Zemřel průkopník IVF

V roce 2001 byl oceněn Laskerovou cenou, v roce 2010 získal Nobelovu cenu za lékařství a fyziologii – v obou případech za výzkum mimotělního oplodňování ženských vajíček (tzv. in vitro fertilizaci – IVF) a jeho realizaci v klinické praxi. Nyní, ve svých sedmaosmdesáti letech, po delší nemoci zemřel.

Jistě už tušíte, že řeč je o britském fyziologovi a embryologovi, prof. Robertu G. Edwardsovi. Zakladateli a průkopníku umělého oplodňování a inovátorovi v léčbě neplodnosti u lidí, jehož úspěchy umožnily léčbu problému, který trápí více než deset procent všech párů na světě.

Robert G. Edwards se narodil v roce 1925 v anglickém Manchesteru. Po vojenské službě ve druhé světové válce vystudoval biologii na Velšské univerzitě v Bangoru a na Edinburské univerzitě ve Skotsku, kde také v roce 1955 získal doktorát za práci na téma embryonální vývoj myší. V roce 1958 nastoupil jako vědecký pracovník do Národního institutu pro medicínský výzkum v Londýně, kde začal zkoumat proces oplodnění u lidí. V roce 1963 se přestěhoval do Cambridge. Byl profesorem na tamní proslulé univerzitě a v roce 1980 se stal ředitelem výzkumu na soukromé klinice Bourn Hall Clinic, kterou společně s Patrickem Steptoem založil a která se stala prvním světovým centrem pro léčbu neplodnosti metodou in vitro fertilizace.

Již v roce 1950, když Robert Edwards se základním výzkumem začínal, tušil, že oplodnění mimo tělo, „ve zkumavce“, může být tou správnou cestou řešení problému neplodnosti. V té době byly známy první pozitivní výsledky s in vitro fertilizací pohlavních buněk pokusných králíků, tedy s jejich oplodňováním v Petriho misce se živným substrátem. Edwards se rozhodl pro výzkum této metody u lidí. Ukázalo se však, že lidská vajíčka mají zcela odlišný životní cyklus než králičí. Nicméně nakonec vedla celá řada experimentálních studií, které Edwards se svými spolupracovníky prováděl, k objevům zásadním i pro člověka. Edwardsův tým objasnil mechanismy dozrávání lidských vajíček i regulační aktivitu různých hormonů, a určil, které stadium v cyklu dozrávání a uvolňování vajíček z vaječníku je pro oplození nejvhodnější. Zkoumal ale i spermie a odhalil podmínky, při nichž se aktivují a jsou schopny odevzdat své genetické poselství. První lidské vajíčko se Edwardsovi podařilo in vitro oplodnit až v roce 1969.

Počáteční úspěch odhalil další problém – oplodněné vajíčko se vyvíjelo jen krátce a buňky umíraly většinou již po prvním dělení. Edwards tušil, že by řešením mohlo být lepší dozrání vajíčka v přirozeném prostředí matky a že by plnohodnotnější vajíčko mělo větší šance na přežití. Hledal proto způsoby, jak bezpečným způsobem získat pro oplození nejvhodnější – dostatečně „zralé“ vajíčko. Řešení poskytla v té době nová, a jak se to v medicíně stává, s nedůvěrou přijímaná laparoskopická metoda. Jejím průkopníkem byl gynekolog Patrick Steptoe, který začal s Edwardsem spolupracovat. Laparoskopie umožnila pomocí tenké optické sondy a vnější kamery pohled do vaječníků a pomohla co nejšetrněji odebrat zralá vajíčka. Ta Edwards vložil do buněčné kultury a přidal sperma. Vajíčka se oplodnila a konečně zdárně probíhala raná fáze embryonálního vývoje, kdy se vajíčko dělí na stejné, nediferencované embryonální kmenové buňky a vzniká takzvaná morula.

Nakonec tak dvojice Edwards–Steptoe dovedla výzkum až k úspěšnému využití v klinické praxi, i když oba museli jako průkopníci nových cest ve svých oborech čelit velkému tlaku odpůrců z řad vědců a lékařů, ale i etiků či církve a četným snahám o úplné zastavení projektu.

Přes velmi nadějné výsledky se nakonec Medical Research Council rozhodl projekt dále nefinancovat. Jen finanční dar od soukromého sponzora umožnil oběma lékařům v práci pokračovat. Edwards a Steptoe zkoumali hormonální koncentrace mužů a žen, aby dokázali určit tu nejvhodnější dobu pro oplození a tím maximalizovat šance na úspěch. Pak je v roce 1978 navštívili Lesley a John Brownovi. Měli za sebou devět let marného boje s neplodností…

Díky technice in vitro fertilizace se nakonec dočkali vlastního dítěte i oni – 25. července 1978 se jim v severoanglickém Oldhamu narodila dcera Louise – první „dítě ze zkumavky“ na světě. Edwardsova vize se proměnila v realitu a nastala nová éra v léčbě traumatizující neplodnosti. Dnes se odhaduje počet lidí zplozených mimo tělo matky na více než čtyři miliony. Dlouhodobé studie prokázaly, že jsou stejně zdraví jako jejich vrstevníci. Umělé in vitro oplodnění je považováno za bezpečnou a účinnou terapii, nicméně výzkum a zdokonalování metody dále pokračují.

V prohlášení k Edwardsovu úmrtí se zdůrazňuje, že byl mimořádným vědcem a vizionářem, ale také úspěšným propagátorem nové metody, za niž bojoval v četných diskusích s mnoha odpůrci. A jeho přínos je v něm přirovnáván k vědeckým přínosům takových osobností, jako byli Darwin či Einstein.

Zdroj: Medical Tribune