Hrozí českému zdravotnictví kolaps?

České zdravotnictví i přes všechny problémy funguje, a i kdyby dostalo víc než nynějších zhruba sedm procent HDP, bude to stále málo, dokud se systém nezefektivní. Levice volá k zodpovědnosti stát, aby přilil další peníze, pravicové návody vyzdvihují větší odpovědnost občana. Problémem začíná být nedostatek lékařů a sester v nemocnicích, dlouhodobým problémem je malá provázanost nemocniční a ambulantní péče, zatím neřešeným problémem návaznost zdravotní a sociální péče. Politici při nástupu slibují, předkládají koncepce, nebo alespoň záchranné plány. Jen málo z jejich slibů nakonec projde úspěšně Parlamentem, a tak zdravotníci i pacienti na řešení stále čekají. Současná situace svědčí o tom, že politici jsou vzdáleni realitě a neřeší, co by řešit měli. Zeptali jsme se odborníků: Jaké jsou podle vašeho názoru tři nejpalčivější problémy českého zdravotnictví, které je nutno řešit?

• Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc.,

rektor Univerzity Karlovy

Za tři nejpalčivější problémy považuji: 1. nedostatek zdravotnického personálu; 2. systém úhrady zdravotní péče, který není flexibilní a opožděně reaguje na aktuální potřeby; 3. kontrolu kvality a efektivity poskytované péče – např. nadbytečně indikovaná či prováděná vyšetření zejména v ambulantním segmentu, a naopak nedostatečně či s nízkou frekvencí prováděná vyšetření při monitoraci léčby.

• Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.,

místopředseda Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny PČR

TOP 09 pokládá za mimořádně důležité pokračovat ve zvyšování efektivity zdravotnického systému. K tomu by mj. mělo přispět především:

• vytvoření nové legislativní definice nároku pacienta na úhradu zdravotních služeb, která by mj. rozumně omezila zneužívání § 16 zákona č. 48/1997 Sb. určeného pro výjimečné situace a umožnila komerční připojištění na nadstandard;

• vyřešení organizace a financování péče, zejména na pomezí zdravotních a sociálních služeb, včetně paliativní, terminální a psychiatrické péče;

• naplnění obou novelizovaných zákonů o vzdělávání lékařů a dalších zdravotnických pracovníků cestou podzákonných norem a výrazného posílení kontrolní činnosti ministerstva zdravotnictví, které by bránilo obcházení vzdělávací náplně oborů na akreditovaných pracovištích.
  
  
  

• MUDr. Milan Cabrnoch, MBA,

konzultant ve zdravotnictví a sociálních službách

Politici nevycházejí z potřeb občanů, pacientů a zdravotnictví, ale ze svých populistických slibů voličům. Pokud mám vybrat tři problémy, vybírám nedostatečné financování, plýtvání a nedostatek koordinace a nedokončenou privatizaci.

Zdravotnictví je dlouhodobě podfinancováno. Nestačí každoroční drobné symbolické „přisypávání“. Potřebujeme skokově zvýšit rozpočet zdravotnictví. Nemohou to být veřejné prostředky, protože rozpočty jsou kvůli populistickým rozhodnutím přetíženy. Do zdravotnictví je třeba legálně vpustit prostředky soukromé. Jsou to finanční prostředky pacientů a finanční prostředky investorů. Pro vstup financí občanů je nezbytné stanovit tzv. „nárok“, tedy určit, co je hrazeno z veřejného zdravotního pojištění, a umožnit občanům legálně nakupovat, co hrazeno není. Pro vstup financí investorů je nezbytné zahrnout do kalkulace úhrad přiměřený zisk. To není, což vede k závislosti zdravotnických zařízení na dotacích z veřejných rozpočtů.

Druhým problémem je nedostatečná koordinace a návaznost péče. Nejsou dodržovány základní principy subsidiarity, specialisté vyšetřují a léčí pacienty, které by mohli léčit praktici, v nemocnicích se léčí pacienti, kteří by se mohli léčit ambulantně, pacienti jsou opakovaně a zbytečně vyšetřováni a paralelně léčeni více lékaři bez předávání informací. Už před deseti lety jsme měli zavést efektivní systém sdílení a předávání zdravotních informací a prosadit principy subsidiarity a návaznosti zdravotní péče.

Třetí, a zdaleka ne poslední problém vidím v nedokončené privatizaci zdravotnických zařízení. Nemocnice vlastněné státem, kraji či obcemi jsou opakovanými dotacemi a „odmazáváním dluhů“ z veřejných prostředků udržovány v neefektivní struktuře, z ryze politických důvodů je dlouhodobě blokována jejich restrukturalizace, nabízená péče neodpovídá potřebám občanů, a to vše za peníze daňových poplatníků. Erárem neustále dotované nemocnice za naše společné peníze nekale konkurují soukromým zdravotnickým zařízením a blokují potřebné změny v nabídce služeb občanům.

• MUDr. Martin J. Stránský, MD, FACP,

Kancelář Ombudsmana pro zdraví

Při porovnání efektivních zahraničních systémů zdravotnictví s tím naším je okamžitě jasné, že v ČR žádný skutečný neexistuje, ale musí se teprve definovat. Prvním úkolem je stanovení standardu zdravotní péče, tedy co, komu a kde se má poskytovat. Do té doby si může každý vše vysvětlovat (a nabízet) po svém. Stanovení standardu vytvoří prostor pro mimostandardní péči (ergo při současné absenci definice standardu znamená „nadstandard“ cokoli). Rolí státu je nabízet co nejlepší síť zdravotních služeb, na kterou se může každý spolehnout. Její kvalita ale úzce souvisí s širokou nabídkou nestátního sektoru již zmíněných mimostandardních služeb. Kvalita služeb poskytovaných ve státní síti se bude zvyšovat s tím, čím více lidí bude mít možnost připlatit si na mimostandardní péči a aktivně ji využívat (méně spotřebitelů z veřejného zdravotního pojištění při stejném rozpočtu). Existence více než jedné zdravotní pojišťovny nikdy prokazatelně nevedla ke konkurenci a úspoře jediného haléře. Dalším krokem proto je, aby pojištění pro státní péči zajišťovala pouze jedna instituce. Ostatní pojišťovny by se pak staraly o nabídku všech ostatních služeb. Třetí krok by se měl zavést ihned – bez ohledu na další možné změny: musejí to přeci být poskytovatelé zdravotní péče, kteří se rozhodují, s kterou pojišťovnou chtějí smlouvu, nikoli naopak. Jedině tak se rozbourá netransparentní monopolní status pojišťoven a vznikne skutečná konkurence na zdravotnickém trhu.

• MUDr. Pavel Vepřek,

iniciativa Zdravotnictví 2.0

Základním naším problémem je nedotažená transformace socialistického přídělového zdravotnictví do pluralitního systému financovaného veřejným zdravotním pojištěním. Klíč k řešení je ve větším vtažení občanů do hry stanovením jejich nároku zákonem, umožněním výběru zdravotní pojišťovny i podle ceny její pojistky a nastavením ekonomických stimulů k efektivnímu čerpání zdravotních služeb. Tomu všemu by měla sekundovat elektronizace zdravotnictví a maximální zpřístupnění informací.

Zákon by měl v souladu s Ústavou definovat proces vstupu zdravotních výkonů do úhrady z veřejného zdravotního pojištění a ustanovit jeho institucionální zajištění. Tím se zajistí průběžná adaptace zdravotnictví na vývoj medicíny a bude znám aktuální rozsah a obsah bezplatné péče. Otvírá to cestu k lepší kontrolovatelnosti poskytované péče a k transparentnímu přístupu k péči nad hrazený rámec. Konkurence ve výši nominální části dvousložkového pojistného bude motivovat pojišťovny k lepšímu hospodaření a posílí vazbu mezi ní a pojištěnci. Obnovení poplatku za pobyt v nemocnici spolu se zavedením poplatků při čerpání péče nad rámec léčebného plánu bude mít přínos psychologický i ekonomický. O tom, zda problémy budou řešeny, rozhodnou voliči. Buď budou chtít, aby o nich ve zdravotnictví rozhodovali jiní, nebo si řeknou o svůj díl odpovědnosti.

• MUDr. Martin Engel,

předseda Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů

Největším problémem českého zdravotnictví (nemocničního) je zdevastovaná personální situace. Pracovní podmínky zvláště v období cca po 15.30 jsou neudržitelné. Je však třeba tento stav chtít skutečně řešit. Zajištění nepřetržité péče o pacienty porušováním zákona není v civilizované zemi trvale možné. Dalším problémem je fakt, že za sedm procent HDP (českého) nelze delší dobu udržovat zdravotnictví na úrovni, na kterou jsme si všichni zvykli. Třetím problémem je fakt, že zdravotní systém nemůže být závislý jen na platbách od zaměstnanců a ostatní aby platili zásadně méně (OSVČ, stát za své pojištěnce).

• MUDr. Jiří Běhounek,

hejtman Kraje Vysočina

Můj názor je známý, opakovaně vyjadřovaný a nijak ho netajím. Musíme si začít říkat pravdu o nevídané roztříštěnosti poskytování zdravotní péče v ČR a naprosto chybějící provázanosti jejích jednotlivých typů. Není možné medicínu dělit na nemocniční a terénní, přičemž se následně potýkat s potížemi v zajištění péče mimo ordinační hodiny, v rámci tzv. pohotovostní služby. Zákonné normy jsou vágní, umožňují mnohostranný výklad, což je jednou z hlavních příčin obtížné cesty pacienta systémem a různých poruch v péči o něj. Další oblastí jsou roky řešené a stále nevyřešené způsoby financování především lůžkové péče a na ně navazující problémy s nedostatečným počtem lékařských i nelékařských zdravotnických pracovníků. S kapacitním zatížením a významem odborností nekorespondují platby za výkony, zohledňovány nejsou ani dramatické nárůsty nákladů především na léky. Fungování systému nepřispívá ani stálé odmítání elektronizace, která by přinesla transparentnost i zrychlení procesů, přestože v celé okolní Evropě jsou tyto postupy běžné. Trvalé odkazování na nebezpečí či kybernetické útoky k rozvoji a dalšímu posunu této oblasti nijak nepřispějí.

• Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

místopředseda Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu PČR; ředitel Masarykova onkologického ústavu

Tři problémy zdravotnictví jsou trvalé, byť pracně dokola objevované: LPR – lidé, platby, rozum. Lidé v něm zaměstnaní teď potřebují dokončení nových kvalifikačních pravidel pro lékaře i sestry i solidnost v dodržování podmínek pro práci, například zákoníku práce. Lidé péči konzumující potřebují lepší navigaci v chaotické struktuře a hojné nabídce zdravotnictví, ale i legalizaci volby doplácet si nad rámec hrazených služeb, léků a prostředků. Platby a úhrady, léty různě deformované, je třeba přepočítat a uvést do rozumnějších relací s užitím všech dat, která jsou leckde hojně k dispozici, leč nevyužívaná nebo i tajená. Z původní dvacítky tzv. zdravotních pojišťoven máme nyní sedm podle dvou zákonů a v regionální variabilitě. Je nejasné, v čem si na bázi povinného zdravotního pojištění vlastně konkurují, v čem naopak kartelují, zda je to žádoucí, nebo ne. Rozum znamená lépe vázat funkci na strukturu, hodnotit a předvídat dopady novinek (HTA), udržovat balanci mezi nákladovou efektivitou, zvládnutelným pokrokem a aktuální spokojeností konzumentů i producentů zdravotní péče, lépe odlišovat nezbytné od zbytného. A z pilnosti uvedu ještě další triádu trvalých úkolů typu 3 v 1 v našem funkčním, ale stále zaplevelovaném zdravotnictví. Ta zní: kultivovat, kultivovat, kultivovat.

• MUDr. Alena Dernerová,

místopředsedkyně Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu PČR

Největší problém vidím v podcenění lidského faktoru, je tady obrovský nedostatek zdravotních sester a lékařů. Dalším problémem je podfinancované zdravotnictví, z HDP oproti okolním zemím dáváme velmi málo, přitom poskytujeme péči na velmi vysoké úrovni. Problém je i v tom, že jsou tady situace, kdy nesoutěžíme to, co bychom měli, například kompenzační pomůcky. Cena je daná v číselníku – bylo by dobré provést kategorizaci, soutěžit a došlo by se k nižším cenám. Budu zpravodajovat na zdravotním výboru vzdělávání sester, mělo by se zjednodušit, to je jeden aspekt, druhý je, jak jsou sestry zaplacené. Jinak ve státních nemocnicích a v akciových společnostech. Lékaři mají vzdělávání už upravené, ale vůbec ne ideálním způsobem, další je, jak jsou zaplaceni. V zahraničí si vydělají více, situace je závažná, nevím, jestli nebude nakonec nutno přistoupit k umístěnkám. Politici přinášejí jen polovičatá řešení. Když se bude nabírat víc mediků, je otázkou, jestli přímá úměra nebude odcházet, zda bude stačit kapacita učitelů na vysokých školách. Zdravotnictví je Fénix, který nevstane z popela. Říká se, že je všechno v pořádku, ale neviditelně se prodlužuje objednací doba na vyšetření.

Když nejsou lékaři a sestry, zavírají se oddělení, tím pádem se zhoršuje péče o pacienty. Ještě k financování – mělo by být vícezdrojové, v Německu stát nakupuje přístroje, pojišťovny dávají na platy a kraj spravuje budovy. Myslím, že nazraje doba, kdy bude muset být komerční připojištění pro ty, kteří na to mají, tím pádem se nasypou do systému další peníze. Komerční připojištění by mělo být u zdravotních pojišťoven. Musí se konečně říct, že nemáme na to, aby všechno bylo zadarmo, je to ožehavé, ale doba k tomu jednou nazraje. Daň z tabáku a alkoholu by se měla dát do zdravotnictví na opravy budov. To je v plánu, až skončí evropské fondy, ale udělat by se to mělo hned.

• MUDr. Vít Kaňkovský,

místopředseda Výboru pro zdravotnictví Poslanecké sněmovny PČR

Jsem jednoznačně přesvědčen, že nejpalčivějším problémem zdravotnictví v ČR je v současnosti narůstající deficit zdravotnických profesí – lékařů, sester i dalších profesí. Řešit tento problém je naprosto zásadním úkolem, nechceme‑li v krátké době dospět ke kolapsu některých důležitých segmentů zdravotnictví. A není to jenom o zdravotnících v nemocnicích, je třeba řešit i nedostatek praktických lékařů a stomatologů, zejména na venkově. Dalším zásadním úkolem je zlepšení postavení zdravotníků, a to nejenom z hlediska finančního ohodnocení, ale i z hlediska pracovních podmínek, v tomto ohledu vidím jako nejdůležitější redukci nadměrné administrativní zátěže. Nadmíra administrativy je odvádí od jejich nejdůležitější činnosti, přímého kontaktu s pacienty. A do třetice – k zachování vysoce moderní zdravotní péče je třeba hledat cesty k dalšímu zefektivnění fungování českého zdravotnictví – zvýšení dohledu nad přímo řízenými organizacemi, aplikace centrálních nákupů, důsledné posuzování účinků a efektivity nových zdravotnických technologií a léků atd. Stejnou důležitost má i hledání dalších finančních zdrojů do zdravotnictví, například směřovat do zdravotnictví část výnosů z prodeje tabáku a alkoholu.

• Bc. Dagmar Žitníková,

předsedkyně Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče

Problémy jsou stále stejné. Přetížení, vystresovaní, nezaplacení zaměstnanci, kteří jsou zahlceni stohy zbytečných papírů. Výsledek této bilance se ovšem posunul. V českých nemocnicích akutně chybí personál, a to ve všech oborech. Lidé mají pocit, že světýlko na konci tunelu už neskomírá, ale že zhaslo. Stejně tak začínají zhasínat na odděleních nemocnic, kde chybějí zdravotníci. Důsledek? Pacient čekající na svoji léčbu, záchranka přejíždějící od nemocnice k nemocnici, nepříjemný personál, naštvaný pacient. Situace ve zdravotnictví se rapidně zhoršuje. Rozdíly mezi odměnami sester a ostatních zaměstnanců v nemocnicích – příspěvkových organizacích a obchodních společnostech strmě rostou stejně jako přetěžování všech. „Poslední mohykáni“ ztrácejí iluze a houfně utíkají. Léčba je v nedohlednu. Politici, a je jedno na jaké úrovni, nejdou k podstatě problémů, ale povrchně se tváří, že vše je OK, a přitom je systém na pokraji kolapsu. Nikdy jsme nebyli blíž rušení a privatizaci nemocnic. Komu to prospěje? Politici se chovají jako pasažéři na Titaniku. Loď se potápí a na horní palubě se tančí a zpívá. Paradoxem je, že pokud se najde někdo, kdo chce jednat a problémy řešit, ti ostatní ho tlumí. A co s tím? Jedinou možností jsou masivní finanční injekce do podfinancovaného zdravotnictví, srovnání odměn za práci – nastavení tabulkových platů a změna personální vyhlášky. Důrazně varujeme. Je pět minut po dvanácté, kolaps je na spadnutí. V mnoha nemocnicích může tamní oddělení položit pár sester.

Zdroj: MT