V pediatrii se nám podařilo dosáhnout rozumného konsensu

* Vzrušená debata o specializačním vzdělávání lékařů se v posledních dnech dostala i na stránky deníků. O pediatrii se však v této souvislosti příliš nehovoří. Je to tím, že v tomto segmentu péče více odpovídá současná podoba vzdělávání potřebám praxe?

Já si myslím, že ano. Třebaže samozřejmě i my máme spoustu nedořešených otázek, celkově se dá říci, že v pediatrických odbornostech jsme dospěli k určitému, podle mého názoru docela rozumnému kompromisu. Došlo sice ke zkrácení základního společného pediatrického kmene ze tří na dva roky, ale z pohledu primární péče to není problém, protože po společném kmeni následuje další rok strávený převážně v lůžkových zařízeních. Poslední rok přípravy pak pracuje budoucí praktický dětský lékař v ambulancích. Vlastní praxi tedy může převzít již po čtyřech letech. Toto zkrácení považujeme za již dále nepodkročitelné, možná na rozdíl od kolegů praktických lékařů pro dospělé.

* Je taková úprava kompatibilní s ostatními zeměmi Evropské unie?

V evropském kontextu je velmi snadné ji obhájit. Důležitá je celková doba přípravy. V doporučení Evropské pediatrické akademie i jiných relevantních organizací je model obdobný, kdy po základním kmeni v pediatrii jsou tři další cesty - primární péče, sekundární, tedy klinická pediatrie, a terciární, což jsou užší specializace v pediatrii - dětská alergologie, dětská urologie, dětská nefrologie a podobně. Na druhou stranu koncept primárních dětských lékařů není všude běžný. Například ve Velké Británii dostat se k pediatrovi znamená stejné čekání jako dostat se ke specialistům. S akutními stavy jistě lze kontaktovat lůžkové zařízení, tam však není zajištěna kontinuita péče. Systém rodinných lékařů je sice levnější, v Evropě se ale uplatňuje trend, že každé dítě by mělo mít svého pediatra.

U nás o tom asi nepochybuje téměř nikdo. Máme po Japonsku nejnižší kojeneckou úmrtnost na světě, což je naprosto excelentní. Podle platného metodického pokynu dítě z porodnice přebíráme do 48 hodin od propuštění, průměr EU je přitom čtrnáct dní, což je pro nás skoro nepředstavitelné, protože víme, co všechno se během této doby může stát. Máme i řadu kvantitativních údajů o tom, že náš systém funguje - podle spotřeby vitaminu D je možné říci, že v podstatě každému dítěti je poskytnuta základní prevence, spotřeba železa vypovídá o tom, jak velkou pozornost věnujeme anémiím, procento plně kojených dětí je rovněž velmi dobrým ukazatelem. Státy či regiony, které koncepci primárních pediatrů opustily, jako třeba východní oblast Německa, se k ní velmi obtížně vracejí. * Může lékař změnit zvolenou specializaci v průběhu specializačního vzdělávání? Může, a to je myslím jedna z velkých výhod. Plně započitatelné má první tři roky přípravy.

* Jaký je zájem o primární péči o děti ze strany absolventů?

Nyní to vypadá velmi nadějně. První rok, kdy byla vypsána rezidenční místa, jsme je ani všechna nevyužili. Hrála zde roli určitá neznalost a nezkušenost, stát také dlouho nepotvrdil naše curriculum. Letos již registrujeme zájem daleko větší. Aby se primární péče do budoucna dobře vyvíjela, potřebovali bychom ročně 35, optimálně pak 50 nových lékařů. Máme k dispozici měsíční hlášení počtu zařazených do oboru. V prosinci bylo zařazeno sedm kolegů, v lednu jedenáct, v únoru dvanáct. Kdyby to tak zůstalo, tak bychom minimální limit pro rozvoj oboru bohatě překročili. Je pro nás klíčové, abychom mohli oslovit už mediky.

Opakovaně se setkávám s tím, že cítím zájem, teprve až když máme příležitost si o naší práci se studenty promluvit. Když se medik během studia o primární péči nic nedoví, a ještě možná neměl se svým dětským lékařem tu nejlepší osobní zkušenost, nemůžeme se divit, že jako absolvent nemá motivaci do našeho oboru vstupovat. Přitom přístup jednotlivých fakult k této problematice je velmi různý.

* Jak moc vám pomohl systém rezidenčních míst?

Určitě jej vítáme. Zatím však panují obavy, jak trvalý tento program bude, pokud by šlo jen o jakýsi výkřik, který by trval jen dva roky, spousta energie bude znehodnocena. Navíc rezidenčních míst máme jenom dvacet. Jak jsem říkala, zájem o primární péči o děti je nyní podstatně vyšší. Dynamika stárnutí dětských praktických lékařů je naprosto stejně tragická jako u praktiků pro dospělé.

* Je o tento program zájem ze strany školitelů?

I tady se zdá, že dochází k pozitivnímu obratu. Kolegové se dotací na rezidenční místa trochu obávali, protože je to spojeno s poměrně náročnou administrativní činností. Letos je to podstatně jednodušší než loni, některé nejasnosti se podařilo vyřešit.

* Jaká je motivace školitele, aby zaměstnal potencionálního kolegu?

Zatím spíše altruistická. Ani pokud dostane dotaci na rezidenční místo, finančně se mu to nevyplácí. Navíc nechceme dávat akreditaci pro specializační vzdělávání každému, to by bylo velmi ošemetné. Naším zájmem je, aby ji získala jen pracoviště, která splňují určité dané parametry. Dovedu si představit, že lékař ani nemá zájem někoho vychovávat a školit, ale chce být školitelem, protože potřebuje předat praxi kvůli odchodu do důchodu.

Ten proces prostě nemůže být formální. Kdyby se neobjevily dotace na rezidenční místa, tak by to touto formalizací mohlo skončit, protože bychom nesehnali prostředky, jak mladé kolegy zaplatit. Na druhou stranu, pokud budou požadavky na školitele přílišné, může se nám stát, že nebudeme mít kde lékaře připravit. Zatím máme akreditovaných pracovišť přibližně 120, což se zdá dostatečné. Jsou některé regiony, kde by jich mohlo být více, a těmto regionálním požadavkům chceme vyhovět.

* Jaká je spolupráce s akreditovanými lůžkovými zařízeními?

To je možná náš největší problém. Systém rezidenčních míst u členů vedení některých lůžkových zařízení vytvořil pocit, že primární péče je vlastně dobře zafinancována a že není problém, když tito školenci budou za stáže platit. Chtějí třeba i pět set korun na den. Žádali jsme ministerstvo zdravotnictví, a máme jeho podporu, aby alespoň u státem řízených organizací se tak nedělo. Dotace na rezidenční místo je vlastně příspěvkem na mzdu školence. Měsíčně jde o dvacet dva až dvacet pět tisíc korun, z nichž je ale třeba zaplatit veškeré odvody a je zde i režie spojená s vedením školence.

Existuje však už několik lůžkových pracovišť, která mají akreditaci pro obor PLDD, a některá tuto dotaci pochopila správně jen jako příspěvek na mzdu a mladé lékaře v přípravě platí více.

Zdroj: Medical Tribune