Víme, kdo je léčitel a co je „nevědecké“?

Mohu ihned říci, že asi ne. Když slyším projevy některých představitelů a vlivných velitelů rozhodujících o našem zdravotnictví, hraničí tento můj dojem s jistotou. Jednal jsem s lékaři – často kapacitami, kterých si za jejich práci a výsledky skutečně vážím – a zjišťuji řadu rozporů a nepochopení při úvaze o tom, co se vlastně rozumí pod pojmem „alternativní medicínské metody“ a co je medicína důkazů. Nikdo z kolegů sice nezpochybňuje medicínu důkazů (to je stejné jako v minulosti v případě marxismu‑leninismu – ten také nikdo nezpochybňoval, každý jej „chápal“), ale došel jsem k závěru, že buď neznalostí, nebo ekonomickou motivací se výklad pojmů „vědecký“ a „nevědecký“ změnil.

Vhodným příkladem je tradiční čínská medicína (tCM), která představuje typické léčitelství, a to, že se po staletí na celém světě používá název medicína, je stejné jako to, že prvním českým dobyvatelem severního pólu (jak odhalil Jára Cimrman) byl Němec.

Léčitelé používající alternativní metody jsou značně různorodou skupinou a objasnění efektu těchto metod je často i v rozporu s přírodními zákony. Platí to od tCM přes homeopatii, práci s popelem v clusterové medicíně až po moderní psychotronické kalkulátory. Co mají všechny tyto metodiky společné, je definice nevědeckého postupu. Nevědecká teorie je definována tím, že ji nelze vyvrátit, je tedy nevyvratitelná. Právě to je společným znakem všech forem léčitelství a diskusí o jejich možném efektu. Ještě horší ale je, když slyším od věhlasných kapacit v medicíně, že chtějí některé formy léčitelství prokazovat, objektivizovat: to je jasným dokladem, že chybí náhled na pojem „nevědecké“. Vše je bohužel ještě zkresleno ekonomickými tlaky jak výrobců přístrojů, tak realizátorů metod: záměrně neříkám léčitelů (těch si vážím), nýbrž realizátorů, jejichž cílem je podnikání a zisk. Stačí připomenout biorezonanci: na internetu zhusta najdeme (nejen) v oblasti přírodních věd vyslovené lži, jež jsou ovšem pacientům prezentovány jako vědecky prokázané. Lékaři, kteří objektivizování výsledků v léčitelství považují za reálně možné, pak mohou považovat kolegu Sisyfa za úderníka a stachanovce. Právě na tom jsou alternativní metody založeny, ať jde o výklad filozofie či metodiku založenou na vědeckém bludu (viz příklad biorezonance nebo moje poznání o neexistenci gravitace). Blud je nevývratné tvrzení, a pokud mu věří pacient, jde o symptom, a pokud mu věří více lidí, je to něco jako víra, ale stále je vše mimo vědecké prokázání a pravdu.

Byl bych nerad, aby dosavadní text působil dojmem, že alternativní postupy nemají výsledky – to by bylo špatně pochopeno. Nezpochybňuji, že léčitel nemocným může pomoci. U některých onemocnění je placebo efekt od 25 do 70 procent. Je několik onemocnění, u nichž ani medicína důkazů nemá dobré výsledky a uznává, že psychoterapie je efektivnější než farmakoterapie.

Další problém, který s tímto tématem souvisí, se týká dojmu, který se ve společnosti vytvořil, totiž že lékaři jsou proti léčitelům jaksi zaujatí, že jim léčitelé vadí. Není tomu tak a je nutné si uvědomit, že k morálním léčitelům (pokud nejde o podvodníky – to se však mnohdy těžko pozná) se část našich nemocných obrací pro pomoc tam, kde klasická medicína nemá dobré řešení a kde navození pocitu zlepšení je z etického pohledu pro postižené tou nejvhodnější cestou. Proti lékařům mají léčitelé výhodu v tom, že na nemocné mají čas. Lékař je všemožnými kontrolními orgány zavalen formuláři, často plnými neetických nesmyslů, a nemocný pak musí mít dojem, že více než o jeho obtíže se lékař zajímá, zda pacient všechny ty absurdní formuláře řádně podepsal. Vnímat obtíže nemocného a získat jeho důvěru je to, co nazýváme postupem lege artis. Právníci tento postup narušili, protože dnes se setkání s nemocným zahájí podpisem informovaného souhlasu, kde kromě pádu meteoritu (ten tam chybí) jsou zmíněny všechny negativní okolnosti, které by mohly u nemocného nastat. Sám bych zrušil vedoucí úlohu některých informovaných souhlasů na drobnosti; pokud je pacient svéprávný a lékař jedná dle platných postupů, musí text některých souhlasů obě strany urážet.

Léčitel není těmito iracionálními povinnostmi (zatím) postižen a nemocný pak musí mít subjektivní dojem, že právě tady konečně našel pochopení. Už proto nemá smysl léčitele zakazovat – stejně by to nemělo efekt (nechci komentovat soudy a vymahatelnost práva); co mi ale u léčitelů legislativně chybí, je odpovědnost. Postačovalo by, kdyby nemocný věděl, že zákonem, vyhláškou (či jiným právním dokumentem) má léčitel povinnost vydat léčenému (tak jako lékař) dokument o tom, co doporučuje, jakou proceduru nebo metodu použil a proč, co aplikoval, co očekává. Tím by se problematika léčitelství projasnila daleko více než podivnými přílepky, jež účelově řeší působení pouhé části léčitelů. Pokud by pak léčitel na základě své „biorezonanční (či jiné) kalkulačky“ nemocnému sdělil, že jde o překyselení žaludku, ale ve skutečnosti by se jednalo o metastatické postižení, pak již zápis o tom představuje důkazní materiál pro poškozeného a jeho právníka.

Chceme‑li být objektivní, musíme konstatovat, že ani medicína důkazů není zcela dokonalá. Od léčitelství se ale podstatně liší schopností opravy, přiznáním chyby – a těch změn není málo. Na první atestaci jsem se učil antiarytmika a marxismus, v době té druhé bylo obojí zakázáno. Planetě trvalo čtyři roky zjištění, že některé léky pro myokard zvyšují riziko náhlé smrti. Jsou známy další příklady, kdy se po letech ukáže, že nový postup má zcela jiný, negativní efekt. Stejně jako v léčitelství je bohužel i zde řada ekonomicky motivovaných negativních jevů. Ze svého oboru bych připomněl vynikající prokinetika: konkurence nesla jejich úspěch natolik těžce, že právě s pomocí medicíny důkazů bylo zjištěno, že někde mohou škodit. Dodnes si myslím, že to bylo účelové. Dokazování je v každém oboru různě obtížné a často nelze z etických důvodů provést ani dvojí slepý pokus. Dokonalost prostě neexistuje.

I přes popsané problémy je medicína důkazů (stejně jako demokracie) jedinou možností pokroku. Z vlastní klinické praxe vím, kolika nemocným nejsme schopni pomoci, a je proto pochopitelné, že část jich hledá pomoc u léčitelů. Je tomu tak na celém světě a ani v české kotlině to nezměníme. Pak by však pro nás všechny mělo platit známé heslo „Především neškodit“. Kromě toho by se tyto dva světy rozhodně neměly míchat, neboť se na stejnou věc a stejný cíl dívají odlišným pohledem: jedni zkrátka opravují „součástky“, druzí „duši“. Za naprosto špatné považuji, že část léčitelů byla zařazena do systému zdravotnictví. Takto oficiálně jsme skutečně asi první zemí, která to učinila, a to ještě jen pro malou, účelovou skupinu léčitelů. Je nutné si uvědomit, jaké dveře se tím otevírají, kolik je těch, kterým jde v této diskusi (či pro některé v tomto sporu) jen o zisk, a jak blízko je pak umožnění uhradit některé zázraky biorezonance či působení tajemných sil z veřejného zdravotního pojištění.

Zdroj: