Přeskočit na obsah

Urgentní příjem - brána i hráz nemocnice

Bolesti hlavy na neurologii, bolesti břicha na chirurgii, všechno ostatní na internu. Tak ještě relativně nedávno vypadal nepsaný, ale často používaný algoritmus, kterým se záchranná služba řídila při rozhodování, kam s pacientem směřovat. Zdaleka ne každý nemocný se tak dostal na pracoviště definitivního ošetření a jednání mezi dispečinkem a jednotlivými pracovišti mnohdy zabrala cenné minuty, ve kterých zdravotníci mohli pro nemocného skutečně něco udělat.

Pokud má nemocnice urgentní příjem, toto vše odpadá. Tým specialistů na neodkladnou péči s přímým kontaktem na konsiliáře jednotlivých oborů se zde může kvalifikovaně ujmout prakticky jakéhokoli pacienta. S trochou zjednodušení lze říci, že jestliže jde do tuhého, stačí záchranné službě znát jen jednu adresu.

Nejmodernější urgentní příjem v České republice má nyní Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Ostrý provoz zde začal 4. února (viz MT č. 2/2008). Ještě předtím se tu ale konala konference o organizaci a úloze těchto pracovišť a jejich spolupráci s poskytovateli přednemocniční neodkladné péče.

Podobnou diskusi může komplikovat fakt, že každý urgentní příjem je jiný. Na některé se dostane jen několik pacientů denně, protože přijímají pouze ty nemocné, které v těžkém stavu přiveze záchranná služba, jinde tímto oddělením procházejí stovky pacientů s běžnými zdravotními potížemi a po ošetření se větší část z nich vrací domů. Rozdílný je rozsah poskytované péče. Na některém pracovišti provádějí jen první vyšetření, po kterém je pacient nasměrován na příslušné oddělení, na jiných může nemocný zůstat na observačním lůžku i desítky hodin a dočká se tu i zahájení definitivní terapie. Stále však toho zůstává dost, co tato pracoviště spojuje - především základní pravidlo, že každý pacient je považován za urgentního, dokud se neprokáže opak, a také to, že tým urgentního příjmu musí být stále připraven na cokoli.

Z hlediska urgentní medicíny představují špičku v evropském kontextu země Beneluxu. Dva zahraniční hosté konference toho byli důkazem. Doktorka Agnes Meulemansová má několik desítek let praxe na Oddělení urgentní medicíny Univerzitní nemocnice v belgické Lovani.

„Klíčové je stanovení, komu a jak má urgentní příjem sloužit, v angličtině bychom použili slovo mise. Takové plánování zabere roky a další roky trvá, než se v praxi skutečně přizpůsobí potřebám komunity,“ uvedla doktorka Meulemansová.

Ani na urgentních příjmech si nejde diagnostiku představit bez moderních zobrazovacích metod. „To hlavní ale stále závisí na základních klinických dovednostech lékaře, na tom, co pozná pomocí svých smyslů a těch nejjednodušších pomůcek.“ Neodkladná medicína přirozeně tíhne k tomu soustředit veškeré síly na samotnou léčbu. „Pokud se ale nemocnému nedostává péče o psychosociální potřeby, je to špatně i tady,“ řekla Agnes Meulemansová.

Když každý ví, co má dělat

Sofistikovaně propracovanou organizaci příjmu pacienta s polytraumatem popsal ve svém sdělení profesor Peter Bring z nizozemského Maastrichtu. Auditorium zaujalo především zcela jasné a striktní rozdělení úloh a kompetencí členů týmu. K tomu přispívá i barevné rozlišení jejich oblečení. Zeleně je označen anesteziolog, zelená je anesteziologická sestra, žlutý je chirurgický rezident, žlutá je chirurgická sestra. Rozhodovací pravomoc má chirurg ve službě (oblečený v červeném), ten však je fyzicky poněkud stranou a pacienta se vůbec nedotýká. Je přesně stanoveno (a to písemně), co, kdy a který zdravotník dělá, jednotlivé protokoly jsou vyvěšeny na zdi. Při příjezdu nemocného se zapíná timer, celý zásah se natáčí na video. „Při zpětném hodnocení pak například zcela jasně víme, jak dlouho trvalo, než byl pacient zaintubován,“ uvedl P. Bring.

Členy týmu jeho pracoviště jsou i sestry s magisterským vzděláním, které mohou ošetřit jednoduchá zranění a poslat pacienta domů, dále také indikovat některá vyšetření a samostatně rozhodnout o podání některých léků. „Mají poměrně velké, ale přesně vymezené kompetence. V běžném provozu se tento typ zdravotníků velmi osvědčil,“ řekl profesor Bring.

Součástí kongresu byla malá výstava pomůcek k dekontaminaci pacientů zasažených chemickými agens či k izolaci nemocných, u kterých je podezření na vysoce nebezpečnou nákazu. O této problematice se zmínila i MUDr. Dana Hlaváčková, ředitelka krizové připravenosti Ministerstva zdravotnictví ČR. „Dnes si již opravdu nemůžeme vystačit s ústenkami a zástěrami. Moderní ochranné pomůcky byly, byť v omezeném množství, distribuovány na záchranné služby a urgentní příjmy velkých nemocnic. Zdravotníci se mohou přesvědčit, že jsou relativně lehce ovladatelné a že se dají snadno obléknout. Při jejich použití je ale třeba řešit specifické problémy, které by nás bez nácviku nenapadly - například že najednou nevíme, kam dát mobilní telefon, nebo jak poslouchat fonendoskopem. Personál urgentních příjmů by si měl uvědomit, že se to týká i jeho. Dekontaminace jednoho pacienta v bezvědomí na místě nehody trvá týmu hasičů a záchranky čtyřicet minut. Je tedy pravděpodobné, že jej jen provizorně zajistí a do nemocnice dovezou bez dekontaminace,“ řekla Dana Hlaváčková.

Co jsme získali

Jedním z nejstarších českých urgentních příjmů je ten ve FN v Motole. Zkušenosti z deseti let jeho činnosti shrnul MUDr. Otakar Buda, MBA. „Kde takové pracoviště není, hledá nemocný pacient ,zdravého` doktora. Zdá se nám normálnější situace, kdy se jej okamžitě ujme specialista na urgentní medicínu, který v případě potřeby přivolá konsiliáře. ,Zdraví` doktoři tedy docházejí za nemocným,“ řekl O. Buda. Spolu s urgentním příjmem získala podle něj nemocnice především řízený přístup k neodkladné péči. „Na straně zisků jsou ale i další položky. Pracuje tu motivovaná profesní skupina lékařů i nelékařů, kteří mají dovednosti, s nimiž ostatní zkušenosti nemají. Je jasně stanovené rozhraní zodpovědnosti. Máme místo, kde se při hromadných neštěstích provádí kvalifikovaně třídění pacientů podle závažnosti postižení. V neposlední řadě přináší toto oddělení mnohem větší klid pro přicházející nemocné. Kde je nedostatek organizace, tam se objevuje neurvalost personálu vůči pacientům, daná určitou nejistotou, jak si počínat. To urgentní příjem účinně tlumí,“ uvedl MUDr. Buda.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2008, strana A10

Zdroj:

Sdílejte článek

Doporučené