Umíme hrát praktického lékaře?
„Krále přece vždycky hrají všichni, kdo jsou na scéně. Když se před ním hrbí, tak v něm divák vidí všemocného vládce. Když se třesou strachy, tak je král kruťas. Když jsou lhostejní, jde o slabého krále. A když jim samým štěstím září tváře, každý hned ví: aha, dobrý král! A tak je to, pane, na divadle se vším. Všichni pořád hrají všechny, aby bylo jasné, kdo je kdo.“
Podobenství se jeví být opravdu univerzální, platné i ve zdravotnictví. Třeba, jak umějí kliničtí lékaři i organizátoři „hrát praktického lékaře“? To je stejně důležité jako kvalita a nasazení, které praktičtí lékaři sami prezentují: „údržbáře“, „dispečera“, „obvoďáka“ vytvořilo ze všeobecných lékařů právě okolí svým despektem, omezujícími zákazy a příkazy, záplavou administrativy i vertikální hierarchizací zdravotnického systému namísto překryvně horizontálního rozvrstvení. Systém i kliničtí kolegové sehráli praktické lékaře tak, že si mnohdy přestávali pod tlakem zneuznání odborně vážit sami sebe, a to i v případě lidí normalizačně „vykopnutých do terénu“, kteří si nemohli nebýt vědomi svých dobrých znalostí a dalších předností. Především odtud, z nízké prestiže a seberealizace, nikoli z „lásky ke klinické vědě“, se rodil despekt většiny mediků – „obvoďák? nikdy!“ – vyvažovaný krajskými stipendii, příděly bytů a korupčními vajíčky domorodců.
Pokud vím, znovu se rýsuje nedostatek praktických lékařů. Nasvědčuje tomu údajně jejich věková skladba i nízký počet zájemců ve specializační přípravě. Leckde prý zůstávají nevyužity a zavřeny dřívější „obvodní“ ordinace a lidé dojíždějí do přeplněných čekáren vzdálených lékařů registrujících nadoptimální počty klientů. Proč je tomu tak, když praktik dnes může být svým pánem a může vydělávat víc než podstatná část nemocničních kolegů, zvláště pokud nemá vysoké náklady na nájem? Důvodů je jistě víc, ale nepodceňoval bych ani „herecký výkon kolegů na medicínské scéně“, chování okolí, odborných lékařů, zvláště nemocničních, a deformující imprinting fakultní výchovy mediků. Ti si vesměs neodnášejí vědomí, že „praktik“ je ten, kdo pracuje s pacienty nejvíce, nejdéle a nejpružněji, ale pocit, že „praktik“ je ten, kdo nemá žádnou pozoruhodnou technickou vyšetřovací hračku, která by kompenzovala to, že obvykle nesleduje frontovou linii molekulárního výzkumu, takže by zjevně neudělal zkoušku „ani z biologie v prváku (či kdy se dnes skládá)“. Nejčastěji se medik na fakultě setkává s praktiky nikoli jako s reálnými bytostmi, přicházejícími za svými pacienty a konzultujícími s nemocničními kolegy řešení problémů, nýbrž jako se zlopověstnými přízraky dopouštějícími se ve zkazkách vyučujících kliniků zanedbávání příznaků, chybných diagnóz, nedodržování standardů, nechápání pokynů a dalších obludností, jimiž škodí lidstvu a k jejichž napravování musejí být zřizovány nemocnice. Stáže ze všeobecného lékařství už tyto představy jen korigují. Akademická obec, ať formálně proklamuje cokoli, „neumí hrát praktické lékaře“.
S třicetiletou klinickou zkušeností mám nyní možnost nahlížet medicínu i praktickýma očima a převažujícím dojmem je paralelnost světů, jejichž prolnutí bývá často více střetem než spoluprací. Nemocniční svět zhusta neodpovídá ani na výslovně položené otázky – pacienta vcucne, semele a vyplivne po svém, často s doporučeními, která jsou nereálná, jindy bez jakéhokoli výstupu – propouštěcí zpráva poštou v nedohlednu. Domluva s ošetřujícími kolegy je leckdy překvapivě obtížná, ovlivnitelnost jejich představ a plánů často nulová. Příkladem je opakované měnění medikace bez zásadních důvodů. Jak často odborní lékaři, zvláště nemocniční, překopávají medikaci, aniž by to s praktikem konzultovali nebo alespoň aniž by uvažovali, zda je opravdu nezbytné nahradit přípravky téže lékové skupiny jen proto, že je mají „raději“ či aby „něco udělali“. Jistě, „kam by přišli,“ kdyby pořád někam telefonovali, když přeci mají za úkol ty speciální výkony, ale…
A náměty, jak lépe „hrát praktika“? Medici by měli být vedeni a trénováni v konzultování s praktickým lékařem – možná to praktiky časově rozvrátí („ještě nás budou zdržovat medici po telefonu“), možná to pomůže. Zákon by měl zakotvit, že praktik má právo, pokud to pacient výslovně nezakáže, žádat podrobné informace, především při hospitalizaci. A konečně, praktik by měl být chápán jako vlivný, strategii konzultující člen ošetřujícího týmu svého klienta; což není záležitost vyhlášky, ale klinické kultury.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 16/2008, strana A4
Zdroj: