Tematická příloha: Dětské lékařství - Pediatrie je jenom jedna
MT: Máte unikátní profesní zkušenost – více než třicet let jste působil na Pediatrické klinice pražské Fakultní thomayerovy nemocnice, kde jste se věnoval hlavně intenzivní medicíně. teď jste praktickým lékařem v obci, kterou většina lidí bez mapy nenajde. Podle toho, co nyní víte – je jen jedna pediatrie, nebo se klinická medicína a primární péče už tak rozdělily, že jde o dva rozdílně obory?
Samozřejmě že je jen jedna pediatrie, je to prostě péče o dítě. Dělení na terén a kliniku má ale svou logiku. V primární péči je mnohem větší důraz na prevenci a řešení akutních stavů, v nemocnicích na zvládání složitějších případů vyžadujících pomoc komplementu. Systém vzdělávání je však připraven tak, aby mezi těmito dvěma cestami nekopal žádný hluboký příkop. Umožňuje, aby po jednom roce dodatečné přípravy lékař přestoupil z primární péče do klinické medicíny a naopak. Když se lékaři povede, že pozná pediatrii v její komplexnosti, přináší to prospěch nejen jemu, ale hlavně pacientům. Pro mě má taková kompletizace význam o to větší, že řadu let pediatrii v celé její šíři zkouším a jsem zodpovědný za postgraduální vzdělávání.
MT: Na vesnici za vámi určitě občas zajdou se svými zdravotními problémy i dospělí pacienti. Dovedete si představit, že byste byl zároveň i praktickým lékařem pro dospělé?
Představit si to asi dovedu, ale to, čemu se říká rodinné lékařství, není podle mě správná cesta. Když se dělala anketa mezi praktickými lékaři pro dospělé s otázkou, od koho by si nechali léčit děti, přes pětadevadesát procent z nich řeklo, že od pediatra, jak jinak. Já sám se podívám na akutně nemocného dospělého, když mi zazvoní u dveří, a věřím tomu, že praktický lékař pro dospělé by se dokázal postarat o dítě třeba od dvanácti let. Ale péče o novorozence a kojence je už něco tak specifického, že by s ní určitě měl problémy. A ani já se naopak v medicíně dospělého věku v mnoha ohledech necítím jistě. Vím o svých mezerách například v diabetologii, pneumologii nebo neurologii dospělých, neznám dostatečně specifika farmakoterapie ve stáří. Odhaduji, že kdybych na něco takového přistoupil, trvalo by mi nejméně dva roky, než bych si potřebné znalosti doplnil. Naším pediatrickým specifikem je, že se staráme nejen o děti nemocné, ale i o ty zdravé. V tom je náš obor jedinečný, snad jen s výjimkou sportovního lékařství, kde dispenzarizují tu nejzdatnější část populace. Každý rok přebíráme do své péče sto tisíc novorozenců, a i když se vyvíjejí zcela bez problémů, na preventivních prohlídkách a při očkování je během prvního roku vidíme tak dvanáctkrát. To je vzhledem k ostatním vyspělým státům docela nadstandard. Nedávno mě požádala jedna maminka, jestli bych se nepodíval na jejího osmiměsíčního chlapce. Bydlí na Novém Zélandu a během návštěvy ČR se u dítěte objevila vyrážka. Vyšetřil jsem jej a maminka mu jen tak během konverzace říká: „No ty se máš, konečně vidíš dětského pana doktora.“ Bylo mi to divné, a tak jsem se ptal, jak to, že jsem první – to se s nikým neradili o výživě, nikdo dítě nesledoval, jak to bylo s očkováním? Řekla, že tohle všechno tam dělají sestry a k lékaři se s dítětem chodí, teprve když je nemocné.
MT: Co jste se v terénu naučil, o čem jste dříve nevěděl?
Z těch konkrétních věcí jsem se zdokonalil v problematice očkování, Zde samozřejmě nešlo jen o to seznámit se s očkovacím kalendářem, ale naučit se, jak jednotlivá očkovaní zkombinovat nebo jak reagovat na specifické potřeby konkrétního dítěte. Musel jsem také leccos dohnat z dermatologie – nemohu přece každé dítě s vyrážkou posílat za specialistou. Určité rezervy jsem měl v ORL. Dříve jsem se příliš nedíval do uší – teď se tomu nevyhnu. Pro diferenciální diagnostiku v terénu je to nutné. Pokud jde o takové ty měkčí dovednosti, tak to je určitě poněkud jiná komunikace s dětmi i s jejich rodinami.
MT: Na kliniku děti přicházejí a odcházejí, ale jako praktický lékař své pacienty sledujete dlouhodobě a vidíte je vyrůstat. Užíváte si tento jiný pohled?
To je na té práci to hezké. Ordinaci mám třináct let, vodí tedy ke mně své děti i rodiče, které jsem už měl v péči. Do tohoto místa ale jezdím už pětapadesát let, tak v mnoha případech dobře znám i prarodiče svých dětských pacientů. Vím, s kým mám co do činění. Pohled do sociálního zázemí dítěte je nesmírně cenný. Mnohem snáze tak například poznám, kdy dítě somatizuje, utíká do nemoci, protože má problémy, které nedokáže řešit. Na klinice vám mnohdy nezbývá nic jiného, než ten čistě somatický pohled přijmout a vylučovat jednu možnou příčinu po druhé. Tady vím, že když kluk na mě vrhá úpěnlivý pohled a stěžuje si na nejrůznější bolesti, tak za jeho stesky může být i to, že v něm rodiče vidí vrcholového sportovce, ale jej už dávno hokejové tréninky přestaly těšit.
MT: Co vám ve vaší ordinaci ze zázemí kliniky chybí? Možnost konzultace s kolegy nebo snazší přístup k vyšetřovacím složkám?
Jen málokdy mívám pocit, že mi něco chybí. Mám přístroj na vyšetření CRP, glukometr a proužky na vyšetření moči s tím nejrozsáhlejším spektrem testů. Většinou si s tímto vybavením a s tím, co umím, vystačím. Mé postavení je ale přece jen specifické – styky s klinikou jsem nepřerušil. Jednou týdně mám klinický den, a tak si v případě potřeby můžu pozvat dítě do Prahy.
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2007, strana C1
Zdroj: