Diplom ze skvrnitého tyfu
Z tabla se umívá třicet dívčích tváří. Všechny vzorně upravené, límeček a čepec pečlivě naškrobený. U jednoho z portrétů je nenápadná černá stužka. Za starou fotografií se skrývá neobyčejně silný příběh - žádná jiná třída nekončila své studium tak tvrdou zkouškou jako ročník 1943 až 1945 České ošetřovatelské školy, Praha VIII. Bulovka.
Potřebujeme třicet sester. Hned.
Druhého května 1945 dopoledne se do Státního zdravotního ústavu v Praze dostalo přes padesát vzorků krve od nemocných vězňů z terezínské Malé pevnosti. Diagnóza byla rychlá - skvrnitý tyfus. Stejně rychlá byla i reakce epidemiologa Karla Rašky. Už ten samý den odpoledne poprvé vstupuje přímo do pevnosti, během války používané jako věznice pražského gestapa. Dost brzy na to, aby kolem něj ještě projela kára s posledními 53 popravenými vězni. Ve spolupráci s vězeňskými lékaři zjistil, že skvrnitým tyfem zde onemocnělo na tisíc lidí.
Vrátil se do Prahy a okamžitě začal organizovat pomoc. Ta by ovšem byla nemyslitelná bez kvalifikovaných ošetřovatelek. Do Nemocnice Na Bulovce 3. května tedy přišla žádost o třicet sester. Toto zařízení ještě bylo pod německým vedením, a tak zde zaměstnané sestry nebylo možné vyslat. Tehdejší představená, sestra Božena Maternová proto šla nazítří na internát a oslovila žačky ošetřovatelské školy, které se právě učily na své poslední zkoušky. Přihlásily se všechny - bez přípravy, bez očkování, většina to ani neřekla svým rodinám.
„Věděly jsme zcela přesně, jaké riziko to znamená. Měly jsme už všechno odpřednášené. Ve dvaceti letech si ale člověk nepřipouští, že by se mu mohlo něco stát. Klidně v takové situaci počítá s tím, že obětuje celý dlouhý život, to až k stáru lpí na každém dni,“ vzpomíná jedna z tehdejších studentek MUDr. Bohumila Czabanová. „Sestra Maternová nám řekla, že se máme co nejdříve dostavit do Státního zdravotního ústavu. Sbalily jsme si jen to nejnutnější, správcová ještě každé vydala tři uniformy a během půl hodiny jsme už stály na refýži. Na Václavském náměstí jsme chtěly přestoupit do přeplněné jedenáctky. Když se řidič dozvěděl, kam a proč jedeme, okamžitě tramvaj pro nás uvolnil. Od ústavu jsme pak jely autobusem,“ dodává MUDr. Czabanová.
První den ještě tým zdravotníků zůstal před branami věznice. Pět lékařů, šest dezinfektorů, studentky ošetřovatelské školy a další tři sestry z pražské vinohradské nemocnice, ti všichni vstoupili mezi nemocné až 5. května.
Komu pomoci nejdříve?
Nejhorší situace byla na IV. dvoře pevnosti. Na nádvoří ležela na hromadách naházena těla mrtvých, která již několik dní nikdo neodvážel. „Nevěděli jsme, kde máme začít, byla to hrůza do cel se podívat. Vzpomínám si, že jsem vystoupila na palandy, kde jsem se domnívala, že nikdo nebude, ale byli tam vězňové, kteří umírali. V nejednom případě se stalo, že nám vězni nevěřili, že jim jdeme na pomoc, a bránili se a kousali. Cely byly přeplněné, spousta vší, blech a kostry potažené kůží,“ popsala první chvíle tehdejší studentka Milada Sehrová. To, že se sestry jednomu vězni věnovaly dříve a druhému později, často znamenalo vytyčení hranice mezi životem a smrtí.
První opatření, které byl Raška nucen vyhlásit, byla přísná karanténa a zákaz odchodu z Terezína. Mezi vězni, kteří po řadu let k tomuto dni směrovali všechny své naděje, to vyvolalo pochopitelně nesouhlas. Malá pevnost se spolu s nedalekým ghettem postupně proměňovala v jeden velký lazaret. Situace se ještě zhoršila, když sem dorazily transporty s vězni z jiných koncentračních táborů, kteří byli několik týdnů na cestě v otevřených vagonech, téměř bez potravy a bez vody.
V prvních dnech se dařilo vykoupat, odvšivit a uložit do čistých lůžek až osm set lidí denně. Dívky pracovaly, dokud mohly. „Byla jsem přidělena na I. dvůr pro cely číslo 8 a 9. Byla jsem tam nejdříve sama, později jsme zde sloužily ve dvou. Bylo tam asi 120 nemocných vězňů. Většina z nich se nemohla ani hnout. Staraly jsme se hlavně o jídlo, protože se jednalo o nemocné, kteří byli hrozně vyhladovělí. Některým jsme musely dávat jídlo hodně opatrně, protože byli zvyklí jíst tak dvakrát za týden. Při tom jsme rozdávaly léky, píchaly injekce a převazovaly rány. Snažily jsme se hlavně o to, aby tito lidé přišli co nejdříve k odvšivení,“ vzpomínala jedna ze žákyň Danica Derflerová.
„Velmi jasnou vzpomínku mám na situaci, kdy se vězni vrhli na zásobu potravin. Kdosi nás poučil, že jejich realimentace musí být pozvolná, aby se jejich stav nezhoršil. Tomu někteří nerozuměli, někteří nedovedli pochopit, a tak házeli kameny a konzervy na nás, sestry. „Mařenka Střílková byla tehdy opravdu ohrožena,“ uvedla další ze studentek Jarmila Bělobrádková. I jí se ještě po letech vybavovaly za masou lidí konkrétní tváře. „Pamatuji se na vězně, který ležel v baráku na posteli u dřevěné zdi, a ta byla poseta skvrnami - zabitými štěnicemi. Vytvořil si z nich mapu s vyznačením velkých evropských měst. Všude tam se chtěl po válce podívat. Jenže pak jsme ho za několik dní vytahovaly mrtvého z baráku.
Slyším-li i nyní po tolika letech slovo štěnice, vždycky si vzpomenu na Terezín. Hned první noc jsem tam byla tak pokousaná, že kromě velkých pupenů jsem otekla celá, špatně se mi dýchalo,“ uvedla.
Zdravotníci byli brzy blízko vyčerpání, na pomoc jim ale přišla sovětská polní nemocnice - 13. května dorazil armádní zdravotnický vlak. Tato pomoc byla skutečně masivní - jen lékařů bylo padesát. Počet nemocných tyfem kulminoval v druhém květnovém týdnu, kdy bylo hlášeno sedm set nových případů. Celkem zemřelo od poloviny března do poloviny května 735 vězňů z Malé pevnosti. Skutečný počet obětí byl určitě větší - řadě nakažených se podařilo z Terezína odejít a podlehli nemoci jinde. Těžiště pomoci se postupně přeneslo do ghetta.
Dívkám se během studia dostalo nadprůměrného vzdělání. Jistě za to mohlo i to, že vysoké školy byly zavřené, a tak univerzitní učitelé nelitovali svého úsilí na výuku sester, ostatně řada ze studentek směřovala ke studiu medicíny. Učily se, že sestra má pomáhat každému potřebnému, bez ohledu na národnost, rasu nebo víru. Zdá se to samozřejmé. V Terezíně to ovšem tak zcela jednoznačné nebylo. „Jednou, bylo to na začátku našeho pobytu, jsem se šla navečer sama projít kolem pevnosti. V příkopu ležel člověk, s nímž si zřejmě někdo vyřídil svůj účet. Všimla jsem si ho, až když jsem stála nad ním a když šeptal: ,Schwester, Schwester, Hilfe!` Okamžitě jsem byla u něho, ale pak jsem si to rozmyslela a odešla. Byl to Němec, nepomohla jsem - ale také na to nikdy nezapomenu. Nebylo to dobré rozhodnutí,“ vzpomínala Jarmila Bělobrádková. Podobnou vzpomínku má i Bohumila Czabanová. „V jednom pokojíku byly zavřené německé sestry. Ruští vojáci, kteří se v divizní terezínské nemocnici na Krétě také léčili, se na ně začali dobývat. Snažila jsem se jim v tom zabránit. Doktor mí říkal, ať je raději nechám, ale já jsem protestovala: ´Vždyť třeba zrovne tenhle měl včera splenektomii´. O ty sestry mi tehdy nějak nešlo, jen jsem měla strach, aby si ti vojáci neublížili.“
Zkoušky přímo v Terezíně
Třicátého května byl pro studenky důležitý den - přímo v Terezíně dělaly závěrečné zkoušky. Byl u nich přítomný nejen učitelský sbor jejich školy, ale i lékaři, kteří se podíleli na likvidaci epidemie. Uspěly všechny. Od té chvíle si mohly říkat diplomované sestry. Mezi jejich povinnosti však nyní patřilo i starat se kolegyně, které samy onemocněly. Nejhůře na tom byla Božena Jandlová, nadaná dívka, která byla jakousi neformální mluvčí celé skupiny. „Ošetřovala jsem ji, téměř jsem se od ní nehnula. Bobina se bála být sama. Průběh její nemoci byl od počátku velmi zlý. Příznaky její nemoci se zcela vymykaly mým malým zkušenostem sestry. Sice jsem pilně studovala z knih, které jsem si během války opatřovala, teoreticky jsem znala ledacos, prakticky ale velmi málo. U nemocné se záhy dostavily poruchy životně důležitých funkcí a naše léčebné možnosti byly malé. Lékař, který měl chvíli volno (a bylo jich málo, lékařů i chvil), rád poradil, ordinoval, ale chvíle, kdy byl u nemocné, byly krátké. U děvčete zůstala sestra. Na ní bylo, kdy, v který okamžik se rozhodne pro injekci léků, jak se jí podaří snižovat vysokou horečku, jak bude uklidňovat halucinující Bobinu,“ vyprávěla Jarmila Bělohrádková.
Božena Jandlová zemřela 17. června 1945. Onemocnělo ještě dalších pět jejích spolužaček, ale ty se vyléčily. Některým však zůstaly dlouhodobé následky.
Poslední pacienty převzala nemocnice v Litoměřicích 9. července. Repatriace vězňů ale byla ukončena až koncem srpna. Mezi oběťmi epidemie byli i zdravotníci. Zemřelo patnáct lékařů, patnáct ošetřovatelek a třináct pomocníků odvšivovacích stanic z řad bývalých vězňů ghetta. Zemřeli i čtyři členové České pomocné akce, kromě Boženy Jandlové mezi nimi byla i další diplomovaná sestra Ludmila Fajcová z vinohradské nemocnice
Možná nejpozoruhodnější na celém příběhu ročníku 1943 až 1945 je, že když se dívky po třiceti letech sešly, zjistily, že všechny do jedné pracují ve zdravotnictví. Většina z nich jako sestry, některé jako laborantky, jedna vystudovala psychologii, tři další medicínu. O podobných výsledcích své práce si ti, kteří dnes budoucí sestry připravují, mohou jen nechat zdát.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2008, strana B8
Zdroj: