Nová příležitost pro herní specialisty

První pilotní vzdělávací program organizovaný Nadačním fondem Klíček proběhl za podpory Výboru dobré vůle, Nadace Olgy Havlové, už v roce 1999, na některých bězích v pozdějších letech pak participovala Fakulta humanitních studií UK.

Program je prvotně určen zájemcům o herní práci („play‑specialism“, „child‑ ‑life“), ať už v této oblasti pracují, nebo o takové profesi uvažují; vzhledem ke svému záběru je ale otevřený všem motivovaným zájemcům, kteří přicházejí do kontaktu s nemocnými a hospitalizovanými dětmi a/nebo dospělými, i těm, kdo se starají o děti a/nebo dospělé se zvláštními potřebami nebo s poruchami učení.

V Evropě se herní specialisté v dnešním pojetí začali poprvé objevovat v britských nemocnicích těsně před rokem 1970. Důvodem pro jejich zavedení byla snaha přizpůsobit prostředí nemocnice potřebám dětského pacienta a zajímavé je, že první herní specialisté (tenkrát označovaní jako herní pracovníci, „playworkers“) nebyli připravováni, zaváděni a placeni resortem zdravotnictví, ale neziskovou organizaci Save the Children Fund. Na podobném modelu funguje v České republice podpora herní práce na dětském oddělení v Městské nemocnici Ostrava: už jedenáct let tam herní práci finančně podporují Nadační fond Klíček a Sdružení Klíček, z. s. – neziskové organizace, které se dlouhodobě rozvoji a etablování této nové profese v České republice věnují.

Z Velké Británie se myšlenka herní práce postupně rozšířila do mnoha dalších zemí, herní pracovníci a herní specialisté se během let stali součástí nemocničních týmů na dětských odděleních v mnoha zemích po celém světě. Své místo si herní práce našla také v komunitních projektech a na dalších místech i mimo nemocniční prostředí. Nejvýraznější dopad má ale stále práce nemocničních herních specialistů, kteří se věnují dětským pacientům.

Za posledních dvacet let prošel obor obrovským vývojem: největší profesní organizace dnes pořádají své konference, vydávají svá periodika, díky internetu také funguje rychlá informační výměna postupů, témat a osvědčených technik, a to doslova napříč kontinenty. A není divu, že se mezi zájemci o studium herní práce často objevují zdravotní sestry, z nichž se některé po absolvování patřičné kvalifikační průpravy rozhodnou vyměnit sesterskou uniformu za novou roli, v níž jsou „malému pacientovi mnohem blíž“, jak to některé z nich charakterizují: herní práce jim totiž umožní pracovat s dětským pacientem z docela jiné perspektivy a pomáhat mu během hospitalizace celou škálou podpůrných postupů a technik.

„Je to krásná a radostná práce, a hlavně: nemusím z pokoje dětí hned odcházet, což jsem musela jako sestra – třeba po aplikaci léků; mám čas trávit s nimi důležitou dobu, kdy podstupují různá vyšetření a zákroky, a pomáhat jim i jejich rodičům vlastně v průběhu celé léčby,“ reflektuje svou novou roli herní specialistka z jedné fakultní nemocnice.

Profese herního specialisty vytváří zcela jiný komunikační a pracovní prostor, ve kterém se uplatňuje celá škála podpůrných technik a dovedností, pomáhajících dětským pacientům co nejlépe zvládnout dobu trávenou v nemocnici.

Předchozí zdravotnické vzdělání ale není pro studium herní práce podmínkou, pro některé studenty-zdravotníky bylo dokonce těžké nové roli přivyknout.

„Uvědomila jsem si, že když jsem v nemocnici ve službě, tedy jako sestra, tak prostě k pacientovi vtrhnu do pokoje, abych tam rychle udělala, co je potřeba, ale když jsem na oddělení na praxi jako herní specialistka, tak vždycky na dveře pokoje zaklepu, než dovnitř vstoupím,“ popisovala během studia herní práce svou novou situaci jedna ze studentek. Její velmi zajímavá závěrečná práce s názvem „Klepat, nebo neklepat?“ se pak týkala důležitého etického a praktického rozměru herní práce, a to neslučitelnosti dvou profesí, tedy profese herního specialisty a zdravotní sestry, u jednoho člověka při práci na jednom nemocničním oddělení.

V osobě herního pracovníka by měl dětský pacient (a jeho blízcí) vždy najít někoho, kdo je schopný pohlížet na nemocnici a všechno to, co se v ní odehrává, „dětskýma“ očima, někoho, kdo bude vždycky víc blízkým člověkem než technicky zaměřeným „zdravotnickým profesionálem“. I proto bývá metamorfóza do nové profese někdy tak náročná, a to nejen pro zdravotníky, ale také například pro pedagogy. Bez odborné průpravy se nelze stát dobrým herním specialistou, a to nejen proto, že náplní práce herního specialisty není „jen“ nabídka vhodných herních aktivit ani „pouhá“ příprava na chystané zákroky a případná asistence u nich.

Hlavní snahou nemocniční herní práce je ulehčit dítěti pobyt v nemocnici – ovšem nikoli tím, že bude realitu barvit na růžovo, trápení viděné dětskýma očima bagatelizovat a dítě případně manipulovat a odvádět jeho pozornost. Herní specialista musí umět dítěti naslouchat a – v tom nejlepším slova smyslu profesionálně – vyhodnocovat, co je pro ně v tu kterou chvíli nejlepší. Například ona příprava dětí na chystané zákroky – v řadě našich nemocnic poslední dobou čím dál populárnější – se v českém prostředí ne vždy děje s potřebnou erudicí, citem a porozuměním pro dětskou psychiku a vnímání.

Studijní program, který se letos znovu rozbíhá a je oproti minulým běhům rozšířen o oblast doprovázení, směřuje k zavádění odborně erudovaných herních specialistů do tuzemské zdravotnické praxe, a tím je i příspěvkem k budoucí proměně systému – je jedním z kroků na cestě, která naše zdravotnictví povede směrem od hluboce zakořeněného paternalismu ke skutečnému respektu k principům tzv. family‑centred care, tedy péče, která na dětského pacienta pohlíží důsledně v kontextu jeho rodiny a rodině přiznává důležité slovo při rozhodování o podobě poskytované péče. Je dobrou zprávou, že se tak na mnoha místech v České republice již děje – často jde o nemocniční oddělení, která nepřitahují pozornost hlavních médií, což ale jejich práci na významu nijak neubírá. Mezi taková pracoviště patří například dětské oddělení v Orlickoústecké nemocnice, kde se principy péče zaměřené na celou rodinu dětského pacienta staly součástí každodenní péče už před mnoha lety; jistě se tak děje především zásluhou primáře MUDr. Luďka Ryby a jeho týmu. „Myslím, že by praxi moc pomohlo, kdyby se profese herního specialisty dostala do katalogu prací, protože nemocnice, kde už mají s herní prací dobré zkušenosti a herní specialisty v nějaké podobě zaměstnávají, by je pak už nemusely schovávat za jiné profese, jako je učitel, zdravotní sestra nebo ošetřovatelka, nebo by se nemusely spoléhat jen na sponzorské dary, ze kterých jsou dnes také někteří herní specialisté placeni – bylo by pak totiž možné vytvořit tabulková místa. Věřím, že by to rozvoji herní práce u nás moc pomohlo. Vím, o čem mluvím, já sám jsem na problém s financováním herní práce narazil,“ komentuje situaci MUDr. Ryba z Orlickoústecké nemocnice.

Zdroj: MT