Vlhké hojení ran nemůže být „luxusem“
Ranhojičství bylo asi odpradávna jediným odvětvím medicíny, které se již před tisíci lety alespoň vzdáleně dalo srovnávat s dneškem. Z jednoduchého důvodu - předmět léčby i její efekt byl jednoduše vidět. S jistou nadsázkou lze tvrdit, že ranhojiči byli první protagonisté evidence-based medicine. V dobách neexistence zobrazovacích i laboratorních metod a rudimentů fyzikálního vyšetření mohli jedině léčitelé objektivně pozorovat výsledek svého snažení, tedy hojící se ránu.
Co do ostatních pochodů v lidském organismu a jejich poruch, ještě dlouho trvalo, než se přišlo na to, jak fungují. Galenos (129 - cca 200 n. l.) tvrdil - a to byl nesmírně systematicky bádající lékař a úspěšný operatér -, že tmavá (žilní) krev se produkuje v játrech a světlá (tepenná) zase v srdci. Obě jsou potom transportovány do orgánů, kde se spotřebovávají. Galenovy koncepce zásadně ovlivňovaly medicínské myšlení jak blízkovýchodní arabské, tak zpětně zase evropské dalších 1 400 (!) let. Do té doby, než anglický lékař William Harvey v roce 1616 formuloval svou představu krevního oběhu jako uzavřeného systému poháněného pumpou – srdcem. Bez ohledu na tento objev, trvalo ještě hodnou chvíli, než oblíbené léčebné metody Galénovské tradice (např. pouštění žilou) vzaly za své.
Že otevřenou ránu je potřeba krýt sterilně, byl již významný pokrok. Psala se druhá polovina 19. století. Dlouhou dobu však trvalo, než se přišlo na to, že k úspěšnému léčení rány nestačí pouze zamezit její infekci. Že je také potřeba respektovat fyziologické procesy, podle kterých hojení rány probíhá. O to naléhavěji v situacích, kdy je schopnost organismu „hojit se“ na základě různých nemocí omezena. Nejčastěji je tomu u poruch cévního zásobení, ať už vinou žilní insuficience, nebo mikroangiopatie v souvislosti s diabetem mellitem.
Metody vlhkého hojení ran, které respektují fyziologické pochody a napomáhají jim, jsou z pohledu dnešního poznání jediným racionálním postupem léčby chronické rány. Jak dlouho potrvá, než tento postup nebude „luxusním“, nýbrž jediným přijatelným a správným, to zatím nevíme. Nezbývá než věřit, že to bude rychleji, než se medicínská praxe zbavila pouštění žilou.
Zdroj: