V Praze byl kongres IFDA již potřetí

Kongres byl v pražském hotelu Marriott zahájen blokem přednášek vztahujících se k problematice lymeské borreliózy a blokem sdělení s oční problematikou.

U makulární degenerace zabírají antiVEGF

První přednáška očního bloku pojednávala o věkem podmíněné makulární degeneraci (VPMD), jež je nejčastější příčinou legální slepoty ve stáří a ve vyspělých zemích postihuje 10 až 15 % populace starší 60 let. S prodlužováním věku počet nemocných neustále vzrůstá a makulární degenerace se stala závažným zdravotněekonomickým problémem. MUDr. Petr Bedřich z oční kliniky Lexum v Praze popsal klinický obraz onemocnění, jež se dělí na suchou – atrofickou a vlhkou – exsudativní formu. Suchá forma, která tvoří 85 až 90 % všech VPMD, se projevuje hromaděním metabolických odpadních látek v drúzách Bruchovy membrány, atrofií a hyperplazií pigmentového epitelu sítnice a zánikem choriokapilaris. Progreduje pomalu a vede k legální slepotě během několika až mnoha let. Vlhká forma je charakterizována choroidální neovaskularizací, která provází již shora zmíněné abnormality. Novotvořené cévy prorůstají trhlinami v degenerované Bruchově membráně pod epitel sítnice a přes tento epitel často též pod neuroretinu. Vlhké formy progredují mnohem rychleji než suché formy onemocnění a bývají příčinou náhlého a nenávratného poklesu zrakové ostrosti. Zrakové obtíže nejsou specifické a zahrnují metamorfopsii čili deformaci obrazu, různě velké a syté centrální a paracentrální výpady zorného pole a především pokles zrakové ostrosti. Příčiny a kauzální terapie VPMD nejsou dosud známy. Proto je třeba, aby každé zhoršení visu a jeho ostrosti bylo včas vyšetřeno. V tom mohou pomoci i praktičtí lékaři. Stěžuje‑li si pacient na metamorfopsii, lze použít tzv. Amslerův test – jednoduchou pomůcku, která prokáže ev. změny v centrální krajině sítnice.

V současnosti existuje několik postupů v terapii tohoto onemocnění. Maximální efekt mají v iniciálních fázích onemocnění. Důležitá je proto i rychlost diagnostického procesu. Je nutné zabránit progresi onemocnění a stabilizovat je. V terapii se využívá přímé fotokoagulace a fotodynamické léčby nebo také chirurgických postupů. Poměrně nově se využívá blokátorů cévního růstového faktoru – antiVEGF, které patří do skupiny monoklonálních protilátek. Anti‑ VEGF je možné podávat i v monoterapii. Nejznámější z této skupiny léků je Avastin (bevacizumab), jenž se aplikuje intravitreálně. K dispozici je i Macugen (pegaptanib) nebo Lucentis (ranibizumab).

U glaukomu pozor na inhibitory MAO

Aktuálním přístupem k terapii glaukomu se dále zabývala doc. MUDr. Eva Růžičková, CSc., zástupkyně přednosty pro výuku na oční klinice 1. LF UK a VFN v Praze. Glaukom je jeden z nejzávažnějších problémů oftalmologie a patří na čelní místo mezi příčinami slepoty, na které se podílí v celosvětovém měřítku 13 procenty. Výskyt stoupá s přibývajícím věkem až na 3,5 % u osob ve věku 70 až 75 let. Jde o chronické progresivní onemocnění, jež se často projevuje zvýšeným nitroočním tlakem se změnami na optickém disku a ve vrstvě nervových vláken s následnými abnormalitami zorného pole. Časná diagnóza glaukomu znamená nález glaukomových změn na disku zrakového nervu, abnormalit ve vrstvě nervových vláken v takovém stadiu, kdy ještě nejsou přítomny žádné změny funkční. Praktický lékař může pomoci v časné diagnóze screeningem potenciálně glaukomových pacientů na základě řady rizikových faktorů. K rizikovým faktorům patří například věk nad 40 let, pozitivní rodinná anamnéza, různá kardiovaskulární onemocnění, vasospastické syndromy, hypotenze a migrény. Na nebezpečí glaukomu je třeba myslet i u lidí s vysokou krátkozrakostí nebo u diabetiků, kde hrozí diabetická retinopatie. K pravidelným kontrolám nitroočního tlaku je třeba posílat také pacienty s chronickou zátěží kortikosteroidní terapie. Pomoc praktického lékaře spočívá i v edukaci pacientů o důležitosti prevence tohoto onemocnění. Cílem léčby je zabránit progresi poškození optického nervu a snížit nitrooční tlak na cílovou hodnotu. Je třeba mít na paměti i vedlejší účinky léčby a její komplikace.

Nitrooční tlak snižujeme léky, kterých je celá řada a patří mezi ně medikamenty snižující tvorbu nitrooční tekutiny, jako jsou beta‑blokátory, sympatomimetika nebo inhibitory karboanhydrázy. K lékům ovlivňujícím odtok nitrooční tekutiny se řadí syntetická analoga prostaglandinů, parasympatomimetika – miotika nebo selektivní sympatomimetika. Například známé beta‑blokátory mají široké spektrum nežádoucích účinků od bradykardií a arytmií přes bronchospasmy až po třeba deprese. Je nutné dávat pozor i na to, že u některých léků, jimiž pacienta celkově léčíme, je například kontraindikováno současné podávání inhibitorů monoaminooxidázy (např. některá antidepresiva) v souvislosti s přítomností glaukomu.

Co je syndrom červeného oka

Blok přednášek věnovaný očním onemocněním zakončil MUDr. Pavel Diblík, jenž je rovněž z oční kliniky 1. LF UK v Praze, projevem na téma syndromu červeného oka. Ten lze v zásadě rozlišit na nebolestivý a bolestivý. Bolestivý syndrom je vyvolán například zánětem zevního nebo vnitřního oka, glaukomovým záchvatem nebo úrazem. Charakteristická je kromě bolesti i rychlost nástupu, sekrece, injekce, může být přítomnost virového onemocnění. V takových případech volíme léčbu kapkami antibiotik, steroidů, antialergik či lubrikancií.

Nebolestivé zčervenání oka můžeme pozorovat u nekorigované refrakční vady, poruchy binokulárního vidění, blefaritidy, alergické konjunktivitidy, syndromu suchého oka nebo subkonjunktivální hemorrhagie. Obtíže se projevují mnohdy v souvislosti s nošením kontaktních čoček, dále například při endokrinní orbitopatii, některých chorobách gastrointestinálního traktu, při paraneoplazii nebo karotido‑kavernózní píštěli.

U pacienta je třeba odebrat pracovní anamnézu, je třeba zvážit celkové choroby, alergie, infekce virové nebo mykotické. Pamatujeme i na takzvané civilizační obtíže například u pracovníků dlouhodobě vysedávajících u počítače. Praktický lékař by měl podle MUDr. Diblíka především pacientovi naslouchat a věnovat maximální pozornost anamnéze. Červeným okem se může projevit i řada onemocnění jiných orgánů.

Chyby u dermatologických diagnóz

V dalším bloku nazvaném „Důkazy a praxe“ vystoupil MUDr. Antonín Nechvátal z Kožní kliniky FN v Motole s přednáškou na téma „Chyby v léčbě dermatologických pacientů“. MUDr. Nechvátal se zaměřil na chronickou žilní insuficienci, erysipel a maligní melanom. Přehledně vysvětlil etiologii, patogenezi, diagnostiku a léčbu těchto onemocnění. Z diagnostických metod doporučil u erysipelu stěry, biopsii, kultivaci, krevní obraz a sedimentaci. Ze zobrazovacích metod pak MRI či CT. V antibiotické léčbě erysipelu by měl být lékem 1. volby penicilin a cefazolin, případně roxytromycin, azitromycin, nafcilin, ceftriaxon či vankomycin. Jako lék druhé volby pak oxacilin, dikloxacilin, cefalexin. Důležitá je profylaxe tohoto onemocnění. Z podpůrné léčby se uplatňuje elevace a imobilizace. Účinná je také kompresní léčba. V komplikovaných případech je pak nutná chirurgická léčba.

U maligního melanomu A. Nechvátal upozornil i na vzácnější formy tohoto onemocnění. Nejčastěji se vyskytuje superficiálně se šířící melanom (až v 70 %), následuje nodulární melanom s 15 %, dále akrálně lentiginózní melanom se 7 procenty. Vzácněji se vyskytuje lentigo maligna melanom s 5 % a slizniční melanom. V diferenciální diagnostice maligního melanomu lze využít užitečnou pomůcku (A – asymetry, B – border, C – color, D – diameter, E – elevation).

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2007, strana A10

Zdroj: