Zájem o komunikační témata narůstá

V rámci kontinuálního vzdělávání mladých onkologů byl i letos na programu Brněnských onkologických dnů, které se konaly od 10. do 12. dubna, interaktivní seminář vedený PhDr. Martinem Loučkou, Ph.D., ředitelem Centra paliativní péče a odborným asistentem na Oddělení lékařské psychologie Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. LF UK v Praze. I tentokrát byl zaměřen na komunikaci obtížných témat a setkal se s velmi aktivní odezvou posluchačů.

• Tento workshop pořádáte v rámci Brněnských onkologických dnů již třetím rokem. Mohl byste zhodnotit, kam se za tuto dobu posunul?

Již první rok nás překvapila účast a zájem. Původně byl workshop zamýšlen pro 40 lidí, ale první rok ho navštívila stovka zájemců. Účast byla zatím vždy velmi dobrá. Zdá se, že komunikační témata rezonují, obzvlášť mezi mladými onkology, ale řada lidí z publika jsou i starší věkové kategorie, takže mám pocit, že je to asi problematika, která se řeší.

• Nakolik se workshopy liší?

Vždy jsou trochu jiné z hlediska hlavního tématu. Poprvé jsme mluvili o sdělování nepříznivé diagnózy, loni jsme se zaměřili na to, jak komunikovat prognózu, tedy otázky typu „Kolik mám, pane doktore, času?“ apod. Zaměření tohoto semináře jsou přehnaná očekávání v situacích, kdy pacient čeká od léčby něco trochu jiného než jeho lékař. Řekl bych, že jde spíše o jakési leitmotivy, ale komunikační pravidla, na která se snažíme se vždy zaměřovat, se dají uplatnit v každé z těchto situací.

• V paliativní péči došlo za poslední roky k určitým posunům, jak je to s komunikací?

Těžko se to posuzuje, přemýšlím, podle čeho bychom ten posun poznali, protože v Česku zatím bohužel nemáme jakákoli data o kvalitě komunikace. To, co vnímám, že se mění, je zájem o tato témata. Pořádáme řadu různých seminářů a kursů, kde vidíme obrovský zájem napříč obory. Od účastníků kursů slýcháme, že takovéto možnosti dřív neměli. Z toho je zřejmé, že dnes je určitě víc příležitostí, jak se v komunikaci zlepšovat. Zároveň je mi ale jasné, že nějaká kulturní změna v tom, jak komunikujeme s pacienty, bude chviličku trvat, takže nemám přehnaná očekávání a vím, že po takovémto tříhodinovém semináři člověk okamžitě zásadně nezmění svoji praxi nebo se mu nepodaří na pracovišti, kde působí, okamžitě prosadit změny. Myslím si ale, že zájem je jakási záruka nebo indikátor toho, že v této oblasti je i nadále šance na výrazné zlepšení.

• V čem vidíte v současné době největší překážku k tomu, aby ke zlepšení komunikace docházelo rychleji nebo snáze?

Velké téma jsou podmínky, ve kterých má komunikace probíhat. Řada kolegů namítá, že by se jim velmi líbilo takovéto rozhovory vést a dodržovat doporučovanou strukturu, ale první doporučení při těžkém rozhovoru zní: najděte si klidnou místnost, kde si s pacientem a rodinou můžete sednout. Ale ve spoustě nemocnic takováto možnost není, i když i to se začíná pomalu zlepšovat. Další problém je samozřejmě čas a pak i jakási kultura na pracovišti. Lékaři, kteří se budou snažit postupovat trochu jinak než doposud, by za to neměli být nijak ostrakizováni, případně ve finálním stavu by měli mít nějakou zpětnou vazbu. Aby tedy např. vedoucí lékař přišel k mladšímu kolegovi a řekl mu, co udělal dobře, co by šlo udělat jinak… Důležité je předávat si zkušenosti mezi sebou, protože takovéto komunikační výzvy jsou často dost osamělou prací pro lékaře, který je na to sám a musí se s tím nějak poprat. Témata jako supervize se zatím stále moc nenosí. Takže by bylo skvělé, kdyby se podařilo změnit systémové podmínky a změny do kultury na pracovišti implementovat.

• Lze určit obory, kdy je tato změna nejpotřebnější nebo nejdůležitější?

Myslím, že ve všech oborech je to stejně důležité, a to nemyslím jako klišé. Závažné zprávy předáváte, ať jste neurolog, onkolog, pediatr, gynekolog, geriatr, praktik, je to opravdu napříč odbornostmi. Máme zkušenosti z kursů, které si vyžádali specialisté z rehabilitačního lékařství, z dětské medicíny apod., takže na oborovost v tomto případě nevěřím. Často vidíme, že se řeší zodpovědnost, tedy kdo má být tím, kdo pacientovi závažnou zprávu sdělí. Od praktiků slýcháme, že to mají být specialisté, specialisté říkají: „To vám praktik měl říct, když vás posílal k nám, co se s vámi děje.“ Myslím, že to není o nějakém alibismu, ale spíše o tom, pokud jsem ošetřující lékař nebo významný lékař v trajektorii pacienta, tak si musím být vědom, jak a co s nemocným do té doby již někdo komunikoval a co k tomu mohu přidat já.

• Tyto workshopy se konají pod hlavičkou mladých onkologů…

Pro mne je práce s mladými lékaři velmi osvěžující a motivující, protože tam je opravdu vidět, že oni ten zápas s vyhořením a cynismem opravdu ještě bojují a snaží se, aby to bylo tak, jak si představovali, že by to mělo být. Řada z nich má i zahraniční zkušenosti a dokáží tuto problematiku nahlížet s velkým zájmem, což nás těší a inspiruje.

Zdroj: MT