Tereza Masařová chce mít dost času pacienty i na pom-pom
MT: Tyto rozhovory tradičně začínáme stručným profesním Curriculum vitae zpovídaného…
U mě ale zatím není o čem mluvit, protože studium zubního lékařství teprve dokončuji. Minulý týden jsem absolvovala první ze tří závěrečných státnic.
MT: Takže alespoň prozraďte, s jakými plány do lékařské praxe vstoupíte?
Nechci, aby to znělo jako fráze, ale hlavně chci odvádět práci v nejvyšší možné kvalitě. Tajně sním o tom, že se dostanu na pracoviště, kde budu mít dost času na každý výkon, komfortní možnost věnovat se každému pacientovi tak dlouho, jak zrovna uznám za vhodné. Ale už nyní z dosavadních zkušeností, vím, že to je často hodně obtížné. Lékaři jsou dnes v paušálním časovém presu, a navíc obecně platí, že v této zemi nezacházejí lidé se svým chrupem tak, jak by měli.
MT: Z výsledného vyznění vaší předchozí odpovědi ale zavanul spíše pesimismus…
To bych nerada, půjdu do praxe s nadšením a s ideály. Ale jeden předběžný negativní osobní dojem přece jen řeknu. Někteří „ostřílení“ budoucí kolegové mně do zubařského života vybavují radami typu „hlavně si všechno nech pořádně zaplatit“, nebo „nebuď na pacienty moc hodná, stejně si toho nebudou vážit“. Zřejmě tím chtějí varovat „doktorského zelenáče“ právě před předimenzovanými ideály.
MT: Přejděme k vašemu koníčku. Při vší úctě k této činnosti – při slově mažoretky se leckterému běžnému občanu vybaví něco jako skupinka plavovlasých Barbie v sexy šatičkách, s pevně zafixovanými „thymolinovými“ úsměvy, naučeně točících hůlkami a zvedajících kolena…
Nepopírám, že náš sport tyto atributy má. Je to bezesporu blyštivá exhibice, a proč také ne, vždyť jejím prapůvodním určením je uvádění slavnostních společenských událostí. Úbory záměrně zdůrazňují ženskost, zářivý úsměv mažoretek k tomu logicky patří, a bez synchronizovaného pohybu, jak říkáte zvedání kolen a točení hůlkami – odborně se nazývá twirling baton, a ať si to pochybovači sami zkusí – to samozřejmě nejde. Posláním mažoretkového sportu je vzbudit estetický zážitek a příjemnou náladu. Má k tomu své specifické nástroje – hudbu, kultivovaný a sladěný pochodově taneční pohyb, umné žonglování s batony, choreografii překvapivých změn formace, ale i půvab skupiny upravených a sebevědomých žen či dívek. Je to show, podložená ale mnohahodinovou tréninkovou dřinou, která si určitě nezaslouží jednopolohové hodnocení „barbiovského“ typu.
Ještě k řečeným „sexy šatičkám“: úbor uniformovému střihu, vysoké boty a čapka „lodička“ vycházejí z dlouholeté tradice. Je to prostě dres mažoretkového sportu. Ale pokud by někomu více vyhovovalo defilé zakaboněných mažoretek oděných třeba do teplákových souprav…
MT: Vzdáváme to, vaše filipika byla opravdu přesvědčivá.
Nedivte se, mluvím o své srdeční záležitosti, jsem mažoretkou od svých sedmi let.
MT: Začínala jste opravdu tak brzy?
Když jsem chodila do druhé třídy, přestěhovala se naše rodina do Zábřehu na Moravě. Se sestrou – jsem z dvojčat – jsme hledaly nějaký taneční nebo gymnastický kroužek, abychom pokračovaly v tom, čemu jsme se věnovaly v Praze. V té době se u nás, ale zejména na severní Moravě, s mažoretkovým sportem začínalo. V Zábřehu vznikl soubor Kopretiny a my se staly nadšenými „zakládajícími členkami“. Asi za čtyři roky jsem se stala velitelkou formace a postupně jsem začala vytvářet i choreografie pro defilé a různá pódiová či jednorázová vystoupení a tak dále – několik let jsme s Kopretinami vehementně jezdily po všemožných domácích soutěžích a akcích. Pak se členky souboru začaly rozcházet na vysoké školy – i my se sestrou jsme se vrátily do Prahy – a aktivita Kopretin poněkud zeslábla. De facto jsme se věnovaly už jen účinkování v zahraničí.
MT: Používáte pojem mažoretkový sport. Znamená to, že například máte systém soutěží a šampionátů, že existují přesná a mezinárodně sjednocená pravidla a hodnotící kritéria, že funguje řídící a exekutivní aparát v podobě národních i nadnárodních sportovních asociací?
Na všechny součásti otázky odpovídám ano. Jsme sportem jako každý jiný. V České republice například působí hned dvě národní sekce mezinárodních organizací, a obě mimo jiné pořádají i republikové šampionáty. (International Majorette Asociation) sdružuje a řídí mažoretkový sport v jeho klasické podobě a (National Baton and Twirling Asociation) se zaměřuje především na odvětví twirling, tedy, zjednodušeně řečeno, na mažoretkové disciplíny s hůlkami. Samozřejmě máme i mezinárodní soutěže, například mistrovství Evropy a podobně.
MT: A co pravidla?
Ta jsou jednoznačná a mezinárodně platná. Jak pro sekci BATON – mažoretky, tak pro sekci POM-POM – cheerleaderky pravidla definují charakter jednotlivých disciplín, technický rámec a strukturu vystoupení, náčiní, složení souborů pro určité disciplíny, věkové kategorie atd. Dále vymezují, co vše je při produkcích hodnoceno a jakou váhu mají ohodnocení jednotlivých prvků pro celkovou klasifikaci. O pravidlech by se dalo mluvit dlouho, jsou opravdu detailní a propracovaná. Jen pro ilustraci: pravidla jdou až do takových podrobností, že například stanoví, co vše může být považováno za pozdravení diváků na začátku či na konci vystoupení.
MT: Končíte vysokoškolská studia a co nevidět nastoupíte do tvrdé reality lékařské profese. Znamená to, že definitivně pověsíte batony, neboli mažoretské hůlky, na hřebík?
Batony asi částečně ano – i když spolupráci s Kopretinami určitě úplně neukončím –, ale plně se v budoucnosti chci soustředit na jiné náčiní, totiž na pom-pom neboli cheerleaderské střapce…
MT: Chcete tím říci, že přestupujete za sekce BATON do sekce POM-POM, respektive že se stanete – jak se mezi laiky říká – roztleskávačkou?
Už se stalo, nějaký čas již trénuji s přední pražskou skupinou Chilli Cheerleaders a doufám, že se v jejich skvělé sestavě udržím. Nesmírně mě to baví, objevila jsem v této disciplíně nové dimenze našeho sportu. Je v ní víc gymnastických a akrobatických prvků, je dynamičtější, je to prostě pro mne – promiňte to klišé - nová výzva.
MT: Dovolíme si osobní dotaz: Myslíte si, že ve své povaze máte nějakou exhibicionistickou stránku, nějaké nutkání veřejně se předvést? V průběhu tohoto rozhovoru totiž působíte spíše opačným dojmem…
Už jsem o tom sama nejednou přemýšlela. Asi mám v sobě nějaký specifický druh podmíněného exhibicionismu – postihuje mě totiž jen ve spojitosti s převlekem. Intenzivní přání co nejlépe se předvést a prodat lidem to, co jsme natrénovaly, mě přepadá v okamžiku, kdy si obléknu kostým pro vystoupení.
MT: Představte si hypotetickou situaci: Divák sportovního utkání sleduje přestávkovou produkci skupiny Chilli Cheerleaders, a náhle řekne svému sousedovi: „Koukej, ta druhá zleva je moje zubařka…“
Pokud dobře rozumím této otázce, ptáte se, zda tím neutrpí společenský kredit slečny doktorky Masařové? Neutrpí, alespoň pro mne samotnou ne. Nemyslím si, že by se lékař měl uměle obklopovat nějakou aureolou výjimečného člena společnosti. A už vůbec ne, že by měl v zájmu zachování tohoto veřejného dojmu omezovat své osobní záliby.
Zdroj: