Traumacentra v České republice
Toto pozorování je však spojeno především s Lorenzem Böhlerem. Ten již v roce 1925 založil Úrazovou nemocnici ve Vídni, která byla zřízena úrazovou pojišťovnou. Krátce poté byly úrazové nemocnice ustanoveny v Budapešti a také v Brně (1933). Tím vzniklo první „traumacentrum“ v tehdejším Československu.
Mezitím úrazů přibylo a jejich závažnost se prohloubila. Na druhou stranu prodělaly obrovský pokrok operační techniky a také se do praxe dostaly mnohé důležité výsledky základního a aplikovaného výzkumu – například je mnohem lépe objasněna fyziologie kostního hojení, víme toho podstatně více o významu poškození měkkých tkání při poranění končetin. Péče se ovšem také podstatně zdražila a i veřejnost bývá kritičtější vůči jejím výsledkům. Proběhla a stále probíhá další specializace a subspecializace všech, kteří se na terapii úrazů podílejí.
Česká společnost pro úrazovou chirurgii ČLS JEP usilovala hned po svém vzniku o vytvoření sítě úrazových center, na kterých by se koncentrovali jak pacienti s těžkými úrazy, tak moderní zdravotnická technika, diagnostická i operační, a především vysoce kvalifikovaní odborníci. Po vzoru americké terminologie jsme začali používat výraz „traumacentra“. Takto označená zařízení musejí přijímat zraněné 24 hodin denně a týmová práce je nezbytnou podmínkou jejich činnosti. Už v té době jsme čekali na finanční podporu, aby tato pracoviště nebyla prodělečná. Počet center byl stanoven po dlouhých diskusích a řídil se regionálním členěním republiky, počtem obyvatel a do určité míry i medicínskou tradicí. Traumacentra byla vyhlášena, Ministerstvem zdravotnictví ČR podpořena a očekávaná finanční podpora snad letos konečně přijde z Evropských fondů.
Na menší pracoviště se zapomnělo
Od samého začátku se však nad touto koncepcí vznášela jedna důležitá otázka: Co ty „menší“, méně závažné úrazy? Kam s nimi? Do okresních nemocnic, kde chirurgové běžně po desetiletí zlomeniny stejně jako poranění břicha, hrudníku či jiných orgánů ošetřují a dělají to možná lépe než některý superspecialista v traumacentru? Mluví se o stratifikaci sítě pracovišť, kde se úrazy léčí. Vzorem jsou opět USA, kde rozeznávají stupeň I, II, a III. Ve Spojených státech je ale přesně definováno, jaké pracoviště smí jaké typy úrazů léčit. A podle této kategorizace je lépe či hůře materiálně a personálně vybaveno. Probíhají pravidelné audity, zda zařízení stále plní příslušné požadavky a má očekávané výsledky. Na to se v naší republice zapomnělo. Tedy ne snad na audity, ty jsou teď moderní, ale na ta menší pracoviště. Chirurg X v nemocnici Y logicky trvá na tom, aby mohl operovat zlomeniny, už třeba jen proto, že to zde dělá už od svého profesionálního mládí. Ale co celoživotní vzdělávání? Operační metody se stále zlepšují. Videoasistence, operační mikroskopy, a dokonce i robotické systémy se etablují na traumatologických pracovištích, a to i u operací, které označujeme jako „lehčí“. Jak se má s tímto vývojem vyrovnat zkušený primář menší nemocnice? Má čas a podmínky pro to, aby všechny tyto změny dokázal vstřebat? Něco jistě zvládne, ale sotva v celém spektru.
Co by mělo být řečeno, ale dosud nebylo
Máme nyní dilema s terminologií. Ministr zdravotnictví chce redukovat „traumacentra“, ale přiznává, že počet kvalifikovaných pracovišť, kde se léčí podle moderních zásad lehčí až středně těžké úrazy, by se měl spíše zvyšovat. Těmto nemocnicím se však už neříká traumacentrum. Je-li republika rozdělená na kraje, tak by měla být v každém krajském městě nemocnice „vyššího“ typu s nejvýše kvalifikovanou péčí o traumata (říkejme tomu traumacentrum I. stupně). Kolik pracovišť „nižšího“ typu kraj potřebuje, pak záleží na koncepci traumatologie v regionu. Ale jak tuto síť financovat? Čekat na další „finanční injekci“ z Evropy? Nevěřím tomu, že by VZP, která nyní vykazuje miliardové rezervy, neměla prostředky financovat úrazy.
Podle mého názoru by mělo být jasně stanoveno:
1. rozlišení, co je traumatologické pracoviště I. či II. stupně (třetího stupně u nás asi není třeba) a přesné popsání logistického vybavení traumatologických pracovišť dle této stupnice;
2. exaktní určení, jaký typ poranění by měl být primárně, nebo aspoň sekundárně, dovezen do centra I. stupně. Například – jednoduchá zlomenina bérce či kotníku může být operována na pracovišti II. stupně, otevřená zlomenina, devastující poranění, zlomenina u pacientů se závažnými komorbiditami a s rizikem zlomeniny pánve, páteře a poranění vnitřních orgánů však patří do centra I. stupně;
3. rozhodnutí, zda bude možné úraz ošetřit na pracovišti nižšího typu i v době pracovního klidu;
4. určení typů úrazů (podle morfologie zlomeniny, komplexity poranění, přítomnosti poranění měkkých tkání a sdružených poranění), které by měly být financovány diferencovaně tak, aby traumacentra I. stupně byla zainteresována tyto úrazy léčit a aby centra nižšího stupně s nižší platbou pro lehčí úrazy rovněž nebyla poškozena. Pak už nic nestojí v cestě tomu veškeré nemocnice zprivatizovat.
Pár slov k situaci v Úrazové nemocnici v Brně
Tradice 75letého provozu brněnské „úrazovky“ se dá jen těžko přenést do jiné nemocnice. Zastánci této myšlenky si to sice myslí, ale budoucnost už brzy ukáže, s jakými potížemi je tento krok spojen. Likvidace (dnes už víme, že se nebudeme „stěhovat“) Úrazové nemocnice (ÚN) vyvolá v regionu takové potíže, jaké si dnes ani nemůžeme představit. Lůžková kapacita FN Brno-Bohunice a kapacita operačních sálu nebudou k převzetí našich pacientů stačit, aniž by došlo k citelným nedostatkům. Jeden z argumentů reauditu ministerstva je, že ÚN už nesplňuje podmínky, protože nemá magnetickou rezonanci. Tento argument je slabý a zdá se, že účelový. Jednak se stanovené podmínky pro traumacentrum v posledních letech nezměnily a za druhé je ministerstvo dosud zřizovatelem ÚN. Nemělo by tedy fakt, že tato metoda není v ÚN dostupná, označit za jeden z důvodů ke zrušení nemocnice, ale dělat vše pro to, aby zde tento přístroj co nejrychleji stál. Rovněž další argument, že pacienti jsou z vrtulníku převáženi přes veřejnou komunikaci, je více než sporný – ve skutečnosti jde o zavřenou, neprůjezdnou ulici. Znají autoři tohoto dokumentu cestu, kterou letecky přepravovaný zraněný prochází v bohunické nemocnici? Představí si transport výtahem a následné kličkování v labyrintu tohoto zdravotnického kolosu? A ještě jedno slovo – když se ruší nemocnice, mělo by se postupovat sociálně citlivě vůči zaměstnancům. Zatím velká část z těch, kteří se zde i desetiletí starali o pacienty, neví, co s nimi bude. Takový přístup není v pořádku, to by si měla uvědomovat i pravicová strana.
Zdroj: