakulty UK hlídali děti zaměstnancům nemocnic či pomáhali s výukou handicapovaných žáků a studentů. Jejich nadšení, ochota, zápal a jejich pohotovost 24 hodin denně byly obdivuhodné. Desetinásobný nárůst nemocných koronavirem mezi lékaři, sestrami a zdravotnickým personálem za poslední měsíc uvedl znovu do pohotovosti studenty lékařských fakult nejen Univerzity Karlovy. I v této době zapojení studentů medicíny pokračuje. Stovky mediků vypomáhají v nemocnicích a další jsou připraveni pomoci. Vláda s ohledem na vývoj pandemie uložila pracovní povinnost studentům vyšších ročníků zdravotnických programů, psychologie či farmacie na vysokých školách. Povinně se do pomoci s epidemií mají zapojit také vysokoškoláci studující sociální obory. Univerzita Karlova předala úřadům seznamy se zhruba 5 000 studenty, z toho 3 900 ze zdravotnických oborů. Lékařské fakulty odevzdaly příslušným orgánům ochrany veřejného zdraví seznamy mediků, kteří by měli být povinni ze zákona nastoupit jako pomoc do nemocnic. Zvládáme to, pedagogové mateřských fakult jsou se svými studenty ve spojení a studenti mají od nich plnou podporu při plnění studijních povinností. Distanční způsob výuky ale není z dlouhodobého hlediska ideální, neboť ne všechny obory jsou na online výuku vhodné. Doufám, že existuje časový horizont pro nouzový stav, po který ve velké většině budeme doma u počítačů, a studenti nebudou nadlouho v sociální izolaci. To, co naši studenti v posledních měsících dokázali, mne naplňuje pocitem, že si umíme pomoci a že mladá generace není lhostejná či sobecká. Mám z toho velkou radost, nejen jako rektor, ale i jako občan ČR.

• Prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc.,

děkan 2. LF UK, předseda Asociace děkanů lékařských fakult ČR

Nesmírně si vážím ochoty a odhodlání našich studentek a studentů dobrovolně pomáhat a toho, že tak jako na jaře nastoupily do zdravotnických zařízení dvě tisícovky mediček a mediků. Studenti sami koordinují dobrovolnickou výpomoc, více než 300 studentů naší 2. lékařské fakulty UK pomáhá ve FN v Motole a v Nemocnici Na Bulovce či Na Homolce. Problémem je, že některé kraje povolávají k pracovním nasazení i studenty, kteří už někde pracují. Zvládnout současně těžké studium medicíny a k tomu pracovat v nemocnici není snadné. Sám jsem během studia po nocích pracoval jako zřízenec či ošetřovatel, ale současní studenti musejí nastupovat do práce i na denní směny, a to je často v konfliktu s probíhající výukou. Proto v současnosti společně s ostatními děkany lékařských fakult hledáme cestu, jak zachovat co nejvyšší možnou kvalitu výuky, a přitom vycházet pomáhajícím studentům vstříc. Budeme obdobně jako na jaře započítávat čas strávený dobrovolnickou prací ve zdravotnických zařízeních do klinické praxe, a to podle povahy činnosti i charakteru oboru.

• MUDr. Martin Kočí,

předseda sdružení Mladí lékaři, z. s.

Medici ochotně a rádi pomáhali během první vlny epidemie. Bleskurychlé zorganizování se, jmenování studentských koordinátorů a šli pomáhat. Přišli tak o jeden semestr výuky, to by se dalo přežít. Vláda měla půl roku na přípravu krizového scénáře na zaangažování dobrovolníků při druhé vlně. Teď medici dostali pracovní příkaz k pomoci v nemocnicích. Medici jsou budoucí lékaři, mají se učit a připravovat na své povolání, nikoli dělat výtěry z nosu a utírat povrchy dezinfekčními prostředky místo sanitářů. Legislativa je stále platná, takže sesterskou a lékařskou práci jen tak bez dozoru dělat nemohou. Medici přijdou o další semestr výuky! To už je celý jeden ročník ze šesti let studia. Informace, které se ke mně dostávají od mediků, jsou velmi znepokojivé. Jsou nuceni podle mých informací dělat zejména zmiňovanou nekvalifikovanou práci. Co se tak naučí? My je potřebujeme vést k tomu, aby z nich byli lékaři, a ne utírači povrchů. Nezávidím pozici děkanům lékařských fakult. Co mají dělat? Mají prominout studentům jeden celý rok výuky? Organizace výuky se výrazně zesložiťuje. Od několika studentů jsem již slyšel, že se o ně začala zajímat kriminální policie! Ano, vážení, údajně policie kontaktuje mediky a zjišťuje, jestli se nevyhýbají pracovní povinnosti. S několika z nich jsem se již bavil, uvažují o ukončení studia medicíny. Nálada mezi studenty medicíny vůbec není dobrá. Doporučuji všem nemocnicím i hejtmanům, ať si dobře rozmyslí, jak se budou k medikům chovat. Epidemie jednou pomine, ale až medici dostudují, tak se budou rozhodovat, kam zamíří pracovat.

• Doc. MUDr. Ondřej Urban, Ph.D.,

přednosta II. interní kliniky – gastroenterologické a geriatrické FN Olomouc

Myslím si, že nasazení mediků je logickým krokem v řešení obtížné situace, ve které se naše zdravotnictví nyní nachází. Jsem velmi mile překvapen jejich pozitivním přístupem. Nejedná se jen o to, že místo do školy odcházejí pracovat do nemocnic, většinou do pozice ošetřovatelského personálu. Mnozí pomáhají na pracovištích mimo místo své univerzity nebo bydliště, musejí dojíždět nebo se ubytovat v jiném městě. Jsou vystaveni stresu z práce, na kterou se musí adaptovat často v průběhu jediné směny. Překonávají obavy z nákazy a přenosu infekce na své blízké. Takový přístup ve mně vzbuzuje velký respekt a důvěru v nastupující generaci lékařů. Otázka není, jak moc by pedagogové vycházet vstříc měli, ale jak jsou objektivně schopni. Pedagogové ve vyšších ročnících jsou zároveň klinici, kteří musejí zvládnou restrukturalizaci svých pracovišť, naučit se péči o nemocné nespadající do jejich oborů a nahradit práci nemocných kolegů. Jsme si samozřejmě vědomi složitosti situace, ve které se medici nacházejí, a snažíme se, aby jejich vzdělávací proces nebyl přerušen. Avšak studium medicíny je práce na plný úvazek pro studenty i vyučující. Podle mého názoru nelze přepokládat, že výuka unavených mediků v krizově fungujících nemocnicích bude plnohodnotná. Osobně bych mediky udržoval v maximálně možné kondici distanční výukou a soustředil se na dobu po odeznění krize. Na druhou stranu, přínos krize do osobnostního rozvoje mediků může svým způsobem vyvážit několik nepřečtených kapitol ve skriptech.

• Prof. MUDr. Vlastimil Válek, CSc., MBA, EBIR,

náměstek pro SVLS FN Brno, člen Výboru pro zdravotnictví PSP ČR

Obecně je dobře, že studenti lékařských fakult, ale i dalších škol nyní pomáhají. Logicky v nemocnicích, ale také v domovech důchodců a sociálních ústavech jsou studenti v mnoha případech vítanou a velkou pomocí. Přesto ale nemohou nahradit chybějící lékaře a nelékařské zdravotnické pracovníky. Přece jen jsou to studenti. Faktem nicméně je, že bez studentů by například odběrová místa nemohla prakticky fungovat. Tato pomoc ale musí být krátkodobá a sloužit k překonávání krize. Co se týče vstřícnosti vůči pomáhajícím medikům, myslím, že Masarykova univerzita a její lékařská fakulta, v čele s rektorem prof. Barešem a děkanem prof. Repkem, šla již na jaře příkladem. Dnes tomu není jinak a jsem si jistý, že pedagogové LF těmto studentům maximálně vycházejí vstříc. Otázkou k diskusi je, zda by se jim jejich pomoc neměla paušálně započítávat jako praxe – to platí pro všechny studenty všech zdravotnických oborů. V případě studentů LF se domnívám – a chci to navrhnout v Poslanecké sněmovně, pokud tato pomoc bude trvat delší dobu –, že by o tuto praxi mohla být zkrácena předatestační příprava, např. část povinného kolečka v rámci kmene. Zda je reálné zvládnout při studiu medicíny, byť po omezenou dobu, pomáhat, to si popravdě z vlastní zkušenosti představit neumím. V době, kdy jsem studoval, ale nebyl internet, nebyly počítače a online výuka byla pouze ve sci‑fi filmech. Proto je srovnání podle mého názoru nemožné.

• MUDr. David Marx, Ph.D.,

proděkan pro studium a výuku 3. LF UK v Praze

Vysokoškolské studium lékařských a zdravotnických oborů připravuje absolventy na práci v pomáhajících profesích. Je tedy celkem logické, že u většiny studentů je vysoká míra vůle pomáhat, a to zejména ve vyhrocené situaci. Již na jaře tohoto roku jsme viděli velkou míru nasazení studentů a studentek, jak ve zdravotnických zařízeních všech typů (od akutních oddělení přes pracoviště primární péče až po hygienické stanice), tak v zařízeních sociálních služeb, při hlídání dětí, pomoci seniorům, šití roušek apod. I po odeznění jarního náporu řada studentů v práci zejména pro nemocnice pokračovala. Při narůstajícím počtu pozitivních a nemocných osob již koncem září studenti opět zareagovali a navzdory faktu, že výuka (byť v mnoha případech distanční) byla zahájena, nastupují do řady nemocnic. Za to jim patří velké poděkování. Osobně si nemyslím, že institut pracovní povinnosti dle krizového zákona je ideálním nástrojem pro zajištění pracovníků do zdravotnických zařízení, a to proto, že se jedná o činnosti vyžadující odpovídající zaškolení, odborný dohled, řádné vybavení ochrannými pomůckami apod., což jsou všechno aktivity, k nimž je výhodnější standardní pracovněprávní vztah mezi zdravotnickým zařízením a pracovníkem nežli činnost na podkladě povolávacího rozkazu. Za výhodnější a vhodnější považuji koordinační roli krajských úřadů při zprostředkování kontaktů na studenty, s nimiž pak jedná přímo dané zařízení – je dobrou zprávou o těchto úřadech, že v praxi tak většina z nich postupuje, stejně jako fakt, že respektují skutečnost, že studenti již v některém zařízení působí. Bylo by velmi nespravedlivé, kdyby studenti měli být za svou aktivitu ve zdravotnických zařízeních postiženi tím, že by se jim prodlužovalo studium. Na druhou stranu nelze plošně nahrazovat výuku (včetně klinické) činnostmi v rámci výpomoci ve zdravotnictví. Studium medicíny a řady dalších zdravotnických oborů je obsahově regulováno v rámci EU a jednotlivé fakulty odpovídají za naplnění stanoveného obsahu a rozsahu výuky. Věřím, že všechny fakulty budou postupovat ve shodě s deklarací Asociace děkanů lékařských fakult a v maximální možné míře praxi započítávat tam, kde se překrývá s obsahem výuky, a v ostatních případech umožní kvalitní náhradu tak, aby studenti zvládli splnit své studijní povinnosti do konce akademického roku. Já sám jsem od začátku studia druhého ročníku lékařské fakulty pracoval nepřetržitě až do promoce v rozsahu 0,5 úvazku jako ošetřovatel v jedné pražské nemocnici, takže si to představit dovedu – není to jednoduché, ale je to reálné. Aktuální podmínky jsou jistě náročnější (jak práce, tak studium), ale praxe ukazuje, že je to stále zvládnutelné.

• Prof. MUDr. Marek Babjuk, CSc.,

přednosta Urologické kliniky 2. LF UK a FN v Motole, proděkan 2. LF UK v Praze

Předně bych polemizoval s termínem nasazení, evokuje divné historické souvislosti. Velká část studentů naší fakulty se přihlásila k pomoci dobrovolně a již dnes účinně pomáhá v řadě nemocnic – jsem na ně v tomto směru hrdý. Stejně tak si nejsem jist, že bychom měli hovořit o krizi – naše zdravotnictví musí reagovat na obtížnou a neobvyklou situaci, ale do chvíle, kdy píši tyto řádky (25. 10.), to zvládá. Nevíme sice, co bude následovat, zbytečné emoce bychom do toho však vnášet neměli. Ale zpět k otázce. Cílem studia medicíny je připravit mladé lékaře pro vstup do reálné medicínské praxe. Kromě získání velkého objemu teoretických znalostí a nácviku některých praktických dovedností by mělo studium zahrnovat i určitou „sociální“ přípravu pro reálnou medicínskou praxi. To zahrnuje schopnost komunikovat nejen s pacienty, ale i s ostatním zdravotnickým personálem, pochopení fungování zdravotnických kolektivů a v neposlední míře i získání psychické a fyzické odolnosti pro překonávání obtížných situací. Současná výpomoc zdravotnickým zařízením tak studentům přináší unikátní příležitost získat celou řadu nenahraditelných praktických zkušeností. Byla by chyba, kdyby to nevyužili, stejně jako by byla chyba, kdyby jim v tom fakulty bránily. Současná protiepidemická opatření stavějí do nové pozice i učitele lékařských fakult. Teoretickou část studia je třeba předávat jiným způsobem než dříve, což poskytuje i časovou volnost při jejím absolvování. Časově fixní zůstávají jen diskusní semináře a praktická výuka. Ani jedno ale nelze extendovat nad určitou míru, první z důvodu udržení pozornosti při distanční komunikaci a druhé vzhledem k stávajícím protiepidemickým omezením. V každém případě stojíme před potřebou učit efektivněji než dříve, což přináší určitý prostor pro další aktivity studentů. Vše samozřejmě vyžaduje velkou míru vzájemného respektu a pochopení – rozhodně bychom měli být tolerantnější než za běžné situace. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet, při delším trvání jistě bude třeba základní pravidla dále upravit a vytvořit soulad mezi pomocí a studiem. Ke studentům medicíny nelze přistupovat jako k žákům základní školy. Myslím, že většina z nich svou pomocí a pozitivním přístupem demonstruje pocit zodpovědnosti ke svému okolí i ke své kariéře. Měli bychom jim za to poděkovat.

• MUDr. Martin Holcát, MBA,

náměstek ředitele pro léčebně preventivní péči FN v Motole

V úvodu musím našim obětavým medičkám a medikům, kteří téměř okamžitě nabídli svou pomoc, za nemocnici, ale hlavně za naše pacienty poděkovat. Jejich pomoc v této covidové krizi, ať je to přímo u postižených pacientů, u výtěrů – testů na PCR průkaz viru, v laboratořích, v administrativě i v ostatních provozech, nesmírně cenná. Je potřebná i proto, že stoupá počet nakažených zdravotníků, zdravotníků v karanténě nebo na OČR. Ve FNM spolupracujeme především s mediky z 2., ale i z 1. LF UK. Vzhledem k distančnímu studiu je možná jejich pomoc v průběhu celého dne. Myslím, že řada z nich cítí určitou morální povinnost budoucího lékaře zapojit se i v kritických situacích do péče o pacienta. Zároveň však si většina uvědomuje, že jde o velkou příležitost získat reálné zkušenosti přímo z praxe. Většina pedagogů, zvláště od 3. ročníku výše, jsou zároveň zaměstnanci – lékaři naší nemocnice. Oni, a hlavně děkanáty obou fakult mají proto v současné situaci pochopení pro jejich zapojení během dne do činnosti nemocnice, vycházejí jim s distančním studiem vstříc. Je optimální, aby se medici zúčastňovali interaktivní výuky v daném čase přímo. Tam, kde nemohou právě pro přítomnost v nemocnici, používají záznamy z výuky a mohou vznášet dotazy, na které pedagogové následně reagují. Ptáte se, zda si dovedu představit, že by bylo možné dříve za našich studií ve zdravotnictví pomáhat? Ze své studentské praxe si samozřejmě pamatuji zapojení tehdejších studentů do praxe. Celá řada z nás tenkrát pomáhala v provozech nemocnice. Nešlo o krizi vyvolanou pandemií, ale krize s nedostatkem zdravotnického, zvláště nižšího personálu se v našem systému cyklicky opakují. Myslím, že naši předchůdci i následovníci se s určitou mírou entuziasmu i určitou mírou pragmatičnosti (placené brigády nebo i úvazky) do pomoci zdravotnictví vždy zapojovali. Je však nutné přiznat, že to nebylo v takové míře, jako je tomu v současné situaci.

• Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.,

ředitelka Gerontologického centra Praha 8, proděkanka pro zahraniční vztahy Fakulty humanitních studií UK

V první řadě díky všem, kteří tuto výzvu přijali a pomáhají. Je to významná posila pro nás všechny, jak faktická, tak morální. Těm, kteří pomáhají, by podle mého názoru měly lékařské fakulty vyjít maximálně vstříc. Úmyslně říkám lékařské fakulty, nikoli jen pedagogové, protože pomoc, jednotlivé vstřícné kroky by měly být systémové a neměly by být ponechány jen na jednotlivých učitelích. Studium medicíny je nesmírně zajímavé, ale také náročné, to je pravda. Celý život ale nepohltí, vždy musejí zbýt čas i síly na něco jiného. V tomto případě i na pomoc mediků v našem zdravotnictví. Já si to osobně představit dovedu, a to i ze své zkušenosti. Navíc si myslím, že studium medicíny není jen o osvojování si faktů, znalostí a technických dovedností. V normálních časech studia se podle mého trochu zapomíná, že dobrý lékař by měl být také schopen pracovat v týmu a respektovat ostatní profese a lidi vůbec, dobře komunikovat, umět pracovat i pod tlakem a odlišovat podstatné od nepodstatného. Být kritický nikoli ve smyslu kritičnosti vůči ostatním, ale v umění vyhodnotit fakta a argumenty a poučit se z nich. Měl by se zasazovat o dobro. To podle mého názoru není prázdná fráze, ale jádro lékařské profese. Myslím si, že tato v mnohém pohnutá doba, kdy se jako ve špatném filmu díváme na skutečně tragická a znepokojivá fakta v jakémsi bizarním kontextu arogance nejvyšších míst, spoustu lidí sice znechutí, ale možná právě toto vyhrocení ukáže mladým lidem, a budoucím lékařům zejména, že by mohli být jiní a lepší. Podle mého názoru naše medičky a medici v praxi získají cenné poznání a zkušenosti – a nepochybuji o tom, že ti, kteří opravdu pomáhají, si zameškanou školní látku ještě včas osvojí.

Zdroj: MT