Za vzdělávání jsou odpovědní lékaři, nikoli ministerstvo

Poslední číslo Medical Tribune přineslo rozhovor s jedním z hlavních organizátorů XXII. kongresu České internistické společnosti prof. MUDr. Richardem Češkou, CSc. V tomto čísle novin na něj navazujeme rozhovorem s MUDr. Zdeňkem Monhartem, Ph.D., primářem interního oddělení Nemocnice Znojmo, který je rovněž členem výboru ČIS a zde současně i jediným zástupcem primářů středních a menších nemocnic. Zajímal nás tedy i jeho pohled na současný stav a problémy oboru vnitřní lékařství.

| Jaké rozdíly vidíte mezi interním oddělením fakultních a okresních nemocnic?

Interní medicína má pořád velmi důležité postavení v systému zdravotní péče, i když je ze všech stran, mohu‑li to tak říci, okousávána orgánovými specializacemi. Ty mají jistě své místo ve velkých fakultních nemocnicích, kde se poskytuje specializovaná péče. Naopak ve středně velkých a menších okresních nemocnicích zůstává interna velmi rozsáhlým oborem, který musí lékař zvládnout v celé jeho šíři.

| Kolik podob interny tedy vlastně dnes máme?

Mám pocit, že tři. Ve velkých městech a fakultních nemocnicích, tam je třeba specializovaných „orgánových“ klinik, byť řada kolegů má svoji specializaci jako nástavbu na první atestaci z vnitřního lékařství. To je podoba interny, která je podle mne nejvíce rozšířena. Jiný rámec má interna u ambulantních specialistů. Tam si myslím, že se celistvost oboru trochu ztrácí, protože pacient není pět orgánů vedle sebe, ale jedno tělo s různými nemocemi a ty se navzájem ovlivňují, včetně medikace. Myslím si, že i v ambulantní sféře by bylo dobré, aby se o pacienta staral pouze jeden internista s další specializací, který se kromě té své specializace zvládne o pacienta postarat komplexně. Tedy například kardiolog nebude posílat běžného pacienta s diabetem k diabetologovi, samozřejmě pokud nebude jeho stav komplikovaný. Třetí podobou interny jsou oddělení středních a menších nemocnic. Zde existuje jen jedno vnitřní lékařství nerozštěpené na podobory. Nemocniční internista musí zvládnout veškeré akutní stavy a spektrum celého vnitřního lékařství. Místem, kde je ta interna nejvýraznější, zůstává internou klasickou a uplatňuje se v celé své šíři, jsou právě okresní nemocnice.

| Jaké problémy menší interní oddělení řeší?

Mám to štěstí, že mám na svém oddělení dostatek lékařů, včetně lékařů se specializací, takže mne netíží personální problémy. Nicméně vím, že tento problém je velmi palčivý v řadě jiných nemocnic, aktuálně v Karlovarském kraji. Druhý problém, který trápí primáře okresních interen, je nutnost stážování jejich lékařů v rámci postgraduálního vzdělávání na klinikách. Není to jen proto, že by stáž mladého lékaře ve fakultní nemocnici narušila chod oddělení, ale také proto, že pokud jsou šikovní, často na klinikách zůstávají. Díky stážím tedy někdy o naše lékaře přijdeme. My máme to štěstí, že jsme dostatečně daleko od Brna, takže nikomu by se asi nechtělo dojíždět, a navíc spolupracujeme se seriózními klinikami, které mi lékaře neberou.

| Lze brát primariát interního oddělení v menší nemocnici i jako prestižní příležitost?

Pro mne osobně poskytuje středně velká nemocnice velkou míru seberealizace a vím, že prostor, který jsem dostal ve Znojmě, bych ve velkém městě zřejmě nedostal. Podle mého názoru by mohl být koloběh lékařů takový, že lékař vyroste ve fakultní nemocnici a ve čtyřiceti, pětačtyřiceti letech odejde na primariát do menší nemocnice. Ovšem dnes fakultní nemocnice vychovávají všeobecné internisty jen v minimální míře, vychovávají hlavně orgánové specialisty. A pokud se člověk jednou specializuje na určitou orgánovou soustavu, bude mít na okresní interně, ať už při příjmu, na JIP, při konziliární službě, problém. Prostě ta jeho šíře zkušeností mu stačit nebude, i když hloubka znalostí v tom specializovaném oboru by potřeby v okresní nemocnici pokryla více než dostatečně. Ideální model je tedy pro mne internista vychovaný v prestižním prostředí fakultní nemocnice, který v okamžiku, kdy dosáhne maxima vědomostí a současně uvidí, že se na klinice nestane přednostou, dostane nabídku z okresní nemocnice. Pro ni může být velkým přínosem, protože ji může posunout někam dál. Může kolegům, kteří v té okresní nemocnice vyrůstali, ukázat nový směr a ukázat jim jiný způsob práce a uvažování. Zkušenosti, které mohou sbírat kolegové z fakultní nemocnice, jsou trochu jiné. Tím nemyslím, že by toho viděli více, co se týká šíře spektra všech možných stavů, ale vidí častěji takové ty zajímavosti, se kterými se my nepotkáme. To se může skvěle doplňovat.

| Jak moc záleží na osobnosti primáře?

Osobnost primáře je nesmírně důležitá. Měl by přijmout odpovědnost nejen za zajištění provozu, léčebné a diagnostické péče, ale i za vzdělávání mladých lékařů. Jak vím ze zkušenosti, generací mladých lékařů napříč všemi obory se traduje určitá neochota starších kolegů, nejen primářů, ale i lékařů na pozicích školitelů, se jim dostatečně věnovat. To je velká odlišnost ve srovnání se situací v západní Evropě. Tam má začínající lékař svého školitele, který na něj dohlíží, věnuje se mu, a on se na něj může bez obav obracet. Obecnou vlastností celé české lékařské obce je stěžovat si na postgraduální vzdělávání, špatné vzdělávací programy a zákony, na neustálé změny systému vzdělávání a ukazovat na to, že je to jeden z důvodů odchodu mladých lékařů do zahraničí. Je to však jen část pravdy, ta druhá část je o nás starších lékařích, jak jsme ochotni se těm mladým věnovat. Je třeba se zamyslet sám nad sebou, zda já jsem ten, který plní na sto procent svoje povinnosti školitele a přednosty, zda jsem trpělivým učitelem a rádcem. Prostě přijmout fakt, že za vzdělávání jsou odpovědní sami lékaři, nikoli jen ministerstvo.

| Co si myslíte o současné úrovni vzdělávání mladých lékařů?

Znova opakuji, že je to o osobním vkladu primáře a starších lékařů na pozici školitelů. Když mluvím se zájemci o práci na našem na oddělení, říkám jim, že u nás není mladý lékař nikdy sám a ponechán svému osudu. Uvědomuji si, že to nejhorší, co může primář a starší lékař mladému kolegovi, který teprve začíná profesní kariéru, udělat, je neporadit mu, když je v akutní situaci. Takové to „hodíme ho do vody, ať ukáže, jak plave“. Mladý kolega musí vědět, že má za sebou někoho, na koho se může kdykoli obrátit. Že se ptá na něco, co by měl vědět, mu mohu říci v klidu později, ale ne v okamžiku, když dělá akutní příjem a potřebuje radu. To je obrovská úloha nás primářů okresních interen, abychom mladé kolegy pro obor vnitřního lékařství zapálili a neodradili je při prvním neúspěchu. To je i moje vize, včetně pořádání pravidelných vzdělávacích aktivit a seminářů na mém oddělení, aktivizace lékařů, aby přednášeli a prezentovali výsledky své práce mimo naše pracoviště, aby mohli vidět i nějaký úspěch svého konání a zažít ocenění kolegů.

| V rámci XXII. sjezdu ČIS se bude se konat i setkání primářů interních oddělení a přednostů klinik. Co bude jeho náplní?

Toto setkání bude prubířským kamenem výboru internistické společnosti. Naším cílem je primářskou obec více aktivizovat, setkávat se pravidelně a sdílet svoje zkušenosti, mluvit o organizaci práce na odděleních, spolupráci s jinými obory, řešit společné problémy. Výbor ČIS zajímá, které problémy primáře trápí. Proto jsme nachystali dotazník, který rozešleme v předstihu před sjezdem, tak abychom mohli zpracovat a připravit témata, která nás ještě nenapadla. Ve výboru je většina kolegů z fakultních nemocnic, ale problémy okresních primariátů mohou být trochu jiné. Z dotazníku chceme získat jejich přehled, což bude důležité pro zadání práce výboru v dalším roce.

| Máte nějaký návod, jak řešit problémy, které jste v tomto rozhovoru zmínil?

Malinko mne mrzí, že z primářů okresních interen jsem ve výboru sám, což je dáno určitou pasivitou mých kolegů. Pokud by nás bylo více, mohlo by to být prospěšné nejen pro práci ČIS, ale pro výchovu mladých lékařů a například i práci na odděleních. Chtěli bychom, aby primáři vytvořili kompaktnější, vzájemně komunikující skupinu. Dále bychom byli rádi, kdyby se z primářské obce dokázalo vygenerovat více aktivistů, kteří by s výborem úzce spolupracovali a případně do něj kandidovali. Kdyby optimálně uspěli, měli bychom my internisté z okresních nemocnic ve výboru ČIS větší zastoupení a větší váhu. Do budoucna by bylo jistě užitečné, kdybychom se zabývali srovnáním kompetencí a náplní práce klasických internistů a modely systému vnitřního lékařství napříč státy EU.

Zdroj: