Tematická příloha: Léčba ran - Úloha débridementu v léčení ran

Nové techniky débridementu vhodně doplňují ty, které v sobě zahrnuje latinský pojem necrectomia (operační odstranění odumřelé tkáně), a umožňují zvýšit účinnost a zlepšit komfort celé léčby. Historicky první zmínky o použití débridementu pocházejí z doby Hippokrata (460 až 370 př. n. l.), který obhajoval použití kompresivní bandáže k dosažení débridementu bércových ulcerací. Zároveň popsal škodlivé účinky ponechané devitalizované tkáně na ránu. Jako první použil termín „débridement“ Henri Francois Le Dran (1685 až 1770), který prováděl incize k ulehčení drenáže rány a zmenšení napětí. Tyto myšlenky byly načas opuštěny po objevu antisepse (Lister, 1867). Teprve během první světové války Antonio Depage znovu prosadil do ošetřování ran principy incize a excize nekrotických tkání. V současnosti používané metody umožňují modifikovat provedení débridementu s ohledem na charakter rány, stav pacienta i zkušenost ošetřujícího personálu.Jaký je tedy smysl débridementu?
Gary Sibbald, BSc, MD, působící na univerzitě v Torontu, stanovil v roce 2000 jako cíle débridementu odstranění mrtvé tkáně, obnovení bakteriální rovnováhy a podporu hojení rány. Nekrotická tkáň a tzv. fibrinové povlaky na povrchu rány blokují hojení rány mechanicky, zvyšují riziko bakteriální kolonizace rány, která pak snáze přechází v kritickou kolonizaci a manifestní infekci. Nekróza bývá také zdrojem zápachu z rány. Zrychlení hojení po provedení chirurgického débridementu chronické rány u pacientů se syndromem diabetické nohy popsal poprvé ve srovnávací studii Steed v roce 1996. V první skupině pacientů byl débridement proveden u 15 % případů a na konci sledování bylo zhojení léze konstatováno asi u 20 procent. Četnost débridementu v průběhu léčby druhé skupiny pacientů dosáhla 80 % a ke zhojení došlo v 85 procentech. S jistou dávkou zjednodušení můžeme metody provedení débridementu rozdělit do čtyř skupin:
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2006, strana 15

Zdroj: