Dermatologie je mimořádně vděčný obor

V lednu Univerzita Karlova udělila čestné doktoráty dvěma významným osobnostem světové medicíny – prvním oceněným je kardiolog prof. Salim Yusuf, druhým dermatolog prof. Thomas Ruzicka. Ten si během svého pražského pobytu našel čas i na rozhovor pro Medical Tribune. „Když se podívám dozadu na svou profesní kariéru, vidím spíše lineární vývoj než nějaké dramatické zvraty,“ řekl mimo jiné.

• Mohl byste přiblížit cestu, která vedla až k vaší současné pozici přednosty největší dermatologické kliniky na světě?

Pocházím z Prahy, ale s rodiči jsem odešel v roce 1965 do Německa, to mi bylo třináct let. Maturitu jsem udělal v Mnichově a začal jsem studovat medicínu v Düsseldorfu. Shodou okolností na tamější dermatologické klinice pracovali hned tři mladí čeští lékaři. Říkali, že je to dobré pracoviště a ať se k nim přidám. Poměrně snadno jsem se nechal přesvědčit. V osobnosti profesora Goerze jsem tam našel vynikajícího mentora – ten již tenkrát v dermatologii prosazoval molekulárně a imunologicky orientovaný přístup. To v té době nebylo vůbec běžné. Prof. Goerz také vedl moji doktorskou práci. Ta měla velmi slušný ohlas, takže jsem se následně nemusel o místo ucházet, ale byl jsem vyzván, abych zůstal na klinice, což jsem rád přijal. Po dvou letech jsem odjel do Kalifornie, kde jsem se věnoval molekulárnímu výzkumu. V Německu se předpokládalo, a dodnes se do určité míry předpokládá, že kdo chce udělat v medicíně akademickou kariéru, musí mít zkušenost se základním výzkumem, a to nejlépe v USA. Já jsem se tam zaměřil na mechanismy zánětu kůže, a to mi pak otevřelo dveře na nejvýznamnější a největší dermatovenerologickou kliniku na světě – tu mnichovskou. Pracoval jsem tak u jedné ze skutečných legend medicíny – profesora Otto Braun‑Falca. Z profesionálního hlediska to byl katapult – přibližně polovina z 35 německých kateder dermatologie je nebo byla obsazena lidmi z této dominantní školy. V té době jsem se také seznámil s profesorem Arenbergerem, což je asi nejvýznamnější český dermatolog a významná osobnost evropské dermatologie. Opravdu mě těší, že jsme si až dodnes dokázali udržet náš vztah, a to na odborné i osobní rovině.

• Jaké jsou jinak vaše vztahy s českou dermatologií?

Stále velmi blízké. V roce 1993 jsem se stal na třináct let přednostou kliniky v Düsseldorfu, kde jsem začínal. Tehdy jsme uzavřeli partnerství mezi Univerzitou Heinricha Heineho a Univerzitou Karlovou. To už se netýkalo pouze medicíny, ale i dalších oborů, jako například historie, sociologie, biologie nebo politologie. Organizovali jsme několik bilaterálních sympozií, z této doby se také datuje moje přátelství s profesorem Michalem Andělem. Postupně došlo k řadě výměn. Českých, ale i slovenských dermatologů do Düsseldorfu přijely desítky a stejné je to i v Mnichově, kam jsem se opět vrátil v roce 2006.

• Při těchto výměnách proudí informace převážně jen jedním směrem, nebo se něco učíte i od českých kolegů?

Nepochybně zkušenosti proudí oběma směry. Česká dermatologie patří mezi evropskou špičku, to určitě platí pro úroveň lékařů a jejich vzdělání. Možná se více potýká s finanční dostupností léčby. Ekonomické možnosti jsou v Německu přece jen lepší. Tento rozdíl se může prohlubovat spolu s tím, jak se nákladné léky dostávají do dalších indikací – nejen psoriázy a melanomu, ale nejnověji i atopické dermatitidy. Pokud jde o náklady na léčbu, sleduji tento vývoj s určitými obavami.

• Od roku 2006 jste přednostou Kliniky dermatologie a alergologie na Ludwig-Maximilian-Universität v Mnichově, což je největší kožní klinika na světě. Kam až si na tak obrovském pracovišti můžete dovolit jít ve specializaci?

Samozřejmě dál, než je obvyklé. Naše klinika má 150 lůžek a pracuje na ní 50 až 60 akademických pracovníků na plný úvazek. To dovoluje mít vynikající lékaře v každé subspecializaci dermatologie, ať už jde například o alergologii, histologii, operativní dermatologii, venerologii, onkologii nebo flebologii. V každé této oblasti je u nás někdo, od koho se jiní mohou učit. Jezdí k nám mladí lékaři, kteří chtějí vidět celé široké spektrum naší činnosti, a zůstávají zde několik týdnů nebo měsíců. Zkušenější kolegové pak přijíždějí třeba jen za jednou specializovanou metodou. Všechny vítáme, ať už jde o profesory, nebo pregraduální studenty z programu Erasmus. Vztahy naší univerzity s Univerzitou Karlovou navíc rozvíjí paní doktorka Daniela Hartmann, rozená Kulichová, která také pochází z Prahy a v současnosti patří k vynikajícím německým dermatologům.

• K vašim užším odborným zájmům patří atopická dermatitida. Co se v této oblasti v poslední době děje?

Zde podle všeho dochází k zásadnímu zlomu v podobě vstupu monoklonálních protilátek, respektive k tomuto zlomu již došlo. První z těchto léků, dupilumab, je už schválen. Inhibuje interleukin 4 a zprostředkovaně i interleukin 13. I tady se tak dostáváme k cílené léčbě, kde máme velmi přesnou představu, do jaké fáze imunitní reakce tento lék vstupuje. V klinických studiích SOLO 1 a SOLO 2 dupilumab prokázal zlepšení atopického ekzému o šedesát procent. Jde přitom o subkutánní injekci aplikovanou v intervalu dvou týdnů. Je to rozšíření našich možností, které je pro pacienta pohodlné. Druhým takovým lékem je inhibitor interleukinu 31 nemolizumab, o kterém jsme loni měli publikaci v New England Journal of Medicine. Tento přípravek také dosahuje výrazného zlepšení ekzému a je velmi účinný proti svědění kůže, protože se zdá, že interleukin 31 je centrálním mediátorem vzniku pruritu. Nové monoklonální protilátky považujeme za převrat srovnatelný s tím, co se odehrálo v léčbě psoriázy. U atopického ekzému je to první výrazná změna za posledních dvacet let, přesněji řečeno od roku 1997, kdy jsme v New England Journal of Medicine publikovali článek o účinnosti takrolimu.

• U dupilumabu se počítá s tím, že by jeho indikace mohla být rozšířena na další onemocnění, například na astma. Čím je to dáno?

Z klinického pohledu existuje syndrom označovaný jako atopická triáda. Ten zahrnuje ekzém, astma a atopickou rinokonjunktivitidu. Ty jsou spojeny především přes imunologickou odpověď zprostředkovanou Th2 lymfocyty, mediovanou právě interleukinem 4 a interleukinem 13. To je pak ten společný jmenovatel.

• Ekzém často patří mezi podceňovaná onemocnění. Podle vašich klinických zkušeností, jaký je dopad jeho závažnějších forem na kvalitu života?

Atopický ekzém ovlivňuje kvalitu života velmi dramaticky, a to se týká nejen pacienta, ale i jeho rodiny, zvláště u dětí. Má negativní vliv i na sociální život a třeba i na výběr povolání – pro řadu profesí je toto onemocnění limitující. Jeho prevalence je přitom vysoká, kolem deseti procent. I proto je tak důležitý současný nástup nových léků.

• Jste i dermatoonkolog. S podobnými pocity musíte sledovat i vývoj u melanomu…

Tam je posun opravdu obrovský a neočekávaný. V léčbě melanomu máme za sebou několik desetiletí frustrace, kdy naše naděje byly stále znovu a znovu zklamány. Sledoval jsem tento vývoj od začátku své kariéry a po 35 letech jsme na tom byli téměř stále stejně – respektive stále stejně špatně. V průběhu posledních pěti let ale došlo k dramatické změně. Do praxe se dostalo hned několik inhibitorů kontrolních bodů imunitní reakce – tzv. checkpoint inhibitorů. Máme i cílenou léčbu zaměřenou na mutaci BRAF, která se vyskytuje u asi poloviny nemocných s melanomem. Co nyní sledujeme, je kombinace těchto léků. Na naší klinice máme studii i s trojkombinací, kdy hodnotíme podání inhibitoru PD‑1, inhibitoru MEK a inhibitoru BRAF. Léčíme 350 nových nemocných s melanomem ročně. Máme řadu pacientů, u nichž bych dříve nepředpokládal, že přežijí několik týdnů, a dnes mají velmi velkou šanci přežívat dlouhodobě a s dobrou kvalitou života.

• Na co jste docela normálně zvědavý?

Jsem zvědavý na to, jak to dopadne právě s melanomem. Poprvé očekávám, že bude vyléčitelný, a to v průběhu několika málo let. Moje obrovská skepse se změnila ve velký optimismus.

• Dermatologie je tedy obor s velkými nadějemi?

Ale on to byl vždy velmi nadějný obor. Z mého pohledu jde o specializaci, kde jsme zaznamenali v posledním čtvrtstoletí největší dynamiku. Posunuli jsme se od toho, čemu se, někdy s nespravedlivě hanlivým přídechem, říká mastičkářství, směrem k systémové léčbě. K tomu patří retinoidy, imunomodulační léky, jako je cyklosporin, cílená léčba u psoriázy a nově u atopické dermatitidy a také explozivní akcelerace v dermatoonkologii. Klišé, že dermatologové dokáží diagnostikovat a velmi sofistikovaně popisovat, co vidí, ale už to nemohou léčit, dávno neplatí. Je to mimořádně vděčný obor. Je vděčný pro pacienta, protože sám vidí výsledky léčby, a je vděčný i pro lékaře. A je to obor velmi rozmanitý a široký – sahá od čistě estetických problémů až po těžká autoimunitní onemocnění a zhoubné nádory. Obsahuje i operativní složku, polovina našich pacientů podstupuje chirurgický zákrok. Léčíme přitom všechny, od novorozených dětí po nemocné v těch nejvyšších věkových kategoriích.

• Kdy nejsilněji cítíte při své práci uspokojení?

Pocit uspokojení mám velmi často, u řady nemocí. Vyplývá ale i z vědomí, že na naší vysoce specializované klinice můžeme léčit, a také úspěšně léčíme, i ty pacienty, pro které jsme poslední naděje.

• Máte tři syny, je na obzoru dermatologická dynastie?

To nehrozí. Synové ještě studují. Jeden chce být skladatel, dva pokračují v medicíně, ale nechtějí dělat dermatologii.

• Jste čestným členem řady odborných společností, seznam vašich ocenění se na jeden list papíru nevejde. Co pro vás znamená čestný doktorát Univerzity Karlovy?

Velmi moc. Už proto, že jsem se narodil nedaleko odsud, v Soukenické ulici, sem do Karolina bych došel za pár minut pěšky. Má to pro mě velký emocionální význam, je to něco speciálního.

• Vaše čeština je bez stopy akcentu. Považujete se ještě za Čecha, nebo se cítíte jako Němec?

Já se cítím jako kosmopolita, tomu odpovídá i to, že jsem v letadle několikrát týdně.

• Když se podíváte zpět, byl to tedy tenkrát v roce 1965 správný krok, odejít do emigrace?

Samozřejmě v té době šlo o rozhodnutí rodičů, ne moje, ale bylo to rozhodnutí správné – žít v komunistické diktatuře pro nás bylo nepředstavitelné.

MĚLI BYSTE VĚDĚT…

Prof. Thomas Ruzicka Prof. Dr. med. Dr.h.c. mult. Thomas Ruzicka, FCMA, se narodil v Praze 12. ledna 1952. Maturoval v Mnichově v roce 1971 a ve stejném roce se zapsal ke studiu medicíny na Heinrich‑Heine‑Universität v Düsseldorfu, kde promoval v roce 1977 s obhajobou práce o Lyellově syndromu s udělením titulu doktor medicíny (Dr. med.) Od roku 1993 do roku 2006 byl přednostou Dermatologické kliniky Heinrich‑Heine‑Universität v Düsseldorfu a jeho profesní kariéra vyvrcholila v roce 2006 jmenováním přednostou Kliniky dermatologie a alergologie na Ludwig‑Maximilian‑Universität v Mnichově. Působil nebo působí v redakčních radách deseti vědeckých dermatologických časopisů včetně významného Journal of the American Academy of Dermatology. Za svoji výjimečnou vědeckou a organizační činnost byl jmenován v roce 2012 čestným členem American Academy of Dermatology. Čestné členství mu udělily také dermatologické společnosti maďarská, slovenská, česká, chorvatská, lotyšská, litevská, polská, bulharská, skotská, izraelská, srbská, rumunská, rakouská a tchajwanská.

Je čestným doktorem Univerzity v Szegedu, Univerzity ve Vilniusu, Univerzity v Užhorodu a Univerzity v Kirově. V roce 2008 byl zvolen členem Německé akademie věd Leopoldina. Tři roky je členem České lékařské akademie. Thomas Ruzicka je autorem 15 knih, více než 950 originálních článků a více než 700 abstraktů, přednášek a posterů. Předmětem jeho vědeckého zájmu je dermatologická onkologie, fotodermatologie, alergologie, problematika kolagenóz a proktologie. Ve vědecké oblasti se zabývá kožními záněty, nádory a vztahy mezi těmito onemocněními.

Zdroj: MT