Neumíme se ptát po životním příběhu a hodnotách člověka

Oddělení, které vede, je proslulé nejen mezi zdravotníky, ale hlavně mezi nemocnými a jejich rodinami svým kvalitním odborným a zejména lidským přístupem, který stále ještě v řadě našich zařízení chybí.

• Co by se mělo v naší společnosti v péči o geriatrické pacienty změnit?

Domnívám se, že by se obecně dalo říct, že potřebujeme změnit vztah ke staršímu člověku, vztah ke stáří jako takovému, ke svému vlastnímu stáří. Nechtěla bych nějak uměle idealizovat stáří nebo s neupřímným patosem připomínat společnosti moudrost a životní zralost starého člověka, protože člověk se zralým a moudrým nestává automaticky jenom délkou svého života, ale především způsobem svého života. Na druhou stranu je ochuzením společnosti chápat staršího člověka jako člověka druhé kategorie, žádný přínos od něho neočekávat, přemýšlet nad ním jen jako nad předmětem péče, zdrojem organizačních komplikací a ohrožením ekonomické situace rodiny a společnosti. Péče o starého člověka, který se stal pacientem s plně rozvinutou geriatrickou křehkostí a nemohoucností, je jistě péčí v mnoha směrech náročnou. Bude poskytována v jiné atmosféře, pokud bude výrazem mého vztahu k tomuto člověku, než když bude pouze řešením mého problému. Každý (i křehký geriatrický) pacient potřebuje být „živým“ člověkem tváří v tvář pečujícímu, ne pouze neživým předmětem jeho péče.

• Co stále neumíme udělat pro důstojné stáří a umírání?

Nejprve je třeba si ujasnit, co chápeme pod pojmem důstojné stáří a umírání. Řada lidí si může představovat, že důstojné stáří je zajištěno tím, že babička má navařeno, uklizeno, má novou televizi, na kterou může koukat celý den, a rodina se každý týden zastaví na návštěvu. To opravdu není málo. Velká část starších lidí bude s takovým způsobem života spokojená a vnitřně naplněná, ale jiná část starších lidí bude frustrována, že od nich nikdo už nic nečeká, nejsou nikomu potřební, jejich existence nemá smysl, protože jsou jen přítěží své rodině. Řekla bych, že pro to, co řada z nás považuje za „důstojné“, používá současná paliativní medicína pojem kvalita života. Potřebujeme, aby náš život v žádné své fázi (ani ve stáří, v nemoci nebo umírání) pro nás neztrácel kvalitu, kterou každý z nás bude vidět v něčem jiném. Naše oddělení doprovází řadu těžce nemocných v jejich umírání, snažíme se vytvořit bezpečnou a přijímající atmosféru, mírnit jejich utrpení a vytvářet prostor pro přítomnost jejich blízkých. Námi vytvořené podmínky můžeme asi hodnotit jako důstojné, což ovšem nutně nevede k tomu, že se každý umírající člověk cítí u nás důstojně a vnitřně pokojně, jeho prožívání je utvářeno životním příběhem, který si nese s sebou a v umírání ho dovršuje. Možná je to odpověď na otázku, co neumíme… Nejsme zvyklí a neumíme se ptát po životním příběhu a hodnotách člověka, o kterého pečujeme, a potom se může stát, že se naše dobře míněná péče míjí s jeho reálným prožíváním.

• Co je pro dobře fungující geriatrickou paliativní péči nejdůležitější?

Pojem geriatrická paliativní péče je obvykle vztahován k situacím pokročilé deteriorace zdravotního stavu s plnou závislostí nemocného na péči druhé osoby. Zásadní je nepochybně správné zhodnocení stavu a stanovení reálného cíle péče, který by měl být všem zúčastněným srozumitelný. Účinné zacílení léčby na nejvíce vyčerpávající symptomy nemoci může zmírnit fyzický a psychický diskomfort nemocného, vytvořit prostor pro sociální kontakty a duchovní doprovázení na té úrovni, na které je toho pacient schopen.

• Na co by se rodina pečující o nemocného seniora měla zaměřit?

Péče o nemocného člověka je obvykle běh na dlouhou trať. Tomu by měla být přizpůsobena její organizace. Nemá smysl chvíli pečovat s maximálním nasazením a potom se zhroutit vyčerpáním a nepečovat vůbec. Pro nemocného člověka je velmi důležitá kontinuita péče, bezpečí a stabilita prostředí kolem, maximálně dosažitelné zachování jeho denních životních „rituálů“, jednotné srozumitelné vedení léčby s jasným vědomím, na koho se mohu obrátit, když se zdravotní stav zhorší. Pro pečující rodinu to znamená dobře rozložit síly pečujících, vzájemně komunikovat a předávat si informace, podle potřeby využít možnosti podpory terénních služeb, zapůjčení pomůcek, ekonomické podpory. Obvykle je někdo ten „hlavní styčný důstojník“, ale nikdo nemůže být pečujícím 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. Lze jenom doporučit, aby rodina měla dopředu alespoň nastíněný krizový plán postupu v případě vypadnutí pečující osoby například z důvodu náhlé nemoci. Důležitou roli tady může sehrát vstřícný sociální pracovník, který předá kontakty na terénní služby, půjčovny pomůcek, poradí s žádostí o příspěvek na péči, má přehled o možnostech odlehčovacích i dlouhodobých pobytových služeb v regionu.

• Jak důležitá je při vaší práci komunikace a důvěra?

Pro práci každého zdravotníka je nutná otevřená komunikace mezi ním a svěřujícím se člověkem, s ostatními spolupracovníky, s blízkými dotyčného. Ne vždycky je domluva snadná a rychle dosažitelná. Přiměřená důvěra v dobrý úmysl a snahu druhé strany je v medicíně nutnost, nemůžete někoho léčit, pokud vám nedůvěřuje, nebo naopak pokud jste vy přesvědčena, že vás obelhává.

• Jak je to s dáváním falešných nadějí?

Myslíte dávání falešných nadějí na přežití a uzdravení? Sdělování špatných zpráv samozřejmě nemá nikdo rád. Proces vyrovnávání se s nějakou závažnou situací (život ohrožující nemocí) je skutečně proces, není to elegantní skok z nevědomosti do informovanosti, ale tvrdě vybojovaná cesta. Není nutné zahltit nemocného při prvním setkání informací o celém rozsahu jeho onemocnění, na druhou stranu je nutné, aby to, co řeknete, byla pravda a bylo na ni možné v budoucnu navázat. Nemůžeme žít bez naděje, rozdrtilo by nás zoufalství, ale zklamání z falešné naděje je tvrdá rána vzájemné důvěře. Lež je velkou překážkou komunikace, uvádí nemocného do izolace, protože s blízkými, kteří se přetvařují, nemůže sdílet svoji reálně prožívanou bolest a úzkost, zůstane s nimi sám.

• Čeho se starší nemocní podle vašich zkušeností obávají nejvíce?

Obvykle bezmocnosti, odkázanosti na druhé – co s nimi bude, jestli nezatíží příliš rodinu, bojí se ztráty kontroly nad svojí situací a podobně.

• Stárnutí často provázejí přibývající choroby a člověk žije stále více s povědomím blížícího se konce. Jak v tomto období může žít naplněný a spokojený život i člověk, který není věřící? Jak najít klid a vyrovnanost?

Víra není automatickou zárukou klidu a vyrovnanosti. Ten, kdo se navenek hlásí k víře, z ní nutně nemusí vnitřně žít, víra také nechrání před povahovými chybami, rodinnými roztržkami atd., které působí utrpení. Zralý člověk prožívající pravdivě ve víře v milující přítomnost Boží svůj život je jistě bohatší o pevnou kotvu svého života, která mu pomůže zvládnout četné bouře, které s ním lomcují. Pokud se někdo s upřímným přesvědčením nehlásí k víře, nebrání mu to, aby podle svého svědomí žil lidsky zralý a plnohodnotný život. Nemám recept na dosažení klidu a vyrovnanosti, asi to není v běžném životě trvale možné, lidsky k nám patří krize, úzkost, bezradnost. Ovšem takové náročné životní období nás může posunout k lidské zralosti někdy více než období relativní pohody, není dobře snažit se je ze svého života vší silou vytěsnit.

Zdroj: MT