Trojí zamyšlení nad .......změnou zažitých stereotypů ve zdravotnictví

Stárnutí populace je vysoce strategické téma. Opravdu si uvědomujeme všechny důsledky faktu, že se v nejbližších deseti letech bude rychle zvyšovat podíl i celkový počet starých a velmi starých lidí? Na měnící se potřeby spojené s nárůstem chronických chorob v populaci a se snížením její soběstačnosti se musíme začít připravovat již dnes, pokud chceme, aby byly naše zdravotní systémy schopny uspokojit poptávku po odpovídajících zdravotních i souvisejících sociálních službách a vyrovnat se s tím spojenými náklady. Úspěšná strategie by měla být ovšem založena na předpokladu, že chatrné zdraví a komplikace chronických chorob nemusejí být nevyhnutelným důsledkem stárnutí.

Potřebujeme systém, který bude dobře kontrolovat chronické choroby a posilovat zdravotní stav dnešních padesátníků a šedesátníků, aby je tak, jak budou stárnout, udržel co možno nejdéle relativně zdravé a soběstačné. Současné zdravotní systémy vyspělých zemí však v hledání správné strategie zatím spíše selhávají. Jedním z důvodů je fragmentace a nedostatek účelné koordinace zdravotní péče.

Lékaři a zdravotnické týmy, technologie, diagnostické kapacity a další komponenty systému poskytování zdravotních služeb ve vyspělých zemích fungují izolovaně a nespolupracují dostatečně efektivně ve prospěch společného cíle, což vede k výpadkům účinnosti a kvality.

Pražská konference by měla vyprovokovat přítomné, aby přispěli ke změně zastaralých konceptuálních, institucionálních a následně i finančních rámců, jež pocházejí z doby před nástupem éry chronických chorob, pro kterou byly typické fragmentované, vzájemně nesouvisející epizody péče.

Potřebujeme prostředí, které bude podporovat spontánní sebeorganizaci a inovaci lokálních systémů pod tlakem demografických změn a měnícího se profilu chronických chorob. Takový decentralizovaný systém, založený na vzájemném účelném propojování jednotlivých komponentů, je schopen se přizpůsobovat měnícím se zadáním a přispět k obecnému cíli udržovat zdraví stárnoucích populací. Zastávám názor, že vůdčí osobnosti ve zdravotnictví nefungují samy za sebe.

Všichni tito leadeři, jak v mikro, tak v makro ohledu, jsou integrální součástí systému a mají také integrální odpovědnost za jeho osud. Nároky na ně jsou vysoké: chceme, aby byli úspěšní při formování dalšího osudu zdravotní péče té které země. A to je možné, jen pokud jeden každý z nich potvrdí a prokáže své zásadní vnitřní rozhodnutí sloužit - své organizaci, své zemi a lidem, kteří v ní žijí. Zdravotní systémy všude na světě usilují o to, vyrovnat se s výzvami 21. století.

Předsudky či mentální rámce založené na přežitých konceptech omezují schopnost leaderů ve zdravotnictví vytvořit nové vize a přispět ke změnám, z nichž by mohli mít prospěch ti, jimž slouží. Můžeme třeba vnímat narůstající zátěž stárnoucí populace chronickými onemocněními jako bariéru, kterou je těžké překonat, která ničí náš zdravotní systém a činí jej finančně neudržitelným. Ale také se můžeme stát spolutvůrci nového systému, jemuž bude vlastní neustálé hledání cest, jak zlepšit sebe samého. Záleží jen na tom, jaký konceptuální rámec zvolíme.

---

Zdroj: Medical Tribune