Vánoční úvaha o Švejkovi a přátelství

Každý, kdo byl na vojně, ví, co znamená typické vojenské přátelství. Vojáci i důstojníci spolu popíjeli, veselili se a přátelili, a když šlo do tuhého, udělali na druhého tvrdý podraz. Možná se zdá, že to mohl být vedle šikany typický rys socialistické armády, ale novináři odhalují podobné rysy i v dnešních armádách. Položíme-li si otázku, zda měl Švejk přátele, je, myslím, odpověď jasná. A to i pro toho, kdo zná Čechy určitě nejlépe charakterizující román jen povrchně.

Přes nespočet společných prožitků, které v běžném životě obvykle formují přátelství, Švejk určitě přátele neměl. Podobné principy panují nejen v armádě, ale zcela jistě i v politice, politických stranách, ve vrcholovém sportu, ve vedení různých podniků a organizací, mezi podnikateli či mezi tzv. mafiány, kmotry nebo velrybáři. Abychom nikoho neurazili u nás, stačí se na internetu podívat na osudy vlivných "východních" podnikatelů, ať již jsou v politice, v emigraci, ve vězení, nebo nadále podnikají. K podnikání je obvykle přivedli nějací přátelé, s nimiž se pak rozešli, nedopadlo-li to ještě hůře. Přátelství snadno ukončuje problematika finančních vztahů a také práce ve stresu.

Nenapadá mě typické přátelství politiků u nás. Pan prezident měl jistě hodně přátel ve své straně a možná tam teď nemá skoro žádné. Na ministerstvech se vystřídalo mnoho kolektivů, ministrů a náměstků a nevím, zda mezi nimi zůstalo přátelství.

Snadněji než v politice nebo na pracovišti vzniká přátelství např. v hospodě či ve sportovním klubu. Kromě toho již zmíněného vojensko-politicko-podnikatelského formálního přátelství, založeného často i na skutečnosti, že někdo na někoho něco ví, jistě existuje opravdové přátelství. Takové, které je založené především na společných zážitcích a prožitcích spojených s kladnými emocemi. Ve zmíněném románu o Švejkovi takové emotivní společné prožitky myslím nejsou.

Jak je to ale ve zdravotnictví? Zdravotnické kolektivy určitě žijí ve stresu, např. ve službách a při řešení akutních situací se otřese každé přátelství. Větší otřesy jsou typické spíše pro kolektivy chirurgické nebo v intenzivní péči. Z interních oborů pak více v kardiologii či gastroenterologii než v oborech, kde se tolik akutního neděje.

K situaci určitě přispívá i syndrom vyhoření - burn-out syndrom -, pojmová kategorie, již používá moderní pracovní psychologie. Každý zaměstnanec nemocnice by dokázal vyjmenovat, s kým by nechtěl sloužit a s kým slouží rád, s kým ho medicína baví a s kým je to jen pracovní vynucená rutina.

Situace se však může rychle změnit. Znám kolektivy, které se jevily velmi přátelskými často s argumentací: "Toho kolegu nebo kolegyni nám neberte, zapadá k nám do kolektivu." Až do chvíle, kdy se ukázalo, že pracovitá a korektní kolegyně nevydržela, že je na ní necháváno úplně všechno. To už pak připomíná ono přátelství vojenské.

Z manažerského hlediska přispívá udržování přátelských kolektivů "vystřelování" problematických osob směrem nahoru. Jestliže se někdo do kolektivu nehodí, pak je ideálním řešením jeho odeslání někam na vyšší post - na ředitelství, na ministerstvo, ve zdravotnictví třeba na primariát v sousedním okrese. Možná že některé evropské instituce vznikly právě proto.

Přátelství utužují společné i pracovní prožitky a určitě snadněji vzniká na pracovištích s tradicí než v institucích zcela nových. Firemní vánoční večírky či moderní vynucené teambuildingové aktivity asi přátelství v kolektivech příliš neudržují, ač by tomu tak podle psychologických příruček mělo být.

Typickou dobou tradic jsou Vánoce. Tradice vánočních nemocničních vizit je původně "pelnářovská" a rozšířila se na další pracoviště. Určitě je to hezký společný prožitek. Přestože byla za minulého režimu účast na těchto vizitách skoro povinná, určitě přispívala k utužení kolektivu. Dnes je situace jiná, doba se mění, účast bývá menší, ale podobně živoří i další zdravotnické tradice - lékařské spolkové večery jsou skoro prázdné nejen v Praze, tradiční lékařské časopisy balancují nad propastí. Může to být i tím, že ti, kdo mohou situaci ovlivnit, až příliš ctí tradice a nedokáží je moderně rozvíjet. Doba se mění, některé tradice zůstávají, některé zanikají a některé se dynamicky mění a ty mají i největší naději na přežití. Důležitá je ale kontinuita a pocit sounáležitosti s těmi, kdo tu byli před námi.

Hezké Vánoce a nový rok.

Zdroj: Medical Tribune