Život se nezastavil, jen zkomplikoval
Do jaké míry a jak mění současná situace spojená s šířením onemocnění COVID-19 činnost týmů zdravotnické záchranné služby (ZZS)?
K žádným úplně zásadním změnám v tuto chvíli nedošlo. Ale dají se očekávat, protože nyní končí jakási první vlna, kdy byli infikováni převážně ti, kdo přijeli z dovolené v Itálii a dalších destinací. To již nyní neplatí, přesunuli jsme se do fáze, kdy se jedná o komunitní nákazu. Nicméně týmy ZZS pochopitelně nevyjíždějí jen k pacientům ohroženým koronavirem. Už snad začínáme mít nejnutnější ochranné prostředky, takže k těm, kteří zjevně nejsou podezřelí z nákazy koronavirem vyjíždíme i nadále ve standardních ochranných prostředcích, které mají všichni zdravotníci v nemocnicích. Ale jakmile se objeví podezření na respirační infekci, ochranná opatření se stupňují až po ta nejsilnější v případě výjezdu k pacientovi, u něhož byla nákaza potvrzena.
Někteří zaměstnanci záchranky říkají, že na ně zaměstnavatelé tlačí, aby s ochrannými pomůckami šetřili. Nakolik závažný je aktuálně nedostatek ochranných pracovních pomůcek ve vašem sektoru?
Ochranné pomůcky se snažíme ve spolupráci s jednotlivými kraji i MZ postupně doplňovat.Můžeme říci, že nyní jich máme na několik dnů relativní dostatek za předpokladu, že s nimi budeme šetřit. Jezdit v respirátoru FFP3 a v omyvatelném obleku ke každému, což bychom samozřejmě chtěli, si ale zatím určitě nemůžeme dovolit, protože takový dostatek ochranných prostředků není. Zatím jsme tedy šetrní, protože o rozsahu toho, co přijde, nechci spekulovat. Nerad bych se dožil toho, že nyní, v přechodové fázi relativního klidu, vyčerpáme úplně všechny nejúčinnější ochranné prostředky, a pak budeme zase na začátku.
Vaše doporučení v oblasti používání ochranných pomůcek tedy kopírují doporučení WHO, podle nichž je nutné při běžné práci s nakaženým nebo podezřelým používat jen chirurgickou roušku a jen při rizikových činnostech respirátor FFP 2 nebo FFP3?
Dodržujeme doporučení WHO, přičemž při rizikových situacích používáme FFP3. Navíc náš tým může posílit svoji ochranu o štít, brýle, rukavice, čehož zatím máme dostatek. Snažíme se na základě doporučení WHO mít stále tu nejsilnější ochranu a posilovat ochranu zaměstnanců i v tom nejméně rizikovém prostředí. Chceme dosáhnout rozumného kompromisu, tedy abychom ve voze měli stále k dispozici všechny prostředky, které jsou v aktuální rizikové situaci zapotřebí.
Jak je tomu s karanténou vašich pracovníků, kteří byli v kontaktu s nakaženým? Podle nového doporučení MZ nemusí do karantény, pokud jsou potřeba k zajištění péče a budou v práci nosit respirátor bez výdechového ventilu. Není to příliš riskantní?
Tento pokyn se bude muset nějakým způsobem upravit. Samozřejmě, kdybychom karanténu uvalili na každý kontakt kontaktu atd., zlikvidovali bychom za chvíli všechna zdravotnická zařízení. V takto masivním měřítku to opravdu nejde. Na radě poskytovatelů zdravotní péče jsme všichni žádali, aby toto doporučení Ministerstvo zdravotnictví vyprecizovalo a karanténu v kombinaci s rychlotesty třeba zkrátilo, aby nám zdravotníci nezmizeli po celých kolektivech na 14 dní. Je to asi krok správným směrem, ale je třeba ho dopracovat, abychom měli jednoznačné vodítko, jak na to.
Nyní se tedy již netestují jen potenciální nakažení s „cestovatelskou“ historií, ale testování se rozšířilo na celou populaci....
Ano. Většina krajů již vytvořila, zpravidla před velkými nemocnicemi, stacionární odběrová místa, která logicky zvládají mnohem vyšší kapacitu než výjezdová skupina. Pacienti jsou rozprostřeni po celém kraji, takže např. výjezdová skupina Jihočeského kraje dokázala najet za den i 500 km, putuje od jednoho k druhému, ale zvládne odebrat za den kolem 15 pacientů. Vznik těchto výjezdových skupin stanovilo MZ v době, kdy šlo především o cestovatelskou anamnézu pro to, aby se tito lidé zbytečně nedostávali do zdravotnických zařízení a nebloudili po kraji. Podle velikosti, potřeby i kapacity laboratoří vznikla jedna až šest (ve Středočeském kraji) výjezdových skupin na kraj. Skupina je tvořena vozidlem ZZS, řidičem nebo záchranářem ZZS a pracovníkem infekce nebo hygieny, ať je to sestra nebo lékař, který je oprávněn a trénován tyto odběry provádět. Ten pracuje v ochranných pomůckách, přičemž záchranář ho vozí, případně mu pomáhá se z ochranného oděvu bezpečně svlékat, aby byla zajištěna čistota vnitřku vozidla.
To je něco, co zde vzniklo se šířením koronaviru. Existuje nějaký plán, podle kterého v takovéto situaci postupovat? Do jaké míry je možné použít existující pandemický plán, který vznikl na základě chřipkové epidemie?
Pandemický plán, který vytváří MZ je samozřejmě širší než jen na chřipku. Ale zkušenost s velkou epidemií nebo skutečnou pandemií v posledních sto letech byla naštěstí jen s chřipkou, pominu-li africké epidemie eboly atd. To znamená, že všechny záchranné služby jsou vybaveny i na zvládání vysoce nebezpečných nákaz, ale určitě ne v takovémto rozsahu. Zatím se žádná tak nebezpečná nákaza jako např. ebola nevyskytla ve větším měřítku mimo Afriku. Můžeme říci, že zde jsme připraveni na onemocnění typu „závažná chřipka“ a na ojedinělý výskyt vysoce nebezpečných nákaz, což znamená, že máme speciální skupiny pro vysoce nebezpečné nákazy, speciální vozidla pro převoz vysoce nebezpečné nákazy, máme nastaveny algoritmy spolupráce s hygienou atd. Opatření je ale třeba pochopitelně modifikovat na aktuální situaci. Jde o věci, které nelze úplně předvídat, viry mutují, někde nakazí více lidí, jinde méně. Nelze vše striktně předem stanovit a při takovémto krizovém opatření je vždy třeba poměrně vysoké míry improvizace. Improvizace však musí mít smysl a měla by navazovat na bazální kostru pandemického plánu.
A z vašeho pohledu mají všechna přijímaná opatření smysl? Je situace celonárodně zvládána dobře? Na jedné straně se mluví o přehnané hysterii na druhé straně i podceňování závažnosti celé situace...Nehraje zde roli třeba i to, že situace nebyla populaci dobře vysvětlena?
Zásadní věcné chyby, typu, zda byly dostatečné zásoby v krizových rezervách atd. si asi bude muset vyříkat někdo jiný, to mně nepřísluší soudit. Nicméně já vidím zásadní nedostatek ve špatně komunikovaném problému. Na jednu stranu má od počátku veřejnost, tak jak je někým neustále informována o každém kroku, strašný přebytek informací, které si navíc mnohdy odporují a den ze dne se mění. V jejich záplavě se lidé nejsou schopni zorientovat, a naopak se zde důležité věci vytrácejí. Stejně tak si nejsem jistý, zda je dobře komunikována osa MZ - kraj - zdravotnická zařízení, kde panuje velká nejednoznačnost. I zde by tedy bylo na místě věcnější a raději možná i méně časté informování, ale bez možnosti extrémně uhýbat. Komunikace by měla být jednodušší a jednoznačnější jak vůči zdravotníkům, tak vůči široké veřejnosti.
Svoji roli zde hrají i média...
S tím, jak jsou pracovníci médií zvyklí v běžném provozu mnohé události z principu věci, aby byl článek zajímavější, trochu zveličovat nebo dramatizovat, tady se to trochu vymstilo. Dostali jsme se do opravdu svízelné situace, a mnohdy mám pocit, že informace jsou opravdu přestřelené. Z banalit se dělají závažné věci a naopak, ty důležité momenty se pomíjejí a vzniká takový guláš, v němž se běžný člověk těžko orientuje. Situace pak spíše nahrává různým panikám, fámám, nesmyslům a děšení obyvatelstva než k tomu, aby se lidé začali chovat smysluplně a věcně.
Británie původně zvolila cestu přirozeného promoření populace virem, nyní se i tam zavádějí restriktivní opatření. Holandsko je někde mezi britským a naším přístupem... Nejlépe zatím asi vychází přístup zemí, které se snažily od počátku testovat co nejvíce obyvatel... Jak se na tuto složitou situaci díváte?
Proto se dělají všechna tato drakonická opatření, abychom stihli protestovat co největší část populace a abychom zploštili křivku šíření tak, by zdravotnický systém zvládal o pacienty pečovat, aby se nezhroutily výrobní kapacity, zdravotnické kapacity atd. Abychom toto vše drželi v rukách, musí být křivka plochá a nevyletět strmě nahoru. My máme to štěstí, že jsme mohli začít později, takže se snad podařilo křivku oproti jiným zemím trochu zploštit...
A nepřispívají některá restriktivní opatření a izolace, následkem čehož nedojde k určité míře promořenosti populace virem, k mnohem dramatičtější situaci, která může nastat při druhé vlně pandemie, o níž se hovoří?
Samozřejmě že ano. To je přesně to, co zpočátku udělala Anglie, která chtěla skupinu seniorů ochránit a mladší populaci promořit, ale uvědomme si, že žijeme v době a v zemích, které si toto eticky, filozoficky ani jinak nemohou dovolit. A to pomíjím politiku, nezapomeňme na to, že politik toto nemůže ustát, i kdyby to byla stokrát pravda. Ustát to z filozofického a morálního hlediska nemůže ani zdravotnictví. Kdysi před tisíci lety jsme se rozhodli, že budeme vyznávat křesťanské hodnoty, a nemůžeme v současné době jen tak říci: „Ano, je tady epidemie, necháme promořit celou populaci. Kdo umře, bude mrtvý a ti ostatní budou silní, a druhá vlna bude tudíž mizivá“. Pochopitelně, že druhá vlna by mohla být mírnější, kdyby se v první vlně nakazilo víc lidí, ale je to stále jen kdyby... Nikdo neví, co virus udělá, jde sice jen o sekvenci aminokyselin, která nemá mozek ani úmysly a netouží nás zabít, ale touží přežít. A třeba od dubna do září může změnit sekvenci dvou aminokyselin a vše se najednou změní a druhá vlna bude třeba úplně stejná, jako ta první. To jsou úvahy pro epidemiology, vědce. Avšak šedá je teorie a zelený strom života. Praxe je vždy trochu jiná, teorie nikdy nepostihne skutečnost ve všech důsledcích, následcích a vedlejších efektech, protože to prostě nejde a v přírodě i v životě nahodilost hraje poměrně významnou roli. Korektní predikce záleží na mnoha a mnoha studiích, ústavech, vědcích... my si něco můžeme myslet, ale je otázka, zda je to pravda.
Zdravotníci stojí v první linii v boji s koronavirem. Jakou část vaší práce jako ZZS dnes zabírá COVID-19?
Při takovýchto katastrofách se musí ZZS šetřit na to, abychom neustále mohli ošetřovat ohrožené na životě a na zdraví, protože bohužel příroda se neptá a při vzniku epidemie nebo pandemie nemůžeme vrhnout všechny síly na virus. I v této situaci se musíme postarat o nemocné, které postihne mozková mrtvice, infarkt myokardu, srdeční selhání, o lidi, kteří spadnou ze schodů, o miminka s laryngitidou. Život se nezastaví, jen se zkomplikuje. A naštěstí zatím většina stavů okolo koronaviru, a snad to tak bude i nadále, není život ohrožující.
Naše týmy jsou v první linii, neustále vyjíždíme do neznámého prostředí, nevíme, kde a od koho se nakazíme, tudíž nějak riskujeme. Musíme přitom vyhodnotit, jak správně postupovat, abychom třeba nepřivezli nesprávným způsobem infekčního pacienta do nemocnice a nedošlo k dalšímu rozšíření nákazy nebo nenakazili sami sebe a neskončili v karanténě nebo v nemocnici jako pacienti. Zatěžující je i to, že musíme od sebe jednotlivé lidi oddělit, oddělit naše pracovníky, hlídat, aby se nedostali do karantény, vybavit je ochrannými prostředky. Pochopitelně v takovýchto situacích se nesmírně zvyšují nároky i na operační řízení, na dispečery sedící na operačních centrech, kteří nevidí a neznají pacienty a řeší s nimi jako v dobách normálních všechna jejich onemocnění, tak nyní musí být navíc schopni rozlišit, zda by volající mohl být nakažen koronavirem, nebo ne. Do toho nastupují zoufalé dotazy obyvatel, kteří používají číslo 155 nebo 112 jako informační linku, a tudíž zahltí dispečink nekonečným množství dotazů místo toho, aby se obrátili na informační linky. Psychická zátěž našich týmů je tedy obrovská, a kromě toho máme samozřejmě také obavy z onemocnění jako kdokoli jiný. Záchranář, sestřička na ambulanci nebo na ARO jsou pod obrovským tlakem, ví, že nesmí rozhodnout špatně, ví, že vstupují do rizikových prostor s vědomím, že i když jsou chráněni, pomůckami, stejně se mohou nakazit...Navíc po příchodu z práce na ně doma čekají rodiny, rodiče, kterým je 70, 80. Tato práce s sebou nebezpečí jako u jiných rizikových skupin, zde je však navíc riziko prostředí, v němž pracují.
Jak postupujete, máte-li u pacienta podezření na COVID-19?
Pokud je pacient ve stavu, kdy má být v nemocnici, tedy máme-li podezření na pneumonii nebo jiné závažné onemocnění, pochopitelně ho tam převezeme. Pokud vidíme, že jde jen o běžný kašel a teplotu, necháme nemocného doma, doporučíme samoléčbu a aby se poradil s praktickým lékařem a hygienikem. Teoreticky bychom se do těchto situací neměli dostat. Žádáme lidi, aby nás na tyto případy vůbec nevolali. Ale neděje se tak, a navíc v tomto období, kdy přichází jaro, má kašel nebo dušnost každý astmatik, zhoršují se srdeční selhání, přibývá pneumonií, vozíme polymorbidní pacienty s tzv. jarní virózou. Problém je v tom, že případná nákaza koronavirem se od těchto stavů velmi špatně rozlišuje.
Vydali jste pro své zaměstnance nějaká konkrétní doporučení?
Pochopitelně. Snažíme se každou změnu, která přijde ať od vlády nebo od bezpečnostní rady kraje dát na intranet, eventuelně vyvěsit na nástěnku, aby si ji mohl každý přečíst. Bojuji ale o to, abychom nedávali příliš složitá a nesrozumitelná opatření, nepostupovali hekticky. Nyní, po první vlně paniky se snažíme vše toto trochu brzdit a dávat jen opravdu zásadní změny zaměřené na naše chování vůči pacientům tak, aby se v doporučeních každý vyznal a cítil se relativně bezpečně. Asi bychom měli poslouchat ty nejvyšší autority, i když ne vždy s nimi musíme souhlasit. Pokud se budeme snažit opatření ve velké míře dodržovat, zabráníme chaosu a zbytečným nedorozuměním.
Myslíte, že lze tuto dobu nějak charakterizovat?
Mimořádná doba vyžaduje mimořádná opatření. Všichni nyní máme hodně práce, nejen záchranáři, zdravotníci v lůžkových i nelůžkových zdravotnických zařízeních, hasiči, policisté a podobné profese. Ale i lidé, kteří normálně pracují např. na krajských úřadech a dělají svoji úřednickou páci, nyní pomáhají distribuovat zdravotnické pomůcky, starají se o zásobování obcí, sociálních a zdravotnických zařízení. Do toho přibývají dopravní opatření, úřední opatření, takže státní správa se nyní poměrně výrazně roztočila. A je třeba vyzdvihnout, jak úžasně zareagovala veřejnost při nedostatku ochranných pomůcek. Pomineme-li, co se děje na celostátní úrovni, do problému s nedostatkem roušek se velmi obětavě zapojili soukromníci, firmy i jednotlivci. Všichni se snaží pomáhat, což hrozně pomáhá minimálně duševně. Záchranáře nebo sestřičky na ambulancích takto někdo vybaví alespoň základními prostředky, obětuje na to svůj čas, své peníze a v podstatě nám umožní se tolik nebát a dělat dobře a v klidu svoji práci. Za to jsme hrozně vděčni.
Zdroj: MT