Jak je to s atestanty – pohled mladého lékaře

Dovolte mi, abych reagoval na článek prof. Svačiny O atestacích a vývoji lékařství u nás (http://www.tribune. cz/clanek/34880‑o‑atestacich‑a‑vyvoji‑ ‑lekarstvi‑u‑nas) a na související anketu Jak se v čase mění znalosti atestantů (MT 1/2015 str. A2). Uvedené články jsem si přečetl se zájmem – nejenže jsem se v nedávné minulosti snažil s pomocí sdružení Mladí lékaři prosadit některé změny v postgraduálním vzdělávání, ale především jsem sám zařazen v přípravě k atestaci z vnitřního lékařství.

S příkrým a nesmiřitelným hodnocením atestantů („Zbytek je často tragický, jsou to lidé, kteří na první pohled nemohou v klinickém oboru působit.“) by se jistě dalo polemizovat, nicméně pan prof. Svačina popsal hlavní problém současného vzdělávání správně – je to „rozkouskování vzdělávacího programu do spousty podrobností“. Stáže jsou naskládány do vzdělávacího programu systémem „od všeho trochu“.

Programy jsou složeny idealisticky, bez ohledu na jejich realizovatelnost a smysluplnost. Je obecně známo a mezi mladými lékaři donekonečna diskutováno, že absolvování těchto dílčích stáží na superspecializovaných pracovištích je zhusta bez přínosu. Lékaři, kteří za stáž často ještě platí, jsou využíváni jako pracovní síla na sepisování příjmů a propuštění, školitel se jim nevěnuje atd. Výjimky samozřejmě existují a patří jim velký respekt.

Další nezanedbatelná souvislost je osobní život – lékaři a lékařky, často s mladými rodinami, musejí mnoho měsíců dojíždět mimo svoje bydliště, což pravděpodobně na času a chuti učit se k atestaci nepřidá.

Těžko lze vysledovat, co vedlo k současnému marasmu. Základem určitě bylo schválení zákona č. 95/2004 Sb., zrušení systému dvou atestací a navazující změny, jenže vzdělávací program tvoří a schvalují akreditační komise zřizované ministerstvem zdravotnictví, které jsou složeny téměř výhradně z akademických funkcionářů jednotlivých oborů. Pokud si tedy akademičtí pracovníci stěžují na špatnou kvalitu vzdělávání, potažmo atestantů, je férové dodat, že právě oni mohli a mohou prosadit podstatné změny.

Tuto možnost měli při nástupu ministra Hegera do funkce a podle zpráv v médiích ji mají i teď, kdy je avizována nebo už probíhá další revize vzdělávacích programů. Podle mého názoru by bylo ku prospěchu pacientů a české medicíny vůbec, aby této možnosti využili v co nejširším měřítku.

V souvislosti se současným postgraduálním vzděláváním se nabízí více otázek: Nejsou vzdělávací programy překombinované? Opravdu platí, že čím více stáží na specializovaném pracovišti, tím lepší lékař? Není načase vyměnit kvantitu stáží za kvalitu? Neprospěly by i mladým lékařům z fakultních nemocnic povinné stáže na „periferním pracovišti“?

Zdroj: Medical Tribune