Tematická příloha: Léčba ran - Úlohou lékaře je management rány
MT: Jak hodnotíte léčbu chronické rány v české republice? Jste spokojena s dostupností odborné péče v jednotlivých regionech?
Existuje dobře fungující systém ambulancí pro diabetickou nohu. Většímu rozšíření center a ambulancí léčby chronických ran brání hlavně nedostatečné finanční ohodnocení jejich práce. Většinou bývají součástí většího pracoviště, které jejich činnost částečně kompenzuje. aby tvorbu těchto specializovaných pracovišť více podpořila, rozhodla se naše odborná společnost zavést systém certifikátů kvality, které by garantovaly, že dané pracoviště nebo i jednotlivec léčí pacienty s chronickými ranami na požadované odborné úrovni na základě nejnovějších poznatků. Předpokládáme, že při úhradách péče by poté mělo docházet ze strany zdravotních pojišťoven ke zvýhodnění těchto pracovišť před ostatními, která tento certifikát nemají. Podrobnosti o podmínkách získávání tohoto certifikátu se zájemci mohou dozvědět na internetových stránkách naší společnosti.
MT: Někdy se můžeme setkat s názorem, že přístup chirurgů k moderním krycím materiálům a postupům vycházejícím z metody vlhkého hojení je poněkud zdrženlivější. čím si to vysvětlujete?
Částečně to asi vyplývá z podstaty obecného chirurgického přístupu k pacientovi. Jejich snahou je ránu zrevidovat a precizně sešít. Mají také tendenci věci řešit rychle a radikálně, což je dáno většinou výchovou chirurga. Souvisí s tím i fakt, že mají obecně ve zvyku nemocného často kontrolovat, protože například stav pacienta s náhlou příhodou břišní se může během hodin dramaticky změnit. Proto jsou vůči sestrám více nedůvěřiví i ve vztahu k chronickým ranám. Přesto si myslím, že i chirurgové se postupně naučili využívat výhod spolupráce se specializovanou sestrou při léčbě chronických ran a že jejich ostražitost postupně mizí.
MT: Jaká by měla být ideální spolupráce mezi lékařem a sestrou při léčbě ran?
Lékař by měl mít na starosti hlavně diagnostiku a management léčby. K pacientovi je třeba přistupovat komplexně a současně s lokálním nálezem léčit i jeho komorbidity, hlavně u starších pacientů. Sestra by naproti tomu měla být vlastní výkonnou složkou tohoto týmu a měla by se věnovat samotné péči o ránu. Podmínkou je samozřejmě dobrá spolupráce a vzájemná důvěra.
MT: Kongres v Pardubicích již svým názvem naznačuje, že při léčbě ran se jedná o mezioborovou spolupráci. Které lékařské obory se na léčbě ran podílejí?
Z pohledu frekvence výskytu pacientů s chronickými ranami se nejvíce na této léčbě podílejí dermatologové, chirurgové, angiologové, internisté a diabetologové. V některých případech je nutná spolupráce s mikrobiology, biochemiky, nutričními specialisty nebo třeba psychiatry. Součástí týmu jsou samozřejmě i specializované sestry.
MT: U psychiatrů by člověk souvislost s léčbou chronických ran příliš nečekal…
Konzultujeme s nimi hlavně nemocné, u nichž máme podezření na sebepoškozování. Není to sice zase tak častý jev, ale je potřeba na to myslet hlavně v případech, kdy rány jsou převážně na levé polovině těla a v dosahu rukou. U leváků bývá stranová lokalizace opačná. Podezření můžeme mít i v případech, kdy se rána nehojí a setkáme se s nevysvětlitelným poškozením obvazů nebo s kontaminací v ráně. K sebepoškozování může docházet u jedinců, kteří tímto způsobem takzvaně utíkají do nemoci, protože například nejsou schopni zařadit se do kolektivu.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2007, strana C3
Zdroj: