Výživa není luxus

MT: Jak vychází česká klinická výživa z porovnání se špičkami oboru?

Mohu s klidným svědomím říci, že velmi dobře. Některá data má naše zdravotnictví lepší než okolní vyspělé země. Nebyla to náhoda, že tak významný kongres se koná v tak malé zemi. Co ale mají některé jiné státy v Evropě propracovanější, je plošná dostupnost moderních postupů v této oblasti. Možnosti umělé výživy u nás využívají hlavně lékaři ve velkých nemocnicích, zatímco menší zařízení tyto metody používají relativně málo, anebo jen v některých oborech. Až příliš často tam nejde o systémový přístup, ale o výsledky úsilí jedné osoby, která si je shodou okolností vědoma důležitosti adekvátní nutriční péče. U nás i jinde ve vyspělé Evropě přitom výsledky studií ukazují, že 40 % pacientů v nemocnici je ohroženo malnutricí a u 3 % nemocných nepodání umělé výživy vede k jejich úmrtí. Jinými slovy, jestliže má nemocnice 1000 lůžek a normální spektrum oborů, musí v ní být trvale alespoň 30 nemocných zajištěno umělou výživou. Pokud tomu tak není, následují zbytečná úmrtí.

MT: Není přehnané tvrzení, že u nás pacienti na podvýživu umírají?

Není. Když nemáme pacienty dobře nutričně zajištěné a necháme je v katabolismu, vede to k imunosupresi, nemocným se špatně hojí rány, jsou náchylní k infekci, komplikace se hromadí jedna za druhou. Když je někde napsáno, že pacient zemřel na terminální pneumonii, tak to skoro vždy znamená, že zemřel na nedostatek energie a špatné nutriční zajištění. Stejně tak může končit sepsí nemocný s banální infekcí močového traktu. Platí to ale i naopak. Pro mě jako pro zkušeného klinika jsou tři parametry, které ukazují, že je to s pacientem na dobré cestě – když se poprvé postaví vedle lůžka, když mu začíná záležet na tom, jak vypadá a když dostane chuť k jídlu a začne jíst.

MT: Mění se nějak pohled na indikace umělé výživy?

Někdy kladu studentům záludnou otázku, jaké jsou kontraindikace umělé výživy. Padají různé odpovědi: například jaterní či renální selhání. Odpovídám, že i v těchto situacích dnes máme umělou výživu speci- fickou právě pro tyto klinické stavy. Pravda je taková, že umělá výživa nyní žádnou kontraindikaci nemá, kromě jediné – a to, když pacient může v dostatečném množství přijímat všechny živiny ústy. Přirozený příjem potravy nikdy umělá výživa nenahradí. Pod pojmem umělá výživa si ale nemůžeme představovat, že pacient dostane za den dvě lahve desetiprocentní glukózy a dvě lahve fyziologického roztoku, „dvě sladké a dvě slané“, jak se někdy ve slangu říká. Parenterální výživa by také nikdy neměla být indikována jen pro pohodlí personálu.

MT: Jak dlouho je možné nechat pacienta zcela bez výživy?

To je velmi individuální. Pokud jde o člověka dosud dobře živeného s náhle vzniklým zdravotním problémem, je i 48 hodin akceptovatelných. Jestliže se jedná o pacienta ohroženého katabolismem – tedy o nemocného v horečkách či po těžkém úrazu, je příliš dlouho i 24 hodin. A pokud pacient byl podvyživený už před vstupem do nemocnice, nemůžeme čekat ani ten jediný den. To je však třeba podchytit hned při příjmu do nemocnice. Realita je ale taková, že se dělá množství vstupních vyšetření krve a moči, změří se tlak a teplota, už ne vždy je pacient přesně zvážen a nikdo se nezabývá vyšetřením cíleným na stav výživy. Přitom jde o běžné stanovení albuminu, prealbuminu a transferinu, případně ještě jednodušší změření obvodu paže.

MT: Nenaráží v Česku úsilí o adekvátní výživu až příliš často na zcela banální překážky, kdy se například pacientovi nedostane při jídle nutné pomoci, a tak se tác vrací netknutý?

Není to tak výjimečné. Mnohdy personál vůbec neví, zda pacient jí, nebo ne. Lékař se při vizitě zeptá, jak pacient jí, a dozví se, že docela dobře. Když se mu to nezdá a nechá zapisovat zcela jednoduše, kolik jídla pacient vrátil, tak zjistí, že při potřebě 1 900 kilokalorií sní nemocný pouhých 900 kilokalorií. K této neznalosti přispívá i rotace personálu a další faktory.

MT: Když jde o tak jednoduchá opatření, proč stále ještě nejsou normou?

Jde prostě o setrvačnost. Když Semmelweis přišel na to, že je nezbytné mýt si ruce, když jde lékař z pitevny na porodní sál, trvalo to ještě dalších třicet let, než si lékaři vzali principy asepse za své. S přístupem k výživě je to podobné.

MT: Co říkáte názorům, že nemocnice není interhotel, a dobré jídlo je tedy luxus?

To je hluboký a nebezpečný omyl. Jde o otázku priorit. Nemocnice si může vybrat, jestli bude mít tolik doktorů, že o sebe zakopávají, nebo zda tyto prostředky dá na adekvátní výživu pacientů. Náklady na správnou nutriční péči se jí přitom vracejí mnoha cestami – v nižším výskytu komplikací a reoperací, nižší spotřebě antibiotik i kratší délce hospitalizace.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 26/2007, strana A10

Zdroj: