Dohled a dozor jednoznačně nefunguje na dostatečné úrovni

Poslední dvě velké kauzy, u kterých došlo k rozsudkům, jsou exemplárním příkladem. Úmrtí pacienta na urgentním příjmu FN Plzeň, kde dozorující lékařka odmítla přijít na výzvu mladé lékařky zkontrolovat EKG. Pacient mrtev. Druhým případem byla interna v Nymburku s primářem jako jediným atestovaným lékařem a 11 neatestovanými školenci. Opět to skončilo smrtí pacienta. Tyto případy se dostaly až před soud, protože pochybení byla tak závažná a s tak tragickými následky. Ale kolik je těch, na které se nepřišlo? Kolik je těch, kde došlo k pochybení, ale naštěstí neskončily tak tragicky? Dva zmíněné případy byly jen špičkou ledovce. Dozor a dohled v ČR jednoznačně nefunguje na dostatečné úrovni. Zákonodárci i lékaři podílející se na zákoně o vzdělávání jsou sice vedeni ušlechtilými cíli a myšlenkami, ale zákon nestačí. Zákon je papír. My potřebujeme změnu, která se promítne do dennodenní praxe, pokud chceme zmíněným fatálním případům předejít.

Dle mého nejlepšího vědomí a svědomí vidím potenciální řešení ve třech bodech:

• Začít řádně platit školitele. A to tak, že práce lékaře školitele v nemocnici se vyrovná výdělku lékaře v soukromé ambulanci. Pouze potom lze očekávat, že v budoucnu (nestane se tak hned) budou nemocnice saturovány dostatečným množstvím atestovaných lékařů, kteří budou moci (a budou motivováni) dozorovat mladší kolegy.

• Ministerstvo zdravotnictví (ale mohla by to být i jiná organizace – IPVZ, ČLK atd.) by mělo začít aktivně dozorovat a kontrolovat průběh vzdělávání lékařů. A adekvátním způsobem ho vymáhat, ideálně formou finančních sankcí, pokud akreditovaná zařízení nebudou plnit vzdělávací programy svých školenců.

• Změnou kultury. Musíme konečně opustit zcestnou, chorobně zakořeněnou myšlenku typu „hodíme tě do vody a nauč se plavat.“ A musíme přejít ke strukturovanému předávávání zodpovědnosti a kompetencí.

Aktuálně mám možnost sledovat, jak proces rezidentury vypadá v USA. Každý výstup od mladého lékaře (finální vydání diagnostického nálezu, propuštění pacienta z nemocnice atd.) musí být stvrzeno atestovaným konzultantem. Případná žaloba ze strany pacienta však není jediným motorem k této kontrole rezidentů, je jím i vnímání odpovědnosti za svoji práci a uvědomění si důležitosti svojí role školitele. V ČR se člověk až příliš často setká se staršími kolegy, kteří mu řeknou, že jeho taky nikdo nic neučil a musel se vše naučit sám. A tím se vracím k bodu č. 1 – za práci školitele má náležet adekvátní finanční odměna, je to totiž náročná práce.

Mladí lékaři jsou v podřízené roli, proto jejich možnosti obrany jsou velmi omezené v případech, kdy dozor/dohled nefunguje. Ozvat se nahlas znamená upozornit na něčí nepřípustné chování. To zejména v situacích personálního nedostatku skončí pokrčením ramen šéfa oddělení/kliniky nebo se vše otočí proti mladému stěžovateli. Proto taky často mladí lékaři raději odejdou z pracoviště a hledají lepší vzdělávací podmínky, případně už rovnou v zahraničí.

Náš spolek má v tomto směru mnoho informací o různých pracovištích po celé ČR, kdy se na nás mladí lékaři obracejí právě s těmito problémy a žádají o rady. Pár příkladů z našeho mailu: „Primář mě chce nechat samotnou na JIPce, protože nikoho nemá, já tam ale byla doteď jen týden.“ „Vedení nemocnice rozhodlo, že všichni jako stážisti musíme na urgentní příjem, přitom je to mimo naši odbornost a dohled není zajištěn.“ „Primář rozhodl, že k resuscitacím budou chodit pouze mladí, bez dozoru.“ „Chtějí mě přeřadit z pediatrie na LDN, protože mají málo lidí.“ „Na CT nás nechávají samotné po týdnu zaškolení, nálezy máme vydávat bez kontroly.“

Za sebe říkám, že v některých nemocnicích a na některých odděleních bych nechtěl ležet, když vím, jak to tam funguje.

O tom, jak se mají mladí lékaři bránit v takových situacích, jsme informovali na akci Den mladých lékařů v listopadu 2017. Zájemci se mohou podívat na reportáž na našem webu.

Zdroj: MT