V intervenční kardiologii můžeme být evropským leaderem
<<b>Nejprve snad trochu historie. Kdy vaše skupina vlastně vznikla?
Pracovní skupina intervenční kardiologie České kardiologické společnosti byla založena ještě před rozdělením Československa. Největší díl její práce však připadá až na období od druhé poloviny devadesátých let, z toho největší rozvoj zaznamenala po roce 2000. Je to pochopitelné – v té době se v ČR zakládaly nové katetrizační jednotky a intervenční kardiologická léčba získala v porovnání s chirurgickými revaskularizacemi celosvětově prioritu. Prvním předsedou pracovní skupiny v éře samostatné České republiky byl prof. MUDr. Jan Vojáček, DrSc., z královéhradecké fakultní nemocnice, po něm přišel MUDr. Michael Želízko, CSc., z pražského IKEM. V současné době má skupina nové vedení…… v čele s vaší osobou. Mimochodem, dá se éra každého z předsedů nějak charakterizovat či dokonce personifikovat?
V zásadě asi ano – samozřejmě je při tom třeba brát v úvahu celkový kontext vývoje intervenční kardiologie. Z tohoto pohledu je nutno připomenout, že profesor Vojáček měl mimořádně obtížnou roli ve vytváření nových pracovišť a jejich začlenění do kontextu již existujících katetrizačních laboratoří. Právě v jeho éře se vytvořil systém katetrizačních laboratoří, který je schopen pokrýt celou Českou republiku. I jeho zásluhou dnes patříme k nemnoha zemím světa, které jsou schopny v případě potřeby poskytnout intervenční kardiologickou léčbu, zejména akutní, a to celé populaci. Dnes je v ČR 22 funkčních katetrizačních center, která provádějí koronární angioplastiky. Kromě toho se věnují i dalším výkonům, byť už ne všechna – mám na mysli především uzávěry defektů síňového septa, provádění intravaskulárních sonografických vyšetření, ev. další specializované techniky. V blízké době se otevře třiadvacáté katetrizační centrum v Jihlavě. Vysočina byla dosud jediným krajem, který neměl vlastní centrum intervenční kardiologie. O jeho pacienty se starala zdravotnická zařízení v jiných regionech, především v Brně. Problematice dětí se pak dlouhodobě velmi úspěšně věnuje Dětské kardiocentrum v Praze‑Motole. Další z předsedů pracovní skupiny doktor Želízko tedy měl na co navazovat. Čím by se z vašeho pohledu mohla vyznačovat doba jeho předsednictví?
Za jeho éry byl vybudován a spuštěn Národní registr kardiovaskulárních intervencí. Unikátní, a to i z hlediska světové kardiologie, je jeho propojení s registrem zemřelých. Znamená to, že máme k dispozici ta nejtvrdší data a nejspolehlivější zpětnou vazbu, abychom mohli posoudit, jak efektivní jsou naše výkony a nakolik jsme skutečně schopni pacientům pomoci. Registr funguje od roku 2005 a v loňském roce už v něm bylo zadáno kolem 95 % všech koronárních intervencí, což je unikátní číslo. A to je teprve první krok, na který by měly po detailní analýze, na co se zaměřit a co dále zlepšovat, navázat další. Něco už víme, něco teprve zpracováváme. Co tedy už dnes o efektivitě intervenční kardiologie v ČR díky analýze dat víte?
Troufnu si říci, že všechna porovnání hovoří skutečně o velice kvalitních výsledcích intervenční kardiologie u nás. Je to dáno i tím, že se většina katetrizačních center řadí mezi tzv. vysokoobjemová, tedy že provádějí více než 400 koronárních intervencí ročně. To samozřejmě vede k mimořádně vysoké erudici intervenčních kardiologů, kteří v nich pracují. Mimochodem, i průměrným počtem pacientů připadajících na jednoho katetrizujícího lékaře se řadíme k absolutní světové špičce. Říkal jste, že Národní registr kardiovaskulárních intervencí ČR je unikátní. Našli bychom pro něj srovnání v některé z evropských zemí?
Snad pouze v severských státech. Například Švédové na svém registru pracují už řadu let a v některých ohledech mají dokonalejší systém než my. Třeba Ûð_€_Ý_ääåpokud jde o propojení nejen s registrem zemřelých, ale i s dalšími registry, například hospitalizačním. Zpětná vazba je pak pochopitelně ještě mnohem přesnější. Obecně lze říci, že všude na světě existuje spousta různých registrů, avšak jejich data zpravidla končí hospitalizačními výsledky. I Evropský registr koronárních intervencí obsahuje velmi neobjektivní údaje. Například pokud jde o data z ročního sledování pacientů po intervenčním zákroku, obsahuje jich jen 50 až 60 procent. Zatímco my máme skutečně všech sto procent. Ještě v něčem má česká intervenční kardiologie před Evropou náskok?
Od roku 1999 máme funkční systém licencí pro invazivní i intervenční kardiologii. V tom jsme Evropu předstihli dokonce výrazně, protože tam se stále ještě vede diskuse o tom, jak erudici a trénink lékařů vůbec dokladovat. Vývoj intervenční kardiologie u nás velmi přesně zachycuje graf počtu primárních perkutánních koronárních intervencí (PCI). Mohl byste jej blíže okomentovat?
Do roku 2004 počet výkonů poměrně razantně stoupal, dnes jsme na počtu přibližně 640 PCI na milion obyvatel, což v rámci Evropy představuje absolutní špičku, a spolu s jedinou evropskou zemí, Dánskem, je touto metodou léčeno přes 99 procent akutních pacientů. Na celkové statistice však není podstatný ani tak celkový růst výkonů, jako právě počet intervencí v případě akutního koronárního infarktu, a zejména pak u pacientů s akutním infarktem myokardu s elevacemi ST, což je ta nejrizikovější skupina nemocných, kde jde skutečně o minuty až hodiny. Ideálním cílem léčby akutního infarktu myokardu s elevacemi ST je dosažení třicetidenní úmrtnosti kolem pěti procent, ke které se každé pracoviště snaží přiblížit. A daří se to v praxi?
Musíme mít na paměti, že dané procento bylo stanoveno v selektované skupině pacientů. Celá „evidence‑based medicine“, tedy medicína založená na důkazech, jak se dnes praktikuje, vždy vychází ze selektovaných skupin pacientů. Právě tím se údaje z registru liší od výsledků randomizovaných studií, do nichž nikdy nejsou zařazováni pacienti rizikovější, ve vysokém věku, s komplikacemi a podobně. Pokud tedy jde o léčbu konkrétně akutního infarktu myokardu s elevacemi úseku ST, byla v loňském roce třicetidenní úmrtnost 7,1 procenta a pod „magickou“ hranici pěti procent jsme se dostali v léčbě nemocných do 75 let věku. Hovoříme‑li o výsledcích léčby a tedy o dostupnosti center intervenční kardiologie pro celou populaci, musíme připomenout i občas tradovaný názor, že za ni můžeme být vděčni i geografickým podmínkám České republiky. Horské oblasti jsou jen u hranic, ve vnitrozemí je to všude blízko…
Svým způsobem to je nepochybně pravda. Na druhé straně je ale nutno říci, že nejsme sami, kdo má podobně příznivou geografii.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 21/2007, strana C1
Zdroj: