Zabijete si husu, která nese zlatá vejce?

“To je chytrý,” uznala jsem s obdivem, “jak jsi na to přišla?”

“Od bankovních lupičů v televizi!” zněla matčina triumfální odpověď. A pak že televize nevzdělává…

Trvalo mi asi dva roky, než jsem matku přesvědčila, že by mohla místo naturálií dávat dárkové poukázky – lze je vložit do vánočního přání, takže jsou diskrétní, a příjemce si může vybrat, co se mu hodí. Lahví a balíčků kávy se mu ostatně sejde od dalších pacientů nepočítaně. Samozřejmě, že tato změna “všimného” byla obdarovanými lékaři vděčně vítána, i když matka prohlásila, že se jí to prodražilo, protože přece nemohla dávat levné poukázky!

Když přišly regulační poplatky a matka na ně začala nadávat, dost mě to ohromilo. Pokoušela jsem se jí vysvětlit, že na tom vlastně vydělá, když k doktorům nechodí tak často. Pohled, který na mě vrhla, už moc dobře znám: “Tohohle blbce jsem porodila já?” (Někdy k tomu ještě přidává pochybnost, zda mě nezaměnili v porodnici.) Vzápětí mi vysvětlila, že “všimné” bylo dobrovolné a dávalo se těm, kdo si to zasloužili vstřícným a slušným jednáním. Regulační poplatky jsou povinné a navíc je lékaři vymáhají za všechno, co je napadne, a tváří se, že jen plní literu zákona. Argumentovala jsem metodickými pokyny a utržila další pohled “na blbce”. Dostalo se mi poučení, že pokyny jsou fajn, kdyby se dodržovaly – ale kam budou chodit pacienti, kteří si nemohou vybrat a jejichž lékaři už přišli na to, že vybírat se může za ledacos. “Přece nepůjdu k dalšímu doktorovi, nezeptám se, zda dodržuje metodické pokyny – a až pak mu řeknu, že se chci stát jeho pacientkou, protože moje doktorka mě okrádá.” Uznala jsem, že to má svou logiku.

Vzhledem k tomu, že skoro všechny telefonáty do Koalice pro zdraví jsou poslední dobou stížnostmi na neoprávněné vybírání poplatků (a to jen od těch pacientů, kteří si dají tu námahu a zavolají, protože jim dochází trpělivost), mohu, ač nerada, usuzovat, že mnozí lékaři v Česku mají nové hobby – numismatiku.

A tak mě napadá, že by se měli poučit z nedávné historie Slovenska. Dneska už nikdo nezjistí, zda by pan Fico v posledních volbách dostal dost hlasů aspoň na funkci hlídače psího útulku, kdyby veřejnosti neslíbil zrušení regulačních poplatků – nicméně díky tomu se stal premiérem. Slovenští lékaři, kteří se také s vervou vrhli na vybírání poplatků, teď už zase nemohou vybírat nic. Možná by stálo za to myslet trochu perspektivně a zvážit, co je výhodnější: dodržovat metodické pokyny a vybírat jen podle toho, co v nich je psáno, nebo brát kdykoli za cokoli, spoléhat se na pacientovu závislost – ale tím si pravděpodobně rychle, tak, jako se stalo na Slovensku, zajistit, že brzy se nebude vybírat nic a za nic.

Jistě, Češi donedávna byli ochotni stěžovat si a nadávat leda tak v hospodě. Když došlo na lámání chleba a my se stěžovatelů zeptali, zda by svá slova zopakovali i auditorovi ze zdravotní pojišťovny, řekli, že s tím nechtějí nic mít a že to máme za ně vyřešit my v koalici. Jenže trvalo jen pár měsíců a frustrace nabyla takových rozměrů, že se objevují první odvážlivci, kteří jsou ochotni se za svou stížnost postavit. Zatím v koalici jen sbíráme jejich svědectví – ale bude-li to potřeba, v dohledné době je postoupíme pojišťovnám i médiím.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2008, strana B2

Zdroj: