Vědomí zvířat, vědomí lidské

O tom, že zvířata mají vědomí, v současnosti nepochybuje snad nikdo. Jestliže opakem bdělosti, základní podoby vědomí, je spánek, pak je nutné předpokládat, že tuto podobu vědomí mají všechna zvířata, u nichž existuje spánek nebo stav, který lze ke spánku přirovnat. V tom případě mají vědomí mořské sasanky, ploštěnci, měkkýši, hlístice, mušky octomilky a všichni strunatci, mezi něž patří i lidé.

Instinkt, nebo vědomí?

Tak třeba měkkýši.

Sépie při lovu spoléhají na prostorové vidění. Pamatují si co, kde, kdy a jak. Jejich pátrání po kořisti závisí na tom, co se jim povedlo ulovit, kde to našly a kolik času od té doby uplynulo. Jestliže očekávají, že bude v budoucnosti dostatek kořisti, žerou méně. Jejich schopnosti kamufláže jsou neuvěřitelné, dokážou napodobovat neživé objekty, jedovaté živočichy, a dokonce řasy. Je tedy možné, že by mohly chápat, jak se jejich tělo jeví jiným živočichům.

Chobotnice mají jeden ústřední mozek a další nakupení neuronů, „mozek“ v každém chapadle. Kontrola chapadel je na centru do jisté míry nezávislá. Na chapadlech mají chobotnice přísavky. U chobotnice Octopus bimaculoides žijící u kalifornského pobřeží fungují jako chuťové čidlo, které snímá chemickou a dotykovou informaci. Neživé objekty pomíjí. Takže si můžeme zafilozofovat: mají chobotnice mozky dva, centrální mozek a společný mozek ve všech chapadlech, nebo centrální mozek a v každém chapadle mozek zvláštní, tedy devět mozků? Dva, nebo devět druhů vědomí?

Vývojová větev směřující k dnešním ptákům se od vývojové větve směřující k dnešním savcům oddělila přibližně před 320 miliony let. Lze tuto dobu chápat jako práh vývoje ptačího a savčího vědomí?

Havranovití ptáci totiž vidí barevně a vidí i v ultrafialovém světle. Některé druhy rozlišují příslušníky vlastního druhu jako jedince. Skvěle rozlišují sluchově, tak bohatě komunikují. Baví se: jestliže se jim z plastické hmoty pokryté sněhem vyrobí klouzačka, kloužou se. Rozlišují co, kde, kdy a jak. Novokaledonské vrány umějí vyrábět a užívat nástroje k získávání potravy. Samečkové evropských strak krmí samičky tím, co dámám chutná.

Podoby vědomí, zkušenost a paměť pro budoucnost

U lidí dnešní medicína rozlišuje tři podoby vědomí: bdělost, jejímž opakem je spánek nebo bezvědomí. Odpovídají za ni části mozkové kůry aktivované probouzecí reakcí.

Potom vědomí, které si lidé i zvířata uvědomují, to je vědomí v toku času, všechny typy smyslového vědomí, například zrakové, sluchové, somatosenzorické, které vám řekne, kde máte ruku, vědomí bolesti i specializovaná vědomí plynoucí ze života v odlišných prostředích.

Nakonec sebe‑uvědomování neboli jáství, o němž bude řeč.

Musím vynechat zvláštní podoby vědomí, například změnu vědomí v celkové anestezii nebo v důsledku aplikace psychoaktivních látek, hlubokou meditaci, hypnózu, stav vědomí neodpovídajícího na podněty, kterému se dřív říkalo permanentní vegetativní stav, a zkušenost blížící se smrti, protože by se do kapitolky nevešly.

Zkuste si představit, že vědomí má nejen tři stupně, a to bdělost, smyslové vnímání a sebeuvědomování, ale i několik rozměrů.

Prvním rozměrem je bohatost vnímání. Záleží na druhu a na smyslové modalitě. Například bohatství zrakové zkušenosti je dáno šíří vlnového pásma, v němž živočich rozlišuje, i ostrostí rozlišování. Včely rozlišují v ultrafialovém, švábi v infračerveném pásmu. Trojrozměrné čichové rozlišování některých mravenců si neumíme představit. Nemáme ponětí o rozsahu a jemnosti čichového rozlišování slonů, stejně jako o jejich schopnosti rozlišovat na velké vzdálenosti infrazvukové signály vydávané jinými slony a šířící se povrchem půdy. Kdo si umí představit, že některé korálové rybky rozlišují čtyři, nikoli jen tři základní barvy? Otázkou je nevědomé a vědomé rozlišování. U lidí je znám jev, kterému se říká blindsight, doslova vidění slepých. Důsledkem poškození zrakové mozkové kůry je výpad části zorného pole. Jestliže do této části zorného pole lidem promítnete nějaký podnět, do vědomí neprojde, nicméně propojené části mozku odpovědí. Když byl do slepé části zorného pole promítnut trojrozměrný objekt s žádostí, aby pacientka objekt uchopila, nevěděla, na co se dívá, nicméně úchop ruky přizpůsobila objektu. Jestliže zvíře fyziologicky odpoví podobným způsobem, aniž by mělo blindsight, lze předpokládat vědomé zpracovávání.

Druhým rozměrem je bohatství hodnotící zkušenosti. Lidé vědí, že jejich emoce mají různou valenci, od příjemné přes neutrální k nepříjemné, a různou intenzitu, od velmi silné k velmi slabé. I v případě hodnotící zkušenosti jde o šířku pásma, to znamená, kolik vstupů je s to zvládnout současně, a citlivost na jemné rozdíly. Potkanovi lze nabídnout sladký nápoj, který je ukryt ve značně chladné chodbě. Potkan se rozhoduje mezi příjemným pocitem sladkého a nepříjemným chladem. Čím je nápoj sladší, tím může být prostředí, do kterého musí vstoupit, chladnější. Krabi poustevníčci a zelení leguáni se v podobných experimentech chovají stejně. Něco za něco.

Třetím rozměrem je jednota vědomí v každém okamžiku. Experimentální léčba epilepsie, při které se lidem oddělí mozkové hemisféry protětím jejich hlavní spojky, svorového tělesa, vede k syndromu rozštěpeného mozku. V běžném životě se těchto několik desítek pacientů chová jednotně. V experimentech však například levá ruka neví, co dělá pravá. Ptačí mozky svorové těleso nemají. Do jaké míry a jak jejich mozkové poloviny spolupracují?

Čtvrtým rozměrem je integrace zkušenosti v toku času. Rozlišujeme minulost, přítomnost a budoucnost. Tu si umíme představovat natolik, že se mluví o paměti pro budoucnost. Někteří havranovití ptáci dokážou to samé. Pochopí, kde si jiní ptáci schovávají zásoby. Jestliže jsou sledováni možným zlodějem, vyrobí z kaménků a dřívek falešné úložiště, návnadu. Když pozorovatel uletí, přenesou zásobu na jiné místo.

Teorie mysli aneb „Vegeťák“ se neříká

Posledním, pátým rozměrem je sebeuvědomování. U lidí je plně vyvinuté ve věku 36–42 měsíců, což je doba, kdy lze pokusem prokázat plně vyvinutý systém, jemuž se říká teorie mysli (theory of mind). Vývoj pak pokračuje po celý život. Teorie mysli umožní rozlišovat, že druhý jedinec není věc, má niterné stavy, touhy, představy, pocity a může se mýlit. Plně vyvinutou teorii mysli mají jen lidé. Omalujete‑li spícímu osmnáctiměsíčnímu batoleti rtěnkou špičku nosu, pak se snaží značku, podívá‑li se do zrcadla, setřít. Říká se tomu zrcadlový test a jeho výsledek se považuje za nižší úroveň sebeuvědomování: značka mi nepatří, není mou součástí. Zrcadlový test zvládají šimpanzi, některé straky, některé asijské slonice a delfíni. Podobné chování bylo prokázáno u rybičky pyskouna rozpůleného (Labroides dimidiatus), nicméně se o jeho povaze v tomto případě debatuje a někteří badatelé nechtějí připustit, že by i malinký pyskounek mohl mít základní sebeuvědomování. Co by si o nás myslel?

Kromě tří základních stupňů a většího počtu rozměrů může mít vědomí zvláštní podoby. Příkladem je změna vědomí v celkové anestezii nebo v důsledku psychoaktivních látek, hluboká meditace, hypnóza, stav vědomí neodpovídajícího na podněty, kterému se dřív říkalo permanentní vegetativní stav.

Jednou ze zvláštních podob vědomí je zkušenost blížící se smrti. Zkusím o ní vyprávět. Část lidí, kteří se dostali do blízkosti smrti, například po srdeční zástavě, vyprávěla o čase, jenž ubíhal podstatně rychleji než obvykle, o stavu, v němž vše vypadalo, jako by se stalo najednou, o neuvěřitelně rychle běžících myšlenkách a vyvstávající minulosti. Měli pocit, že vše chápou, vesmír, sebe i druhé lidi, objevoval se pocit hlubokého míru, blaženosti, úlevy, radosti, štěstí a niterného sjednocení se světem. Viděli tajemné nebo neobvykle jasné světlo. Byli si vědomi událostí probíhajících v jiných místech, viděli události budoucí. Opouštěli vlastní tělo, existovali mimo ně, dívali se na sebe shora, viděli a slyšeli oživovací pokusy. Vstupovali do jiných světů, setkávali se s mystickými bytostmi nebo si byli vědomi jejich přítomnosti. Blížili se k hranici, zpoza níž už není návratu. Úzkost nebo hrůza byly vzácné, ale objevovaly se u některých lidí také.

Vyjmenoval jsem stupně stavu, jemuž se říká zkušenost blízké smrti. Jsou známy z různých kulturních okruhů a ví se o nich od starověku.

Zkušenost blížící se smrti existuje, lidé si ji nevymýšlejí. Jde o stav vědomí, takže se převelice debatuje o jejím vztahu k jiným stavům vědomí, například ke spánku, snům, kómatu a dalším.

Jaký je vztah zkušenosti blížící se smrti, dál jí budu pro stručnost říkat jen zkušenost, k jiným složkám vědomí?

Jednoduché pozorování vědomí druhých lidí vám nejprve řekne, zda lidé vůbec jsou, nebo nejsou při vědomí. Tomuhle stavu se říká bdělost. Člověk nespí a není v bezvědomí. Dokáže otevřít oči, což umožňuje zachovaná funkce vývojově nejstarších částí mozku nazvaných mozkový kmen. Tvoří ho prodloužená mícha, Varolův most a střední mozek.

Pak dotyčného můžete požádat, aby pohnul rukou nebo řekl, jak se jmenuje. V tomto případě jde o stav, jemuž mezinárodní literatura říká awareness. Což by se dalo přeložit jako orientovaná vědomá pozornost.Poznává se podle schopnosti odpovědět na požádání například pohybem. Má niternou složku, například představivost, niternou řeč, toulání mysli nezávislé na zevních podnětech, a složku zevní, která odpovídá na smyslové podněty z prostředí.

Vědomí nemusí být propojeno se zevním světem, nicméně lidé niterné stavy prožívají. Sem spadají například sny v průběhu spánkové REM fáze, kdy se oči prudce pohybují ze strany na stranu, sny jsou bouřlivé, barevné, halucinatorní, sur­realistické.

Dalším příkladem jsou stavy minimálního vědomí. Pacienti mají těžkou poruchu vědomí, obvykle v důsledku poranění mozku. Jsou ve stavu, kterému se říkalo vegetativní, nyní se jmenuje syndrom bdělosti neodpovídající na podněty. Změna názvu je důsledkem stížnosti pacienta, jenž se z vegetativního stavu probral. Dotklo se ho, že v době, kdy nebyl schopen odpovídat na podněty, o něm zdravotní personál mluvil jako o „vegeťákovi“. Několik procent těchto lidí odpoví mozkovou aktivitou na instrukci zvenčí. Jestliže kupříkladu hráli tenis nebo měli zahradu u domu a dostanou hlasovou instrukci „hrajte tenis“, „choďte po zahradě“, objevuje se v jejich mozku aktivita, která těmto činnostem odpovídá. Nikdo však neví, zda si ji uvědomují, jinými slovy řečeno, zda a jak jim tato činnost neuronových sítí ovlivní síť odpovídající za sebeuvědomování neboli jáství.

To je pětisložkový proces zahrnující mentalizaci (vím, že máš niterné stavy, nejsi věc; vím, že Mařenka ví, že Pepíček ví), empatii neboli vciťování (poznám, jak ti je, a někdy to prožiji také), průběžnou sebe‑registraci (mám kamínek v botě, tlačí), autobiografickou paměť (když mi bylo pět, poštípaly mě vosy) a sebepoznávání (co jsem to, proboha, provedl?).

Za sebeuvědomování odpovídá gigantická neuronová síť vnitřní plochy čelních a temenních laloků a některé části zevní spánkové kůry obou hemisfér. Na slovo vědomí v češtině pozor: často se jím má na mysli jen sebe‑uvědomování.

O síle prožitků a zrádnosti paměti

Existují stavy, které se zkušenosti blízké smrti podobají, ale nejsou s ní totožné. Mohou se objevit v průběhu meditace, psychotických epizod, v důsledku užití drog. Popsaly je například rodící ženy. Lidé v těchto stavech jsou bdělí, se zevním světem v nějaké míře propojení, na zevní podněty odpovídají. Obsahy jejich vědomí bývají na rozdíl od zkušenosti blížící se smrti u různých lidí značně proměnlivé, zatímco v průběhu zkušenosti blížící se smrti jsou obsahy vědomí u různých lidí a v různých kulturních okruzích stejné.

Prožitky popisované jako součást zkušenosti, přičemž zkušeností nejsou, lze navodit drogami, a kromě nich virtuální realitou, v průběhu hypnózy, prohloubeným dýcháním (nedoporučuji, důsledkem může být epileptický záchvat), a také Valsalvovým manévrem, snižujícím krevní tlak a zpomalujícím srdeční puls. Stačí si zacpat nos a tlačit proti němu dech. Může následovat synkopa, kratičká ztráta vědomí, ze které se lidé proberou sami. Máte‑li například při rýmě ucpanou Eustachovu trubici, můžete pocítit prasknutí v uších. Antonio Maria Valsalva svůj manévr objevil kolem roku 1700, pomáhal pacientům s hnisavým zánětem středouší. Jestliže nemocní manévr užili, hnis začal z ucha vytékat a následovala úleva.

Prožitky podobající se zkušenosti blížící se smrti doprovázejí odchylnou činnost mozkové kůry na hranicích temenní a spánkové kůry. Pravostranné podráždění může vyvolat pocit existence mimo vlastní tělo, pohled na vlastní tělo shůry, pocit teleskopického prodlužování končetin. Jakmile stimulace ustane, pacienti sdělují, že se končetiny teleskopicky zkracují a vracejí se do svého těla. Tato korová oblast slučuje informace o orientaci těla v trojrozměrném prostoru. Další korovou oblastí, jejíž činnost se v průběhu prožitků podobných zkušeností odchyluje, je vnitřní spánková kůra, jeden z uzlů vstupu a výstupu informací systému vědomé paměti.

V průběhu zkušenosti je mohutně aktivní vědomá paměť. Lidé prožívají paměťové obsahy, mají pocit, že spatřili celý svůj dosavadní život najednou. Paměť přitom pro vědomí nepředstavuje podmínku nutnou. Například lidé v pokročilé fázi Alzheimerovy nemoci o paměť přicházejí, při vědomí však jsou.

Prožitky v průběhu zkušenosti se přitom do paměti ukládají, proto jsou lidé, kteří přežili, schopni vyprávět. Kromě záznamu v paměti zkušenost některé lidi emočně ovlivní natolik, že se jim změní osobnost, začnou být podstatně spirituálnější, zajímají je transcendentní jevy. Stane se, že začnou pánbíčkařit a jsou pověrčiví.

Sledování elektrické aktivity mozku kriticky nemocných pacientů ukazuje nápadnou aktivitu, která bezprostředně předchází srdeční zástavě. Stoupá krevní hladina oxidu uhličitého a klesá koncentrace draslíku, což rozsáhle ovlivňuje činnost nervových buněk, stejně jako proměny aktivity serotonergního systému mozku a masivní uvolňování endorfinů, obojí ovlivňuje pocit blaženosti a může tvořit mystické pocity.

Paměťové stopy spjaté se zkušeností na rozdíl od vzpomínek na sny nevyhasínají. Je však obtížné odlišit subjektivní pocit jistoty od přesného paměťového záznamu. Experimenty ukazují, že paměťový záznam není přesný, v průběhu doby se paměť mění, podobně jako se mění ledovec putující do údolí. Můžete si to vyzkoušet. Přihodí‑li se vám významnější událost, zapište ji co nejpřesněji. Záznam uložte. Po roce zaznamenejte stejnou událost na základě vzpomínek znovu. Pak porovnejte oba záznamy. Většina lidí je překvapena, jak si byli jisti a jak je paměť nepřesná. Stává se, že opakované vyprávění stejné události do ní vnáší prvky, které její součástí nebyly, stejně tomu bývá při opakovaném vzpomínání. Následně jsou lidé pevně přesvědčeni, že se události měly právě tak, což je velmi nebezpečné při svědeckých výpovědích u soudu. Pachatelé, jejichž soud se táhne dlouhé roky, dokážou sami sebe natolik dokonale přesvědčit a změnit svůj paměťový záznam, že projdou detektorem lži. Jsou si naprosto jisti, „vědí“, že mluví pravdu.

Zdroj: MT