Tematická příloha: Léčba antipsychotiky: Preferuji globální pohled na pacienta
Je velmi potěšující fakt, že čeští psychiatři mají k dispozici všechna v současné době existující atypická antipsychotika, jak uvádějí autoři P. Mohr a M. Anders ve svém článku. Tím více je však třeba, aby lékaři na základě svých znalostí a zkušeností dokázali co nejlépe vybírat nejvhodnější antipsychotika pro svého daného pacienta, a to jak z pohledu účinnosti na psychickou poruchu, tak i z pohledu nežádoucích účinků. Na jedné straně čeští a slovenští psychiatři respektují tvrdá data z prospektivních klinických studií, které používají co nejobjektivnější metodiky, tj. psychiatrické posuzovací škály nebo škály kvality života, ale na druhé straně se sami řídí ve své klinické praxi jinými, jednoduššími kritérii, tj. délkou doby remise, dobou bez potřeby hospitalizace a všeobecnou spokojeností pacienta a jeho blízkých. Je to pochopitelné a v článku jasně vysvětlené. Je všeobecně platným faktem, že studie v jakémkoli oboru medicíny mají svá velká omezení v řadě aspektů, nejvíce snad ve výběru nemocných (to proto, aby mohly být výsledky studie jasně interpretovatelné), ale také v metodice posuzování výsledků léčby (a proto musí být metodika co nejvíce objektivní, i když složitější, než je v praxi možno použít; v metodice je nutno používat kvantitativní parametry, aby se výsledky daly hodnotit statisticky). Myslím, že psychiatrické studie musejí trpět zmíněnými omezeními daleko více než studie v jiných oborech medicíny, ve kterých je k dispozici celá řada měřitelných parametrů, jako je krevní tlak, tepová frekvence či laboratorní hodnoty, tj. kvantitativní parametry měřené standardizovanou biochemickou či jinou metodou. Psychiatrické vyšetření a hodnocení stavu duševní choroby a účinku léčby jistě daleko více závisí na subjektivním posouzení lékaře, tj. více na kvalitativních než na kvantitativních, exaktně měřitelných parametrech. Proto by také různá „doporučení pro léčbu nemocí“ měla vycházet nejen z výsledků velkých prospektivních intervenčních studií (tzv. zlatých standardů), ale i z menších, např. observačních studií a zároveň z klinických zkušeností, tak jak to správně vnímají čeští a slovenští psychiatři. Přesto v žádných „doporučeních“ nikdy nemůžeme najít přesný návod pro léčbu všech našich pacientů, kteří jsou v klinické praxi daleko složitější než definované modely zařazené ve studiích. To je však právě úkolem lékaře, nikoli vlastních doporučení, aby rozhodl, jak svého nemocného bude léčit.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 37/2006, strana 5
Zdroj: