Zázraky kamene mudrců
Za trochu těžkopádným textem Johanna Baptisty van Helmonta (1577 až 1644), který je považován za zakladatele pneumatické chemie čili chemie plynů, se skrývá zřejmě první použití slova „gas“ tak, jak mu dnes rozumíme my. „Divokým duchem“ byl nazván oxid uhličitý. Označení plynu novým slovem byl čin revoluční, protože do té doby, a ještě i později, se pro plyny používal termín „vzduch“, což souviselo s aristotelskými elementy. Ještě ve druhé polovině 18. století najdeme dusík jako „zkažený vzduch“ nebo vodík jako „hořlavý vzduch“.
Kritik teorie čtvera elementů
Představme teď učence, jemuž se připisují objevy oxidu uhličitého i dalších plynů. J. B. van Helmont, rodák z Bruselu, nejprve studoval svobodná umění, později medicínu. O svých univerzitních studiích se však vyjádřil nelichotivě: „… léta, která jsem takto strávil, byla celkově neplodná…“ Po neplodných letech studia cestoval a posléze se oženil s bohatou nevěstou. Manželé se usadili ve Vilvoorde, kde se van Helmont cele věnoval medicíně a chemickým pokusům, a to do té míry, že „byl zcela ponořen do chemických operací ve dne v noci … sousedé ho sotva znali…“, jak o něm napsal současník.
Sousedé ho možná tolik neznali, učená Evropa však ano. Van Helmont byl dítětem doby, která byla pořád ještě zasvěcena alchymii, současně se však formovaly myšlenky, jež daly později zrod moderní chemii. V době van Helmontově se představy o složení hmoty opíraly o různé teorie, z nichž byla stále velmi vlivná ta, která vycházela z Aristotelových představ. Hmota měla být složena ze čtveřice elementů – vody, ohně, země a vzduchu. Podle van Helmonta, jenž měl k těmto představám kritický postoj, však byly základními elementy jen vzduch a voda. Oheň z elementů výslovně vyřazoval a země podle něj mezi ně také nepatřila. Vzduch zaujal van Helmonta do té míry, že se pustil do studia plynů, ovšem mimořádnou pozornost věnoval vodě, s níž provedl svůj proslulý pokus.
Úvahy o transmutaci hmoty
Van Helmont zasadil dvoukilogramovou (v přepočtu) vrbu do 90 kg země, kterou předem vysušil a všechno pečlivě zvážil. Pak rostlinu dalších pět let zaléval jen čistou vodou a shromažďoval spadané listí. Na závěr vše opět přesně zvážil a vyšlo mu 76 kilo navíc pro vrbu, zatímco země ubylo jen velmi málo. Odkud se vzal takový přírůstek dřeva? Učenec si na to odpověděl tak, že z vody, která se proměnila – transmutovala – ve dřevo.
Debaty o transmutaci vedli evropští učenci od středověku, přičemž se argumentovalo skutečně všelijak, například že tráva, kterou se živí dobytek, se transmutuje v jeho maso. Stejný omyl je vidět v experimentu van Helmonta, který samozřejmě netušil nic o fotosyntéze. Ovšem jeho pozorování bylo doslova vodou na mlýn alchymistů, který v té době začínal citelněji zadrhávat. Byl to jedinečný argument ve prospěch možnosti proměny kovů.
Van Helmont, třebaže byl věřící katolík, se pro své názory dostal do konfliktu s inkvizicí, v letech 1633 až 1636 byl vězněn a nesměl až do roku 1642 uveřejňovat své práce, takže část pozůstalosti vydal až roku 1648 jeho syn Francis Mercurius.
Testimonium a iatrochemie
Alchymie 17. století oplývala příběhy klasické transmutace např. rtuti ve zlato, která je popsána v úvodu Testimonia. Tehdy jim ještě mnozí věřili, dnes se to přijímá jako pohádka. Historikové vědy se jen pozastavují nad jedním momentem – hustota zlata je asi o třetinu vyšší než hustota rtuti, takže by se během popsaného procesu transmutace měl objem kovu o třetinu zmenšit. Toho by si mohl takový vědec, jakým van Helmont nepochybně byl, přece jen všimnout. Nestalo se; v jeho textu o tom není zmínka.
Van Helmont byl přívržencem učení Paracelsova a náležel k významným průkopníkům chemiatrie nebo známějším termínem iatrochemie. To byl směr, o jehož prosazení se zasloužil právě Paracelsus. Zjednodušeně řečeno šlo o to zapojit chemii do medicínské praxe. Van Helmont rozšířil tyto myšlenky od běžných sloučenin, které se začaly užívat v medicíně, na použití záhadného kamene mudrců pro léčení. Tomu je věnována významná část jeho Testimonia, kde najdeme pozoruhodné příběhy:
„Byl také jistý Ir, jehož jméno bylo Butler, … když u vězení na zámku Vilvoord držen byl, … a maje lítost s jistým františkánským mnichem … jenž byl také uvězněn a měl hrozivý erysipelas ve své ruce, jednoho večera, když nemocný mnich téměř zemřel, (Butler) rychle rozpustil jistý malý kámen ve lžíci mandlového mléka, a po chvíli odešel z místnosti. Ale řekl vězeňskému strážci, dej tohoto nápoje mnichovi, tolik, kolik toho dokáže (pozřít) najednou, a bude v pořádku během několika málo hodin; kterážto věc proběhla k největšímu obdivu strážce, a nemocný muž, nevědoucí, odkud na něj náhle zazářilo zdraví, zdál se nevědět, že vůbec něco požil. Neboť jeho levá ruka, předtím mohutně nateklá, splaskla, takže se nedala rozlišit od druhé. Následujícího jitra mne velcí mužové požádali, abych přišel na Vilvoord jako svědek jeho (Butlerových) činů: proto jsem navázal s Butlerem přátelství.“ Určitou nejasností je, proč Butler, prý známý, pobýval ve vězení. V líčení to budí dojem, že byl známý v dobrém smyslu, ale kdo ví, co se všechno dělo. Na druhou stranu, jak se zdá, se těšil jisté svobodě a po zázraku s mnichem i obdivu. Testimonium pokračuje:
„Krátce nato jsem viděl chudou starou ženu, pradlenu, která od šestnácti let svého věku nebo tak nějak laborovala s nesnesitelnou migrénou, byla za chvíli v mé přítomnosti vyléčena. Vskutku on (Butler) jen tak mimochodem, lehce, ponořil ten samý kámen do lžíce olivového oleje, hned malý kámen očistil tak, že ho olízl, a schoval ho … ale onu lžičku oleje nalil do malé lahvičky s olejem, načež přikázal, aby jednou kapkou byla pomazána hlava řečené ženy, která v tu chvíli vyléčena byla a zůstala v pořádku nějaké roky, což mohu dosvědčit.“
Van Helmont se prý dozvěděl, že tato věc je od Paracelsa, a poté, co tento div spatřil, „byl naplněn nadějí“. Musel však současně přiznat, že nebyl zvyklý na tento nový způsob léčení a neznal ho. Sotva něco dodáme, když nevíme, jaký kámen onen záhadný Butler měl. Následuje příběh obtížnějšího pacienta, vikomta z Gauntu, jenž trpěl těžkou dnou, ležel prý v zuboženém stavu na jednom boku, tělo deformované mnoha uzly. Teď už všudypřítomný Butler se zeptal van Helmonta, zda by chtěl, aby vyléčil tohoto mladého muže. Rozhovor pokračoval:
„Ale já (Helmont) jsem odpověděl: ‚On však (vikomt) je tak zatvrzelý, že spíš zemře, než aby vypil třeba jen jediný lék.‘ ‚Když je to tak,‘ řekl Butler, ‚nežádám jinou věc, než aby se každého jitra dotkl špičkou jazyka malého kamene, který vidíš. Tři týdny nato mu nech omývat denně bolavé i nebolestivé uzly jeho vlastní močí, a jdi svou cestou, a řekni mu s radostí, co jsem já byl pravil.‘ Šťasten vrátil jsem se do Bruselu a řekl mu (vikomtovi), co byl Butler pravil.“
Z toho, co jsme si zatím přečetli, se dá vytušit, že Butler pobýval stále ve Vilvoorde, otázka je, zda na svobodě, či stále ještě ve vězení. Rozhodně ho však van Helmont zahrnul do své lékařské praxe. Ale tak jednoduché to nebylo, jak nás o tom přesvědčí další část tohoto příběhu:
„Ale potentát odpověděl: ‚Jdi a pověz Butlerovi, že jestliže mi obnoví (zdraví), jak jsi byl pravil, dám mu tolik, kolik si bude žádat: ať dá cenu a já ji ochotně oddělím a nechám uložit, pro jeho jistotu.‘ A když jsem sdělil tyto věci následujícího dne Butlerovi, byl nesmírně popuzen a řekl: ‚Tento kníže je šílený, nebo je to nejapný žert, a je bídný, a tudíž já mu nikdy nepomohu, protože já nikdy nestojím o jeho peníze, nechci vydělat nebo být mu podřízený.‘ Ano, ani já jsem ho (Butlera) nedokázal přimět k tomu, aby udělal to, co sliboval, pročež jsem začal být na vážkách, protože předchozí věci, které jsem viděl, byly jakoby snem.“
Přesto van Helmont, jak se zdá, velké pochybnosti nechoval, zvlášť když mezitím jeho přítel, mistr sklářské hutě, žádal Butlera, aby mu pomohl od tloušťky, která ho velmi trápila. Léčení už známe – mistr dostal malý kamínek, který měl každý den olíznout nebo se ho aspoň rychle dotknout špičkou jazyka. Jak van Helmont napsal v Testimoniu, za tři týdny nabyl sklář normální postavy, „načež jsem začal opět věřit, že se ta samá věc mohla přihodit s výše řečeným dnavým knížetem.“
Pokračování Testimonia nabývá na dramatičnosti:
„Mezitím jsem poslal k Butlerovi pro prostředek v případě jedu, který mi dával jakýsi tajný nepřítel. Neboť jsem bídně chřadnul, všechny mé klouby byly bolavé a můj tep rychlý, až se nakonec stal nepravidelným, doprovázela to slabost mé mysli a vyčerpání mé síly. Butler, jenž byl jako předtím držen ve vězení, přikázal … přinést malou láhev olivového oleje, a když v něm byl jeho malý kámen smočen, poslal mi olej a nařídil mi, že mám jednou malou kapkou mazat jen jedno bolavé místo nebo jestli chci, všechna místa, což jsem činil, a přece jsem potom necítil žádnou pomoc…“
Jsme u záhady tajného nepřítele, který podával van Helmontovi jed. O žádném se neví, ani dál nepíše, takže se při veškeré úctě ke slavnému učenci vkrádají obavy spíš o stav jeho mysli než těla. Zato máme informaci, že Butler ordinoval i nadále z vězení.
Nedobrý van Helmontův stav působil na jeho manželku, měla bolesti ve svalech pravé ruky, kterou nemohla ani zvednout. Starost o manžela ji vyčerpávala, žena měla slabé nohy, které navíc mocně otékaly. Ale protože prý tyto otoky vznikly v důsledku žalu nad utrpením manžela, nebylo možné podat nějaký lék, dokud tento žal trvá. Přesto se o něco pokusila:
„Ona, vidíc, že Butlerův olej je u mne marný, a jsouc ochotna před jistými dámami zesměšnit mou důvěřivost, namazala svou pravou paži jednou jedinou kapkou onoho oleje, a ihned jí mohla volně pohybovat s původní silou, všichni jsme obdivovali tento náhlý zázrak, načež si pomazala kotníky obou nohou po obou stranách jedinou kapkou … a během méně než čtvrthodinky otok zmizel: ona tedy, skrze Boží přízeň, žije od té doby ve zdraví již devatenáct let.“
Potud Testimonium, jedna z nejproslulejších památek alchymie. Proslulý text, jenž je pohádkou, o níž se ale nepochybovalo prakticky do konce éry této nauky, tedy do druhé poloviny 18. století.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 22/2007, strana A8
Zdroj: