Zásady antimikrobní terapie u zánětů horních cest dýchacích
Infekce horních cest dýchacích patří mezi nejčastější onemocnění. Probíhají pod obrazem zánětlivé reakce v jedné anatomické části horních cest dýchacích nebo ještě častěji pod obrazem komplexního postižení celého dýchacího traktu. Nemocní s nimi přicházejí do ambulance praktického lékaře i na odborná pracoviště. Při hojné dostupnosti stále nových informací, zejména v oblasti farmakoterapie, kde se významně rozšířilo spektrum dostupnosti a účinnosti léků ovlivňujících tuto anatomickou oblast, lékař často řeší problém správného výběru léku. Řada pracovišť má své oblíbené léčebné postupy. V terapii zánětů v této lokalizaci se používají antipyretika, lokální antiseptika, expektorancia, antitusika, léky s lokálním a systémovým účinkem na dekongesci sliznic a léky s lokálním a systémovým antimikrobním a protizánětlivým účinkem. Léčba by měla být zvolena tak, aby byla dostatečně účinná, působila v cílené anatomické oblasti, a současně měla co nejméně nežádoucích účinků. Projevy zánětů horních cest dýchacích mají vzhledem k širokému spektru vyvolavatelů i velkou rozmanitost příznaků.Mnohdy infekce probíhá pod obrazem lehkého postižení sliznic horních cest dýchacích, kdy pacient má k dispozici celou šíři volně prodejných léků, kterými může zmírnit projevy převážně virových infektů, aniž by musel vůbec navštívit lékaře. Terapie akutních zánětů horních cest dýchacích virového původu je převážně symptomatická. Léčba celkově působícími antibiotiky by měla být velmi racionální a podávána pouze u komplikovanějších forem bakteriálního zánětu. Časná diagnostika na podkladě co nejširších informací o vyvolavateli nemoci je základním předpokladem pro indikaci a zahájení racionální léčby. Patofyziologie zánětlivé reakce
Zánět je časná nespecifická reakce organismu na infekci a hraje zásadní roli v kontrole onemocnění. Celý respirační trakt – od nosních průduchů po průdušky (včetně paranasálních dutin a středního ucha) – je vystlán sliznicí, která je anatomicky vzájemně propojena tak, že se infekce může vzájemným komunikativním ovlivněním šířit mezi jednotlivými orgány v celém traktu. Zánět dýchacích cest vede rychle k produkci hustého hlenu, který navozuje obstrukci a stagnaci. Obojí napomáhá k rozvoji a šíření infekce. Sliznice horních cest dýchacích je první oblastí, která je vystavena kontaktu se zevním agens. Ačkoli je tato prvotní obranná linie velmi dobře vybavena pro ochranu dýchacích cest, může být za určitých okolností bariérou nedostatečnou. Místem rozvoje infekce se pak stávají především částečně uzavřené části orgánů horních cest dýchacích, jako jsou vedlejší nosní dutiny, Eustachova trubice, středoušní dutina a tonsily. Léčba by tedy měla směřovat k účinnému rozrušení bludného kruhu zánětlivé reakce. Stanovení vhodné léčby
Základním problémem při stanovení vhodné léčby je splnění požadavku, který vychází z objasnění původce infekce. Zánětlivé změny na sliznicích horních cest dýchacích jsou nejčastěji infekčního původu, kde primárním vyvolavatelem je virová, bakteriální nebo plísňová infekce. Zánětlivé změny jsou však často i sekundárního původu, jako stav po předchozím poškození tkání mechanickou, termickou nebo chemickou příčinou. Nezřídka zánět souvisí i se sekundárním postižením v důsledku nádorových změn, což mívá někdy fatální následky pro odklad časné léčby onkologického onemocnění. Navíc projevy postižení této oblasti mohou souviset s nemocemi blízkých i vzdálených orgánů či systémovým onemocněním; stejně tak mohou souviset s projevy nesnášenlivosti jiných léků. Přitěžujícím faktorem je virulence kmenů původců, stupeň cytotoxicity, stav imunity postiženého jedince, výskyt anatomických anomálií a rozdílů v dýchacích cestách.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medicína po promoci 2/2004, strana 39
Zdroj: