Utrpěla důvěryhodnost Ústavního soudu?

Ústavní soud 28. května nejtěsnějším poměrem hlasů 8 : 7 potvrdil ústavnost regulačních poplatků ve zdravotnictví (plné znění nálezu včetně odlišných stanovisek “přehlasovaných” soudců Rychetského, Nykodýma, Wagnerové, Güttlera, Duchoně, Musila a Holländera je k dispozici na adrese www.usoud.cz/scripts/detail.php?id=588).

Většinové stanovisko (sepsané soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem) především zdůrazňuje zásadu soudcovské zdrženlivosti a minimalizaci zásahů do pravomocí vlády a zákonodárce v otázkách “v podstatě politických, kam primárně spadá i celá oblast tzv. sociálních práv” (viz plné znění nálezu Ústavního soudu – dále jen nález, bod 90).

“Ústavní soud (…) dodává, že pokud by postupoval ve vztahu k jakékoli reformě, tedy i reformě zdravotnictví, příliš aktivisticky, vytvořil by zajisté posléze judikaturu, která by a priori zavírala dveře jakýmkoli reformním snahám” (viz nález, bod 91).

Ústavní soud navíc naznačil (v bodech 102 a 134 nálezu), že podle jeho názoru bylo možno zamítnout návrh na zrušení regulačních poplatků “již z důvodu zachování zdrženlivosti”, kteréžto tvrzení je v oblasti českého ústavního soudnictví dosti unikátní a bezprecedentní. Přesto však “podpůrně” podrobil regulační poplatky poměrně “měkké” formě přezkumu – tzv. testu rozumnosti s výsledkem: “Ústavní soud neshledal, že by regulační poplatky měly všeobecně ‚rdousící efekt‘ a činily by reálně pro kohokoli zdravotní péči či zdravotní pomůcky nedostupnými (viz nález, bod 118, srov. též bod 119).

Většina Ústavního soudu se tak přiklonila k tomu, co jsem již dříve označil za “poněkud volnější a méně formální výklad” čl. 31 Listiny základních práv a svobod, který zní: “Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.”

Na závěr Ústavní soud opětovně zdůraznil, že zákonodárce má ve věcech tohoto typu velmi široký prostor pro uvážení konkrétního řešení, přičemž: “zásah Ústavního soudu v analogických věcech by mohl přicházet do úvahy toliko v případě flagrantní svévole, libovůle a nerozumnosti zákonodárce, která – jak bylo opakovaně řečeno a naznačováno – v této věci nebyla shledána” (viz nález, bod 134).

Odlišná stanoviska přehlasovaných soudců

Přehlasovaní soudci vyjádřili v mnoha ohledech ostrý nesouhlas s většinovým stanoviskem. Celá řada z nich je přesvědčena, že čl. 31 Listiny zákonodárci neumožňuje – téměř – plošně zpoplatnit zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Ta zdravotní péče, která je pojištěncům plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění, by jim měla být poskytnuta bezplatně; zákon může pouze stanovit, která péče bude z veřejného pojištění hrazena jen zčásti, popř. vůbec ne (stanovisko např. soudců Rychetského, Nykodýma, Wagnerové aj.).

Soudci rovněž poukazovali na skutečnost, že většinové stanovisko se odchyluje od dosavadního výkladu “bezplatnosti” v judikatuře Ústavního soudu, aniž by však k této změně právního názoru došlo zákonem předvídanou procedurou (srov. § 13 zákona o Ústavním soudu ČR, jenž vyžaduje kvalifikovanou většinu alespoň devíti soudců k přijetí rozhodnutí, jež je založeno na právním názoru, který se odchyluje od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v některém z předchozích nálezů).

Na adresu tvrzení většiny soudců, že regulační poplatky nemají “rdousící efekt” a nepředstavují bariéru v přístupu k lidsky důstojné zdravotní péči pro žádnou kategorii osob, soudce Rychetský ve svém stanovisku uštěpačně poznamenal: “Jak se k tomuto dospělo, se ovšem z nálezu nedozvíme, ačkoli na Ústavní soud se již obrátily desítky jednotlivců i organizací, např. Národní rada osob se zdravotním postižením, Svaz tělesně postižených aj., dokládajících přinejmenším u specifických skupin obyvatelstva přesný opak.”

Soudci Holländer a Wagnerová se rovněž domnívají, že toto tvrzení většiny nemá oporu v důkazních materiálech, jež měl soud k dispozici. Eliška Wagnerová dokonce vyslovila na adresu většinového stanoviska tento odsudek: “Tvrdím, že dnešním rozhodnutím utrpěla důvěryhodnost Ústavního soudu ČR jako instituce budované patnáct let, která má dbát na dodržování ústavnosti, jejímž imanentním znakem je i usilování o prosazování elementární obecné spravedlnosti, přičemž nelze dnes ještě odhadnout, o jak hlubokou škodu půjde. Pro všechny zmíněné vážné nedostatky nelze, dle mého soudu, názory v nálezu vyslovené považovat za precedentně působící a vytvářející překážku v podobě rei iudicatae.”

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2008, strana B3

Zdroj: