Ze dna vede jen cesta vzhůru
MT: Jaké postavení má v současnosti dětská psychiatrie?
Ještě před několika lety byla psychiatrie na konci medicínských oborů a dětská psychiatrie až na konci psychiatrie jako takové. Od té doby můžeme pozorovat určitý posun. O dětské psychiatrii se více hovoří. Jestliže však existuje společenská poptávka po naší práci, měli bychom pro ni mít vytvořeny odpovídající podmínky. Pokud se nezlepší, nemůže nikdo očekávat, že kolegy tento obor přiláká. Lékaři, kteří se věnují dětské psychiatrii ambulantně, musejí často ještě k tomu provozovat „dospělou“ psychiatrii, aby se uživili. Přitom i ze strany České pediatrické společnosti zaznívají hlasy, že dětských psychiatrů je nedostatek, a pediatři tak nemají ke komu posílat své pacienty.
Je to ale medicínský obor na úrovni. Možnosti, které nabízejí dětská a dorostová psychiatrie, ale stále nejsou plně využívány. Pro nemocné dítě je však nejdůležitější, aby se do ordinace psychiatra vůbec dostalo, pokud možno včas.
MT: Můžete se zmínit o některých specifikách vašeho oboru týkajících se lůžkové péče?
Na rozdíl od dospělých nemocných děti vyžadují, aby se o ně staralo více personálu. Jinak musí být členěna struktura hospitalizovaných pacientů. Děti by měly být i v nemoci, pokud jim to zdravotní stav dovolí, vzdělávány. V naší práci jsme hodně závislí na postoji a spolupráci rodiny. Nemůžeme nahradit dobré rodinné prostředí a emoční vazby v rodině. Navíc se často setkáváme s dětmi, které k nám na léčení přicházejí z ústavní výchovy. Děti jsou součástí naší společnosti a působí na ně mnoho různých faktorů. Každé z nich ale reaguje na zátěž jiným způsobem. I když má dítě dobrou rodinu, může se u něj objevit patologie. Mylný je také názor, že naši dětští pacienti nevyžadují příliš fyzicky zdatný ošetřovatelský personál. Už jedenáctileté děti vyžadují při zvládání své afektivní dekompenzace asistenci čtyř zdravotníků. Navzdory různým opatřením, například pořádání kursů o zvládání neklidného pacienta pro naše sestry, nejsou při takových afektivních epizodách nepočetné ani pracovní úrazy zdravotníků.
MT: O výchovu dětí se stará rodina i škola, a pokud neplní svou roli, nastupují výchovné ústavy pro děti a mládež. Jaké je v tomto směru postavení dětské psychiatrické léčebny?
Hospitalizace v léčebně je většinou pokračováním již započaté ambulantní psychiatrické péče. Jedná se navíc o mezioborovou spolupráci u většinou hodně komplikovaných dětských a dospívajících pacientů. Mnohdy jsou ale představy o našich možnostech nereálné, protože my můžeme dítě pouze vyšetřit a naordinovat např. psychofarmaka, psychoterapii či jinou formu léčby. Je třeba si však uvědomit, že dítě dlouhodobě citově deprivované, bez emočního zázemí, bez vztahů v dobré rodině je v psychiatrické péči velmi náročné. Obecně se však dá říci, že u pacientů, jejichž psychické problémy se neřeší delší dobu, nemůžeme očekávat skutečně zásadní pokroky, i když se naše možnosti za poslední dobu výrazně zlepšily, hlavně v oblasti farmakoterapie. Dnes už je prokázáno, že mnohá moderní psychofarmaka mají neuroprotektivní účinek na mozek dítěte. Proto je důležité, aby dítě bylo posláno k psychiatrovi včas, aby mohla být neodkladně zahájena správná léčba.
MT: Mohla byste ve stručnosti představit léčebnu v Opařanech?
Dětská psychiatrická léčebna Opařany je největší dětskou psychiatrickou léčebnou v České republice. Nabízí strukturovanou a komplexní péči jak pro akutní stavy, tak pro pacienty vyžadující dlouhodobější hospitalizaci. Na čtyřech odděleních hospitalizujeme děti od tří do 18 let. Máme možnost diferencované péče podle věku, pohlaví, intelektu a diagnózy.
Kromě moderní psychofarmakoterapie, individuální i skupinové psychoterapie a léčebného režimu nabízí léčebna dále v rámci rehabilitačně-resocializačního centra rehabilitační programy – arteterapii, ergoterapii, fytoterapii, hipoterapii a pohybové programy, dále fyzioterapii a hydroterapii i socioterapeutické programy, jejichž součástí je využití čajovny, klubu, léčebných propustek do rodiny či náhradního výchovného prostředí i práce s rodinou. Mnoho volnočasových aktivit se nám daří zajišťovat i díky pomoci našich sponzorů. Spolupracujeme například s mezinárodním hnutím Stonožka – Na vlastních nohou. Jeho hlavní myšlenkou je práce, která by měla rozvíjet etické cítění dětí, ukázat a vysvětlit, co to znamená pracovat pro vlastní cíle, pomáhat druhým, nemocným, potřebným, kamarádům. Děti v několika zemích, včetně našich, proto malují vánoční přání, která se dnes prodávají již po celém světě.
MT: Léčebna je příspěvkovou organizací a jejím zřizovatelem je ministerstvo zdravotnictví. Co říkáte na spolupráci s jeho úředníky?
Od počátku devadesátých let, kdy proběhla delimitace z krajského ústavu národního zdraví, je zřizovatelem ústavu ministerstvo zdravotnictví. Pokud bych to měla hodnotit, cesta léčebny ke zřizovateli nebyla jednoduchá, ale pokud dnes něco převažuje, je to vstřícný přístup k nám.
V době, kdy jsem léčebnu převzala, existovaly různé názory na další osud léčebny. Museli jsme se vypořádat s ne příliš vstřícnými postoji zdravotních pojišťoven, zejména jedné z nich. Převládala představa, že zdravotní péče o psychiatrické pacienty není příliš nutná, a pokud přece jen nutná je, tak za velmi malou úhradu ze zdravotního pojištění. Dělalo nám nesmírné problémy obhájit naši existenci a zároveň se rozvíjet v duchu moderní doby. Nakonec jsme se propracovali do stavu, kdy ministerstvo zdravotnictví dalo najevo jistou vůli, že stát o takto specializované zařízení opravdu stojí. Jeho úředníci si uvědomují, že tu jsou i velmi nároční pacienti, o něž navíc žádné privátní zařízení nebude mít zájem. Jsou to – jak někdy říkám – selektovaní koncentrovaní psychiatričtí pacienti v širokém věkovém rozmezí, kteří k nám přicházejí z celé České republiky. Ročně máme asi 600 příjmů, přičemž průměrná doba hospitalizace je 90 dní.
MT: Jaká je struktura vašich pacientů?
Nejen u laické veřejnosti panuje zkreslená představa, že v dětské psychiatrické léčebně jsou samí chronici. Pravda je taková, že zhruba ze 40 % provozujeme péči akutní, která trvá do 50 dní, ostatní je tzv. doléčovací následná péče. Pokřivenost našeho systému dobře ilustruje fakt, že navzdory tomu, že poskytujeme velký objem akutní péče, zdravotní pojišťovny ji nezohledňují v celkovém nastavení hodnoty ošetřovacího dne pro následnou péči. Když nám přivezou dítě v akutním psychotickém stavu či po suicidiu nebo pacienta v silné afektivní rozladě, musíme ho hospitalizovat, provést rychlou diagnostiku a zavést příslušnou farmakoterapii nebo další léčebné postupy.
Nutno dodat, že Jihočeský kraj nemá vůbec dětská akutní psychiatrická lůžka. Dítě by muselo v systému lůžkové péče být hospitalizováno na dětských psychiatrických klinikách v Plzni, Praze-Motole nebo Brně. Máme dohodu, že pokud si nás rodina vybere, tuto péči regionálním pacientům poskytujeme. Ale bohužel se k nám dostávají i pacienti vyžadující akutní přijetí z jiných regionů, protože tam není akutní péče příliš dostupná nebo o víkendech, svátcích či mimo pracovní dobu akutní stavy nepřijímají.
MT: Zdá se, že obecné problémy s financováním zdravotní péče v České republice pociťujete velmi intenzivně.
Podfinancování pedopsychiatrické péče ze strany veřejného zdravotního pojištění je..........
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 26/2007, strana A12
Zdroj: