Z vlastní iniciativy jsou nemocnice „skoro uakreditované“
Nemocnice je organismus, v němž se mnoho odborných zaměstnanců s pomocí mnoha znalostí a technologií zabývá řešením mnoha zdravotních problémů mnoha dlouhodobě či akutně potřebných. Takto je dána mnohorozměrnost problému i nesnadnost stručné odpovědi. Kvalita činností nemocnice může být totiž hodnocena z profesních hledisek provozních, odborných, organizačních, ale také z pohledu osobní spokojenosti pacientů i zaměstnanců. Vyhodnocovat lze kvalitu měřitelně, tedy objektivně, nebo subjektivně, pocitově. Pacient zpravidla obtížně hodnotí odbornou kvalitu, nejspíše až podle výsledku péče. Poněkud lépe se laik už průběžně orientuje v provozních a organizačních poměrech nemocnice, tedy jak procedury navazují, jak dlouho se kde čeká, kdo a jak se mu co říká a vysvětluje, čeho se třeba domáhat, ale také zda ho budí za pobytu už s rozbřeskem úklid, jaká je strava, jak je či není naplňováno jeho očekávání. To pak společně s úrovní komunikace, usměvavostí personálu, ale i dostupností parkování určuje pacientovu spokojenost a jeho dojem kvality. Pro urgentní situace může být často nejlepší nemocnicí ta nejbližší. I když ani to nemusí platit, má‑li jít o akutní výkony vysoce kvalifikované nebo superspecializované, za nimiž lépe vyrazit dále, lze‑li.
Odpovědně označit kvalitní nemocnici je objektivně možné, byť ne úplně snadné, asi jako stanovit kvalitní školu, kvalitní úřad, kvalitní vládu, kvalitní parlament, kvalitní obec či kvalitní rodinu. Cílem není tvorba žebříčků a hitparád, ale systematická práce na udržování a zvyšování úrovně zdravotních služeb v zájmu celkové ekvity, tedy srovnatelnosti standardů péče napříč všemi nemocnicemi. O dobrou kvalitu je potřeba se systematicky a vícerozměrně snažit a mnoho nemocnic tak zajisté činí. Ovšem ani po letech dotazů ministrům zdravotnictví jako zřizovatelům velkých státních nemocnic se mi nepodařilo získat jasnou instrukci, které akreditace jsou jako doklad kvality nemocnice požadovány povinně, které fakultativně a které případně nedoporučeny. Takže jsme z vlastní iniciativy skoro „uakreditovaní“, majíce akreditace laboratoří dle ISO norem, akreditace provozu dle české SAK, americké JCI, akreditaci radioterapie dle vídeňské atomové agentury, akreditaci Organizace evropských onkologických ústavů, pravidelné agenturní hodnocení spokojenosti pacientů i spokojenosti zaměstnanců, dohled fungující pacientské rady a potřeby pacientů statisticky analyzované v mezinárodním projektu INTENT. Provozujeme mnoho let Onkologické informační centrum, kde pilně vyřizujeme asi pětistovku e‑mailových, telefonických a kontaktních dotazů měsíčně. Na webu dáváme ve známost výsledky desetiletého přežití nemocných s nejčastějšími onkologickými diagnózami podle klinických stadií. Žádné žebříčky, pouze srovnání vlastní pozice s průměrem republiky.
To vše se může na vnímání kvality pracoviště projevit. Nebo nemusí. Máme být aktivní ještě více, nebo spíše méně? Protože i péče o kvalitu a její pravidelné hodnocení něco stojí. To od našich zřizovatelů zatím nevíme. Objektivní fokusovaná akreditace je však jen jedna věc, mediální obraz druhá, osobní zkušenost jednotlivce je faktorem třetím. Stovka úspěchů se moc nezapočítá, jedna negativní medializovaná informace je přebíjí. Nicméně o kvalitu zdravotní péče se snažíme trvale, přestože občas má někdo tam či onde i nějakou negativní zkušenost. Opakuji, že důležitější než hloupé hitparády nemocnic je rozumná snaha o ekvitu čili kvalitativně srovnatelnou úroveň péče. V praxi však občané více než sofistikované analýzy kvality nemocnic stejně hledají oporu ve známostech a kontaktech na někým doporučené lékaře. Tedy své záchytné body, kterých by se mohli držet ve víře, že v diverzitě zdravotnictví nalezli pro sebe či své blízké kvalitu maximální. Aniž mnohdy vědí, že náš systém umožňuje jako jeden z mála svobodnou volbu lékaře i zařízení. Konzumovat svobodu však nemusí být snadné. Já to mám po čtyřiceti letech lékařské praxe s orientací snazší.
Zdroj: MT