Známe svého Purkyně? A sebe samé?
Útržky ze zápisníku zemřelého přírodovědce, vydané nakladatelstvím Academia a opatřené pestrým vějířem výkladových esejů pod titulem O duši Země a romantické vědě, jsou filosofickou úvahou, z níž "zeitgeist" 19. věku vane na sto honů. Zabývá se obecnými problémy poznání, jak je nám svět dán, hemží se úvahami o Bohu osobním i neosobním, Světovém duchu, ba i démoničnu. Zemi slavný vědec vnímá jako duševně-duchovní individuum, duch Země má podle něj osobní ráz, duši a duševní procesy vidí všude včetně atmosféry a vodstva. O objevy, pro něž se o Purkyněm učí i dnešní gymnazisté a medici, jako je formulace myšlenky buněčné teorie, Purkyňovy buňky v mozečku, Purkyňova vlákna v srdci atd., v práci nejde ani za nehet.
Na mysl se proto dere logická otázka, proč na takovou živou fosilii či knihu nápadně podobnou ptakopysku, jak se o ní vyjadřují sami její editoři, upozorňovat soudobé vědecké a lékařské publikum. Nejstručnější možná odpověď zní: právě proto. Jestliže jsem uvyklí vnímat učence 19. století včetně Purkyněho co světlonoše pokroku - ovšem ve významu, jak tomuto termínu rozumíme my sami -, dělají z něj informace, že filosofoval či někdy i za vlastní peníze usiloval o obecné blaho, typického blouznivce našich hor, jejž od definitivního zařazení mezi nenapravitelné podivíny zachraňuje právě jen ta věda. Nejenže si tento velikán nic podobného nezaslouží, ale skutečné pochopení jeho duchovní perspektivy vrhá světlo na dobu naši a dovoluje ji vidět jinak, než je nám leckdy milé.
Češi a německá romatika
Purkyňovým duchovním erbem je tak jako u všech našich obrozenců německá romantika. Aristokratická rekvizita v předchozí větě není náhodná. Četba autorů jako Fichte, Novalis či Schelling nevytrhla mladého Purkyněho z piaristického řádu a nezažehla v něm touhu věnovat se vědě jen proto, že poskytovala jiné, věcnější informace. V jistém smyslu to bylo právě naopak. Jestliže církevní prostředí bylo tou dobou už značně bezkrevné, mezi světskými intelektuály to vřelo. Francouzská revoluce je infikovala bacily svobody a rovnosti, jenže jedinou oblastí, kde mohli obě kýžené hodnoty nalézt a pěstovat, byl svět knih a intelektuálna obecně. V tradičních doménách šlechty - politice, vojenství a správě - si v tehdejších německých a rakouských zemích museli ještě dlouho nechat zajít veškeré kariérní choutky. Směs talentu, ambicí i frustrací studovaných synků ze selské a měšťanské vrstvy se pak postarala, aby to, co tak dobře právě oni ovládali - vědy, nauky, literaturu, umění -, začali vnímat jako světotvornou a světodějnou moc, jejíž ovládání a vykonávání zabalili do výraziva aristokratických gest.
Zkrátka, koho obdivuješ i nenávidíš zároveň, tomu se nakonec začneš připodobňovat. Ideovým výrazem tohoto životního postoje byl transcendentalismus, koncepce, podle níž se všechno důležité, co člověka poutá i osvobozuje, nenachází ve vnějším světě, ale v lidském nitru, a napojuje se na duševní mohutnosti v čele s rozumem. Byť byli jasně osvícensky ladění, zároveň pociťovali nostalgii po odvátém věku rytířských citů a čarovných okamžiků velkých mytologií; svírala je obava, že ze světa zmizí tajemství, krása a fantazie.
Jejich ideálem byl estét, jenž v sobě znovu spojí vědecky i společensky čím dál rozparcelovanější skutečnost. Měla se o to postarat transcendentální poezie, "vrchol dosažitelného vědění, v němž se věda proměňuje ve filosofii a ta zase v poezii jako vrcholný projev lidské racionality i citlivosti, který člověku dovoluje sáhnout až po poznání absolutna" (Břetislav Horyna, Dějiny rané romantiky). Jedině odtud je pochopitelné, proč i Purkyně filosofoval, psal verše a překládal díla světové literatury se stejnou vážností, s jakou se věnoval vědecké práci. Jedině odtud je srozumitelné, proč kupříkladu v literární pozůstalosti Boženy Němcové najdeme přírodovědné studie a proč z pera autorky díla, jako je Babička, vycházely běžně i takové věty, jako že kalcit se z roztoku sráží únikem oxidu uhličitého do atmosféry.
Duch při práci
Leč opusťme výšiny čistého ducha. Sestoupíme-li o patro níže, zjistíme, že Purkyně rozeznával i mezi přírodovědci pouhé vědce a umělce, což je praktičtější postřeh, než by se na první pohled mohlo zdát. Protože žil v éře geniálních vědeckých objevů, k nimž sám přispěl, a byl správným naturfilosofem, správně tušil, že nejsou dílem kupeckého zobecnění empirie, ale plodem fantazie, imaginace, ba i smyslu pro poezii. Karl R. Popper, tvůrce dnes všeobecně přijímané vědecké metodologie, tvrdí v podstatě totéž. Třebaže jsou Purkyňovi Zeměduchové empiricky nepodloženou spekulací, nelze přehlédnout, jak blízko mají k dnes živě diskutovanému a zdaleka už ne pouze spekulativnímu pojetí Země jako jednoho živého organismu, Gai Jamese Lovelocka.
Sestup o dvě patra níže pak idealistu Jana Evangelistu ukáže v ještě praktičtějším světle. První, co udeří do očí, je nasazení pro věci obecné, pro druhé. Jistě, usnadňoval mu je fakt, že vyšplhal opravdu vysoko, zatímco devadesát procent jeho bližních žilo tehdy v podřadných zaměstnáních a znatelné hmotné nouzi. Jenže nelze všechno jeho mecenášství a osobní finanční příspěvky do všemožných národních, vědeckých a pedagogických institucí nevidět také ve světle faktu, že mu nebyl přiznán nárok na penzi a musel pracovat do doby, dokud fyzicky stačil. Svorník a korunu zde však představuje vzdělání a prosazování jeho společenské role.
Byli to právě romantici, kdo společnosti doslova vnutil jeho prožívání jako spasitelského nástroje. Šlechta, pro niž se v průběhu dějin stalo znakem především její vlastní výlučnosti, je v této podobě mínila v podstatě uchovat. Marie Terezie z něj jako správný osvícený monarcha chtěla plebejským vrstvám odsypat primitivní čtení, psaní, počítání, drobet nutný pro jejich hladké začlenění do modernizující se společnosti. Ani průmyslová buržoazie rozhodně nevyžadovala pro pracovní sílu svých fabrik víc. Třebaže by si technický a civilizační rozvoj postupné rozšiřování vzdělání do lidových vrstev tak jako tak vynutil i bez romantiků, bez jejich přispění by se vše odehrálo v úplně jiném naladění.
Romantická posedlost lidem, v němž dřímá duch národního společenství, a vzděláním, které výlučně dělá člověka člověkem, to zkrátka viděla jinak. Jak naivní a marná nám dnes připadá Budeč pošetilce a vystudovaného lékaře Karla Slavoje Amerlinga, mladšího souputníka Purkyňova, tohle všenárodní učiliště a badatelna, tahle lidová univerzita pro každého, či jeho venkovské čítárny a večerní školy pro obyčejné lidi. S jakým pocitem hřejivé sounáležitosti si však také každý dnešní lékař i inženýr ostře a rád vybavuje ty své generační předchůdce, kteří v sobě patos vzdělání s jakousi odbornou noblesou a gruntem humanitního základu a leckdy aktivního vztahu ke kumštu nesli. Na jejich duchovní substanci se podepsali také Amerlingové a Purkyňové.
Co dál, doktore?
Duch neduch, je zjevné, že vědci "postižení" německou romantikou, ač ještě nevládli uměním randomizovaných, dvojitě zaslepených a placebem kontrolovaných studií a o psychických fenoménech v podstatě jen blouznili, nezvládali vůbec špatně duše vlastní i těch druhých. Teprve dnes především neuronální vědy a kognitivní psychologie vynášejí na světlo neuronální koreláty všeho, co romantici pokryli v rámci jejich transcendentální poezie i naturfilosofie. Nezdá se však, že by dnešní lékař či inženýr, intelektuál obecně s pomocí nových objevů dokázal pracovat s psychickou komponentou druhých i svou vlastní dramaticky lépe než mužové 19. století.
Není kupříkladu proměna lékaře z moudré a široce vzdělané autority, která pacienty nejen léčila, ale i vedla a orientovala, v údržbáře našich fyzických průšvihů a průvodce po životabudičích a vylepovacích praktikách našich nedokonalých těl pravým opakem toho, co by měl správný doktor dělat? Ač mu četba spisku páně Purkyňova v praxi bezprostředně nepomůže, inspiraci ke znovunabytí sebevědomí pro splnění role toho, kdo jako znalý orientuje a formuje mysl neznalých, jež byla pro romantiky skutečností samou, mu dodat může.
Zdroj: Medical Tribune