Zveřejňování smluv – nikoli politický požadavek, ale zákon

Koalice soukromých lékařů (KSL) před časem vydala právní stanovisko, že ministr zdravotnictví není oprávněn uložit zdravotní pojišťovně ani poskytovateli zveřejnění smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb. Zdravotní pojišťovny nemají podle KSL právní povinnost plošně zveřejňovat smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb. „Poskytovatelé nejsou povinni zveřejňovat své smlouvy o poskytování a úhradě zdravotních služeb, a to ani na individuální žádost,“ píší zástupci Koalice soukromých lékařů ve svém stanovisku.

Zcela jiný názor má na tuto problematiku JUDr. Ondřej Dostál, který se zveřejňováním smluv dlouhodobě zabývá. Poukazuje na to, že povinnost zpřístupnit na žádost občanů informace ukládá zákon č. 106/1999 Sb., nikoli ministr nebo ministerstvo. Výkonná moc je zákonem vázána a ministr je ve svém resortu povinen zajistit dodržování zákona.

„Jde‑li o zdravotní pojišťovny, ministerstvo má kompetenci vykonávat nad nimi kontrolní činnost, přičemž soustavné neplnění informační povinnosti může být hodnoceno jako závažný nedostatek v činnosti zdravotní pojišťovny. Jde‑li o poskytovatele přímo řízeného ministerstvem, například fakultní nemocnici, má ministr právo, ba dokonce povinnost zajistit, aby informační povinnost plnila (např. jde‑li o smlouvy s dodavateli či ceny nakupovaných komodit). Zákon se vztahuje i na další veřejné či veřejně vlastněné poskytovatele,“ říká JUDr. Dostál a dodává: „Nejsem si vědom toho, že by ministerstvo či pan ministr hodlali ukládat zveřejnění smluv soukromým poskytovatelům, pokud vím, je tato povinnost uplatňována vůči veřejným pojišťovnám.“

ZP nemají povinnost zveřejňovat plošně

Koalici soukromých lékařů se nelíbí myšlenka, že by zdravotní pojišťovny zveřejňovaly smlouvy plošně. „Pojišťovny opravdu nejsou povinny zveřejňovat smlouvy plošně, to je věcí teprve připravované legislativy o registru smluv, současný zákon předpokládá zveřejnění informací na žádost. Každá z pojišťoven je jako veřejná instituce povinna zveřejnit smlouvu s poskytovatelem, případně všechny smlouvy včetně doplňujících informací, podá‑li si o ně kterýkoli občan žádost dle zákona č. 106/1999 Sb. Pokud občan tyto smlouvy obdrží, může je klidně dát do novin nebo vyvěsit na web,“ upřesňuje JUDr. Dostál.

Koalice soukromých lékařů dále tvrdí, že poskytovatelé nejsou povinni zveřejňovat smlouvy. „Argumentace ministerstva zdravotnictví, které svůj politický požadavek na zveřejňování smluv o poskytování a úhradě zdravotních služeb obhajuje poukazem na judikaturu soudů ve správním soudnictví, není správná. Soudy rozhodovaly o individuálních žádostech o poskytnutí informací podle zákona č. 101/2000 Sb., o svobodném přístupu k informacím. O tento případ se v případě politického požadavku ministra zdravotnictví na plošné zveřejnění smluv o poskytování a úhradě zdravotních služeb nejedná. Závěry soudů proto nelze na takový požadavek ministra aplikovat, neboť právní úprava, ze které soudy vycházely, se na něj vůbec nevztahuje,“ říkají zástupci KSL.

Podle JUDr. Dostála jsou povinni zveřejňovat informace všichni poskytovatelé, kteří jsou veřejnými nebo veřejně vlastněnými poskytovateli (vč. například krajských nemocnic v právní podobě a. s.). „Pokud jsou soukromí, potom nejsou povinni, ale to je z hlediska utajení vcelku jedno, protože tutéž smlouvu může občan požadovat po druhé smluvní straně, zdravotní pojišťovně, která veřejnou institucí je.“

Hlavní výhrady JUDr. Ondřeje Dostála vůči stanovisku Koalice soukromých lékařů

"Politický požadavek“

Koalice soukromých lékařů tvrdí, že zveřejňování smluv je politickým požadavkem. Nejde o politický požadavek tohoto ani žádného jiného ministra zdravotnictví, jde o platný zákon. Politický požadavek na to, aby občané měli právo na informace a tedy možnost mluvit do správy veřejných věcí, byl vysloven již počátkem 90. let a je zakotven v čl. 17 Listiny. Znovu tento požadavek vyslovil Parlament ČR na přelomu tisíciletí a zakotvil jej do zákona o svobodném přístupu k informacím s dopadem na všechny veřejné instituce. Tento požadavek je dle mého názoru správný, neboť nelze férově nutit občany k placení povinných odvodů, pokud by jim nesvědčilo právo zjistit, co se s vybranými penězi děje. Současný ministr jen koná svou úřední povinnost, zasazuje‑li se ve svém resortu o naplnění pravidel, která stanovil zákonodárce a která opakovaně potvrdily soudy.

„Soudy rozhodovaly jen o individuálních žádostech“

Při práci se zákony může sice nastat stav „dva právníci, tři názory“ a ještě další názory mohou dodávat právní laici (máme svobodu projevu), ale konečné slovo má soud. Pokud se soudy opakovaně a dlouhodobě drží určitého právního názoru, lze předpokládat, že bude správný.

Zákonnou rolí nejvyšších soudů je tzv. sjednocovat judikaturu. Lze tedy očekávat, že pokud Nejvyšší soud shledal na straně zdravotních pojišťoven informační povinnost dle zákona č. 106/1999 Sb. i přes smluvně sjednanou mlčenlivost či obchodní tajemství, rozhodne tento soud i v budoucích případech obdobně a stejně budou činit i soudy nižších stupňů.

Konečně, Ústavní soud zastává názor, že jeho výroky jsou závazné nejen pro danou věc, ale i pro budoucnost, včetně tzv. nosných důvodů odůvodnění. Pokud ambulantní lékaři požadovali, aby byly názory Ústavního soudu v nálezu Pl. ÚS 19/13 „o zrušení úhradové vyhlášky 2013“ závazné pro MZ i při tvorbě budoucích úhradových vyhlášek, neměli by popírat trvající závaznost názorů Ústavního soudu na zveřejňování informací pojišťovnami, vyslovených například v III. ÚS 671/02.

Obecné komentáře a závěr

Zaměstnanecké pojišťovny nejsou soukromník

Zdravotní pojišťovny, zejména zaměstnanecké, ve svých vyjádřeních razí názor, že nejsou veřejnými institucemi, že jejich vztah s poskytovateli je vztahem dvou soukromníků a jeho obsah je věcí obchodního tajemství. Ačkoli tento názor neodpovídá platným zákonům, lékaři to tak zhusta vnímají, snad proto, že směrem privatizace pojišťoven opakovaně mířily různé reformní záměry. Tyto záměry však nebyly nikdy uskutečněny a zakotveny v zákoně, mj. asi i proto, že se žádnému z reformátorů příliš nedařilo vysvětlit, jak by se „veřejné peníze“ z odvodů daní a pojistného, pod státním donucením vybrané od občanů, v kase soukromé zdravotní pojišťovny mávnutím kouzelného proutku proměnily na „soukromé peníze“, se kterými by se svobodně podnikalo v režimu obchodního tajemství.

Samozřejmě, pokud by hypotetická reforma nastala, pojistné se stalo dobrovolným a spravovaly by je komerční pojišťovny, informační povinnost by neexistovala a ani by nebyla nutná – komu by se nelíbilo, jakou síť smluvních servisů pojišťovna nasmlouvala a za kolik, mohl by pojistku vypovědět a na péči si spořit třeba do slamníku.

V čím zájmu brojí zaměstnanecké pojišťovny proti zveřejňování?

Pokud jde o odpor ke zveřejňování smluv, Koalici soukromých lékařů do jisté míry chápu, jsme závistivý národ a málokdo je nadšený z představy, že si sousedi budou moci spočítat, kolik má. Fascinující však je, jaké úsilí věnují zaměstnanecké pojišťovny (jakožto veřejné korporace s jediným smyslem existence – sloužit zájmu pojištěnců) svým snahám o to, aby nemusely sdělit pojištěncům (svým výhradním živitelům), co za jejich peníze nakupují. Politologa by jistě zajímalo, zda rozhodnutí „neříkat pojištěncům nic“ padlo svévolně někde uvnitř pojišťovenské byrokracie, na úrovni ředitelů či ve správních radách (ve kterých aspoň dle zákona mají zasedat volení zástupci pojištěnců). Z pohledu právníka je pak kouzelné vést spor proti kolegům z pojišťoven – kteří jsou z mých povinných odvodů placeni za to, aby jakkoli zpochybnili, pokroutili nebo zdrželi mé zákonné právo dobrat se informací o osudu mých povinných odvodů…

„Doktoři musejí zveřejňovat a právníci nemusejí?“

Zákon platí pro obě profese stejně. Podstatné není, zda je dotyčný lékař, advokát nebo třeba úklidová firma, podstatné je, zda za své služby účtuje veřejnému sektoru. Poskytovatel‑lékař, pracující pro pacienty samoplátce či pro komerční pojišťovny, si může říci takovou cenu, jakou mu trh dovolí, a žádného zveřejňování se obávat nemusí. Naopak i advokát, pracuje‑li zrovna pro stát, veřejnou nemocnici či zdravotní pojišťovnu, se zveřejněním smlouvy a vyplacených peněz počítat musí, protože jde o peníze daňových poplatníků, vybrané povinně.

Pokud si tedy občan podá žádost na MZ, může zjistit, že si u mne objednalo stanovisko k zákonu č. 106/1999 Sb., že jsem měl DPP na 500 Kč/hod. před zdaněním, že jsem vykázal 21 hodin a odevzdal stanovisko o 45 normostranách (pokud bude chtít, zajisté od MZ dostane i to stanovisko samotné a může mi v něm hledat chyby). Stejně tak se může zeptat na odměny advokátů pracujících třeba pro Nemocnici Na Homolce a její dceřiné organizace, na odměny advokáta hájícího krajskou nemocnici u soudů či třeba na smlouvu advokátů ČLK, neboť i Komora by vzhledem k povinnému členství patrně vyšla jako veřejná instituce – ne však třeba na odměny advokátů Sdružení ambulantních specialistů, které je soukromoprávním spolkem.

Pokud by se lékaři chtěli zbavit rizika zveřejnění smluv a úhradových informací, nemá smysl si stěžovat na ministra, mohou ale například:

| Jako poskytovatelé uzavírat smlouvy pouze se soukromníky (samoplátci či komerčními pojišťovnami); co si kdo nasmlouvá za soukromé peníze, je jeho rozhodnutí a jeho věc.

| Nebo se nechat zaměstnat, neboť odměny zaměstnanců jsou přeci jen více chráněny před zveřejněním (nejde‑li zrovna o politiky a vysoké funkcionáře ministerstev).

| Nebo pomoci prosadit reformu, kdy by se zdravotní pojišťovny staly soukromoprávními institucemi, které by nehospodařily s veřejnými (povinně vybranými) penězi.

| Také by „pomohlo“ zrušit podstatnou část zákona č. 106/1999 Sb. včetně kusu Listiny, nebo přimět soudy k jejich výkladu v tom smyslu, že občané‑daňoví poplatníci nemají mít právo na účast na správě věcí veřejných a nemají mít právo si za tímto účelem opatřovat informace. Tedy že mají odvést daně a povinné pojistné, nic neřešit, po ničem nepátrat, „táhnout a srůstat“. Nejsem si jist, zda by to byl správný krok k efektivnímu zdravotnictví.

Zdroj: