Zájem o léčbu chronických ran trvá

23. až 24. ledna 2014 proběhla tradiční největší akce České společnosti pro léčbu rány. Již XII. ročník kongresu na téma Mezioborová spolupráce při léčbě ran a kožních defektů proběhl opět v Kongresovém centru Univerzity Pardubice a zájem o něj byl tradičně veliký.

O tom, že se jedná opravdu o mezioborovou spolupráci, svědčila řada přednášek z nejrůznějších oborů, které se potkávají s pacienty s chronickými ranami. Přednášejícími byli všeobecní i cévní chirurgové, plastičtí chirurgové, odborníci na léčbu popálenin, dermatologové, diabetologové, podiatři, ortopedi, protetici, internisté, geriatři, rehabilitační lékaři, specialisté na výživu a další.

Nový nástroj pro všechny členy multidisciplinárního týmu

Jak bývá na kongresu v Pardubicích tradicí, organizátoři vyhlásili také soutěž o nejzajímavější lékařskou a nelékařskou přednášku, na jejichž autory čekala odměna v podobě uhrazeného kongresového poplatku na evropský kongres EWMA (Evropská asociace pro léčbu rány), který se letos koná v Madridu. Pro další dvě místa v pořadí bylo připravena odměna v podobě pracovního CD Klinický algoritmus hodnocení nehojící se rány. Přednášku na téma implementace daného algoritmu do praxe přednesla autorka doc. PhDr. Andrea Pokorná, Ph.D., z Katedry ošetřovatelství LF MU v Brně spolu s MUDr. Janem Stryjou z CCMCH v Nemocnici Podlesí. Jedná se o první pokus o vytvoření společného (ve smyslu vzájemně provázaného) pracovního postupu pro všeobecné sestry, lékaře a další členy multidisciplinárního týmu, nicméně ani sebelepší algoritmus není schopen vyřešit standardní legislativní problém, kdy za léčbu pacienta je zodpovědný lékař – se všemi pozitivy i negativy. „Ať se to lékařům líbí či nikoli, všeobecné sestry provádějí v poslední době ve spojitosti s péčí o rány čím dál více diagnostických a léčebných úkonů. Pro obě profese je tak potřebné nalézt společnou řeč, tedy minimálně terminologii, a osvojit si základní postupy, které objektivizují hodnocení aktuálního lokálního klinického nálezu a efektu dosavadní terapie, čímž lze práci s konkrétním pacientem dále zefektivnit a usnadnit,“ vysvětluje doc. Pokorná a připomíná fakt, že chronická rána je v naprosté většině případů symptomem jiného systémového onemocnění anebo jiné poruchy, jejíž určení může být časově, finančně i materiálově různě náročné. Na druhou stranu většina ulcerací má multifaktoriální etiologii a situace dále komplikuje fakt, že přítomnost elementárních symptomů a parametrů rány se často mění v průběhu času. Důvěra ve vztahu lékaře a sestry je proto podmínkou dobré spolupráce, protože často se stává, že symptomy, které sestra zaznamenala do dokumentace, následně další den při lékařské vizitě nemusejí být přítomny. Sebelépe provedené hodnocení sestrou není využitelné v případě, že na jeho obsah nebude nahlíženo jako na plnohodnotnou součást péče. A stejně tak platí, že sebelépe stanovený terapeutický postup (ať již lékařem, či sestrou, jak se v klinické praxi často děje) nepovede k plánovanému výsledku bez průběžného sledování celkového stavu pacienta i lokálního nálezu. Praktická je také potřeba sjednocení ošetřovatelské a lékařské dokumentace, což mimo jiné napomůže i k odstranění komunikačních potíží při předávání pacientů. Sesterská dokumentace vytvořená na základě klinického algoritmu však nemůže suplovat případné nedostatky v lékařské dokumentaci, na jejichž vzniku se může zčásti podílet i to, že klinický doporučený postup péče o nemocné s chronickými ranami zatím chybí.

Na kongresu zaznělo 69 přednášek a mezi přednášejícími organizátoři uvítali i hosty ze Slovenska, Portugalska a Velké Británie. Vedle lékařů přednesli mnoho výborných přednášek i pracovníci nelékařských oborů (celkem 22). Paralelně s přednáškami po oba dny proběhlo 15 satelitních sympozií a workshopů.

Pozor na neodkladné stavy v léčbě chronických ran

Množství přednášek bylo věnováno prezentaci různých typů krycích materiálů, ale i zkušenostem a perspektivám použití podtlakové terapie v různých klinických situacích. Nechyběly ani přednášky o léčbě kožních defektů u diabetiků, zaměřené i na terapii diabetické nohy. O zkušenostech s aplikací buněčné terapie angiogenními prekurzory při léčbě kritické končetinové ischémie u diabetiků hovořila prof. MUDr. Alexandra Jirkovská, CSc., z Centra diabetologie pražského IKEM. Zdejší podiatrické centrum se zabývá terapeutickou revaskularizací pomocí autologních kmenových buněk od ledna 2008. Celkově zde tímto způsobem ošetřili 33 pacientů s kritickou končetinovou ischémií, průměrná doba jejich sledování je 20,1 ± 14,8 měsíce. Čtyři pacienti z tohoto souboru zemřeli bez jasné souvislosti s léčbou kmenovými buňkami a u sedmi z 29 žijících pacientů (24,1 %) bylo nutno za sledované období provést bércovou amputaci. Amputace ve skupině léčené kmenovými buňkami byla za prvních šest měsíců nutná u 11,1 % pacientů ve srovnání s 50 % amputací v kontrolní skupině se stejnými charakteristikami (p = 0,0032). V dlouhodobém sledování tedy měli pacienti léčení kmenovými buňkami zachovanou funkční končetinu v 66,7 %. Léčba ischémie dolních končetin buněčnou terapií byla podle dlouhodobého vzestupu transkutánní tenze kyslíku úspěšná v 82 % případů.

Zajímavá byla také prezentace MUDr. Stryji, která se zaměřila na nejčastější stavy projevující se přítomností nehojící se rány, jež vyžadují akutní či urgentní diagnostický a terapeutický zásah. V případě prodlení při hledání příčiny poruchy reparace tkáně, která často souvisí s přítomností závažného systémového onemocnění, hrozí v těchto případech vznik závažných následků, včetně ztráty končetiny a doživotní invalidity. Ve kterých případech je tedy nutné řešit stavy spojené s přítomností nehojící se rány akutně? Podle MUDr. Stryji jsou to jednak akutní poruchy vnitřního prostředí vzniklé jako komplikace základního onemocnění (např. diabetes mellitus – poruchy vědomí spojené s hyperglykémií a hypoglykémií, poruchy hojení u pacientů s akutním a chronickým renálním selháním – zejména v predialyzačním stadiu), poruchy hojení spojené se zhoršenou trofikou tkání – ischemické rány (akutní končetinová ischémie, reperfuzní syndrom, chronická kritická končetinová ischémie; na místě je časná revaskularizace, která by měla být u pacientů se syndromem diabetické nohy provedena jako akutní výkon bez zbytečného odkladu) a ileofemorální žilní trombóza (je nutné dodržet terapeutické okno k provedení lokální trombolýzy). Z lokálních poruch se nejčastěji setkáváme s krvácením z rány (stavy spojené s žilní hypertenzí, rannou infekcí a vrozenou či získanou koagulopatií), se závažnými rannými infekcemi (erysipel, Fournierova gangréna, infekční komplikace syndromu diabetické nohy) a s dekubity. Akutní management těchto stavů spočívá v monitoraci a stabilizaci vitálních funkcí pacienta, provedení vaskulární intervence, v selektivním débridementu rány a efektivní terapii ranné infekce (včetně cíleného nasazení antibiotik a dalších podpůrných metod).

Kongres České společnosti pro léčbu rány si za více než deset let svého konání vydobyl stálé místo v kalendáři odborných akcí. O tom, že se jedná o vyhledávanou akci, svědčí fakt, že v době, kdy se návštěvnost vzdělávacích akcí všeobecně snižuje, navštívilo pardubický kongres přibližně 850 účastníků, přičemž mnozí z nich vydrželi až do pátečních odpoledních hodin, kdy se konaly poslední přednášky. Zbývá tedy organizátorům popřát, aby i budoucí XIII. ročník byl stejně úspěšný jako ten letošní.

Zdroj: Medical Tribune